Hlavní obsah
záhlaví
Hlavní obsah

Testy: Mini Clubman Cooper S – Když potřebujete motokáru s kufrem

Foto: Mikka

Mini Clubman Cooper S

10. 5. 2020

Mini Cooper S má fantastickou pověst zábavné předokolky. Když se ovšem najednou změní vaše potřeby a vy začnete shánět trochu víc místa na zadních sedadlech a o fous větší kufr, tak mu došly trumfy. Od druhé novodobé generace ale existovalo řešení v podobě kombíku Clubman. I ten navíc vznikl v ostré variantě Cooper S.

Článek

Když BMW uvedlo v roce 2001 novodobé Mini, byl to trhák a skvěle se prodává dodnes. Základní model ale není zrovna nejpraktičtější auto, a tak postupně přibývaly větší modely, pro které jméno Mini zní už trochu nepatřičně. Výjimku tvoří první model - tím byl Mini Clubman, který přišel na trh v roce 2007.

Jméno Clubman vychází z historie, a původně se tak jmenoval facelift klasického Mini s jinou přední částí, který na trh dorazil v roce 1970. Kombíky tehdy označovala jména Countryman nebo Traveller. Na tato jména ale nemělo v té době BMW práva, a tak nové kombi použilo jméno Clubman. Pokud si myslíte, že Mini není kvůli vlastnictví mnichovské značky britské, ale německé, tak se mýlíte.

Tento Clubman se vyráběl v Oxfordu. Navíc si z velké míry ponechal originální vzhled klasického novodobého Mini, který se spoustě lidí tak moc líbí a pyšnit se může i kvalitním dílenským zpracováním. Ve sportovní verzi navíc vypadá rozhodně líp než obyčejné kousky. Kousek na fotkách má navíc bodykit John Cooper Works, který se sestává z nárazníků a prahů.

Foto: Mikka

Dveře jak od dodávky, to se mi líbí

Nejraději jsem jej měl vždy zezadu s těmi kulatými světly na rozích v barvě střechy a dvoukřídlými dveřmi do kufru, které se u kombíků moc často nevyskytují (Mini se tady inspirovalo ve své historii u modelů z šedesátých let), ale které přístup do kufru nijak neomezují. Dveře nelze zavřít v opačném pořadí, jsou ale chráněné před oděrkou laku od zámku, pokud by se vám to někdy náhodou stalo. Přitom ale právě zadní prodloužená část se řadě lidí nelíbí. Díky tomu je ale kufr větší a použitelnější a hlavně na zadních sedadlech se sedí mnohem pohodlněji než u obyčejné verze.

Zadní dveře? Ano, něco na ten způsob Clubman má

Unikátní jsou i dveře na pravém boku (a to i u verzí pro britský trh s volantem vpravo). Vpravo totiž kromě předních dveří máte ještě doplňkově zadní „sebevražedné“ dveře proti směru jízdy, které Mini pojmenovalo Clubdoor. Ty jsou současně sloupkem pro ty přední a systém funguje stejně, jako u Mazdy RX-8. Bohužel právě tohle řešení, které mě osobně moc baví, kritizovali právě Britové. Kvůli volantu se totiž přední sedadlo nedalo posunout tolik dopředu, a tak byl otvor pro nastupování menší než u našich verzí s levostranným řízením. Alespoň že sedadla mají paměť a vrátí se do nastavené pozice. Dalším pochopitelným problémem bylo, že v Británii pasažéři ze zadní řady vystupovali do silnice.

Foto: Mikka

Mini prostě musí vždy vypadat tak nějak po svém

U Clubmanu narostlo Mini do délky o 240 mm (pořád ale neměří ani 4 metry) a prodloužil se i rozvor o 80 mm. Až po A-sloupek je zcela stejné, u řidiče se shoduje i B-sloupek. Díky tomu je mnohem víc místa na zadních sedadlech pro nohy i pro hlavu a také objem kufru narostl na 260 litrů, po sklopení sedadel až na celkových 920 litrů (dle dobových recenzí je to prý ale pořád málo a navíc se opěradla nesklápějí do roviny). Přitom ale hmotnost vzrostla jen o 64 kilogramů. Nabízené varianty klasického hatchbacku zůstaly u Clubmanu zachovány a v tomto případě máme možnost představit vám ostrý model Cooper S. Ve standardní výbavě se dočkal ABS, šesti airbagů a brzdového asistentu, dále jej zdobí černě podbarvená přední světla a interiér zútulňuje černý strop.

Místo řidiče ale chválím bez výhrad. Interiér je tradičně perfektně zpracovaný z kvalitních materiálů. Mateřské BMW se v tomto ohledu nemuselo za Mini nikdy stydět. Sedadla John Cooper Works jsou fantastická a drží tělo pořád na stejném místě, navíc sedíte krásně nízko nad silnicí. Před řidičem je malý volant s tlustším věncem a kousek od něj skvěle tvarovaná řadicí páka. Ovládání mi, coby nováčkovi za volantem, trochu komplikují atypicky umístěné spínače dole na středovém tunelu. Po chvíli bych si zvykl, ale bezprostředně po přesednutí z jiného auta by mi musel auto pomáhat ovládat spolujezdec.

Taky mi trochu vadí horší výhled dozadu přes malé zrcátko a vlastně i vpřed, hlavně nahoru na semafor. To se zkrátka musím trochu víc předklonit, když jsem první na řadě. Zase si ale užívám otáčkoměr na sloupku volantu a rychloměr uprostřed palubky ve velkém budíku. Oboje je dost retro, a stejně tak působí i chromované spínače a páčky. V Mini je vlastně všechno ve stylu retro, snad kromě zajímavého kulatého klíčku.

Foto: Mikka

Motor možná není na pohled nejhezčí, ale o to tady nejde

Pod kapotou s pěkným nasávacím otvorem byly v nabídce pouze zcela nové čtyřválce o objemu 1,6 litru. Oproti předchozímu Mini se nová generace chlubila menší produkcí oxidu uhličitého. Cooper S pochopitelně dostal ten nejsilnější z nich, THP přeplňovaný turbodmychadlem, který je naladěn na 185 koní a 260 Nm. Na stovku vás Mini dostalo za 7,5 sekundy. Zátah najdete už v nižších otáčkách, ale pravá zábava začíná u tří tisíc. Naštěstí do horních poloh otáčkoměru se Mini hrne s nadšenou radostí. Tam je malý britský jezevčík tažen vpřed, jako kdyby to bylo autíčko natažené na setrvačník.

Může být i jezevčík sportovní?

K motoru je připojen šestistupňový krátký manuál kladoucí trochu odpor při řazení, ale nabízel se i automat. S manuálem se prý můžete dostat i na deklarovanou spotřebu kolem 6 litrů, ale reálně tak nevyužijete vůbec potenciál verze S. Takže nakonec stejně bude auto žrát o něco víc, protože neodoláte tu a tam ten pedál přišlápnout. Odměnou za to je krásně sportovně drnčivý zvuk způsobený výfuky. Vše se ještě umocní po stisknutí tlačítka Sport před řadicí pákou. Zvuk je ještě ostřejší a také pedály mají lepší odezvu. Při každém ubrání plynu jdou navíc z výfuku rány jak od tam-tamů nějakého amazonského kmene. Přitom v tu chvíli ani nemusíte jet rychle.

Foto: Mikka

Verze Cooper S nepostrádá pořádný nasávací otvor

Na Mini BMW ukázalo, že umí postavit velmi dobré auto s koncepcí vše vpředu. Výborné chování je pro Mini typické a britská ikona za něj vděčí zejména fantastickému podvozku. Vpředu je zavěšení MacPherson, vzadu víceprvková náprava (a v interiéru na podlaze i dodatečná funkční výztuha) a celé to dodává malému, ale prodlouženému autu stejně suverénní motokárovou jistotu a stabilitu, kterou proslulo i základní krátké provedení Mini.

Kola se zkrátka neodlepí od silnice, ani když je přemlouváme. Jízdním vlastnostem na dobrém povrchu vlastně nemám co vyknout. Když se ale povrch změní na rozbitější, projeví se tradiční slabiny tužších tlumičů. Odskakování a drncání je na rozbité silnici nevyhnutelné.

Hmotnost 1 280 kilogramů není vůbec špatná na dobu vzniku a proti standardní verzi nakynula jen o 75 kilogramů. Potěší i tužší přesné řízení, které se pozitivně projeví zejména v režimu Sport, a ani elektromechanický posilovač vás neokrádá o zpětnou vazbu. Mezi krajními polohami je pouze 2,4 otáčky volantu. Silné kotoučové brzdy v krásné žluté barvě mají razantní nástup, ale když si na něj zvyknete, dají se dobře dávkovat. Pochopitelně je auto vybaveno i systémem ABS.

A co spolehlivost?

Co se týká spolehlivosti, má Clubman výhodu, že většina much již byla vychytána před jeho uvedením na krátkém modelu a také, že je za něj zodpovědná automobilka BMW se svými standardy výrobní kvality. Šestnáctistovka THP od koncernu PSA si ale potrpí na kvalitní servis a dobré zacházení. Vyplatí pořídit auto s doloženou servisní historií, protože zanedbávané kusy mohou dělat problémy. Originální díly a servis stojí o trochu víc, ale Mini je zkrátka prémiovka. Motor také může mít spotřebu oleje, pokud někdo pravidelnou péči trochu podcenil.

Clubman se vyrábí dodnes, i když už není zdaleka tak originální. Jde vlastně o běžný pětidveřový kombík. Zase je ale praktičtější, má klasické zadní dveře a nabízí se i s pohonem všech kol. Ten první, který se vyráběl do roku 2014, se mi ale líbí víc a nadchla mě i možnost mít jej jako dodávku Clubvan. Sice užitkové auto nepotřebuji, ale vypadá dobře. Ostatně i tento Clubman prý hledá nový domov. Vůz na fotkách se všemi doplňky ovšem zájemce nelákal, a tak je nyní k mání bez řady z nich a vyjde zhruba na 150 tisíc, tedy polovičku původní zamýšlené ceny.

Clubman Cooper S je dnes docela zajímavou alternativou pro zájemce o starší, ale zajímavé auto, byť v době uvedení to neměl jednoduché. Třeba i slavný Top Gear jej v roce 2014 zařadil na seznam nejhorších aut, které si můžete koupit. Kromě mírně horších jízdních vlastností oproti hatchbacku zde vadily zejména dveře na špatné straně, což v našich končinách problém nepředstavuje. Jen si ho nekupujte kvůli praktičnosti a objemu kufru (i když rozhodně je praktičtější než klasické krátké Mini), ale spíš kvůli stylu. Retro styl je v jeho případě zkrátka skvělý a jízdní vlastnosti rozhodně nezklamou.

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.