Hlavní obsah

Luděk Munzar byl český Paul Newman, auta měl pod kůží

Foto: archiv Garaz.cz

Luděk Munzar získal v roce 1989 se svým Tatraplánem titul mistra Evropy mezi historiky

27. 1. 2019

Když se v sobotu ráno ze zpráv dozvíte, že ve věku nedožitých šestaosmdesáti let zemřel Luděk Munzar, člověk, kterého máte nerozlučně spjatého s Paulem Newmanem, jehož jste nikdy nepotkali, ale znáte závodní Tatraplán, se kterým získal titul mistra Evropy, klidně se vám může stát, že o něm pak celý den přemýšlíte, koukáte na útržky jeho nejslavnějších rolí a snažíte se zoufale najít cokoliv, čeho byste se chytli, abyste o něm mohli napsat důstojný epitaf.

Článek

Jak já bych si přál ho potkat. Sejít se s ním a zeptat se ho, jaké to bylo, když začal závodit. A jestli pro něj víc znamenalo řízení závodního auta, nebo létání. Zeptal bych se ho, jak to bylo s tím setkáním s Newmanem, ke kterému nikdy nedošlo. Zajímalo by mě, jaké auto řídil jako první a které by kdy řídit chtěl. Vyptával bych se na detaily z natáčení filmu Dědeček automobil a než bychom se sešli, pustil bych si určitě všech třináct dílů seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, o kterém kritici mluví jako o jeho nejlepším díle. Zajímalo by mě, zda se dá nějak natrénovat práce s hlasem, protože jeho přednes, ať už v televizi nebo v divadle či rozhlase, to bylo vždy něco strhujícího. A snad bych se ho i s trochou ostychu zeptal, jestli, když mu před pár měsíci vrátili řidičák a on sedl za volant do miniaturního Smartu, z toho měl radost, nebo to bral jako nutnost, nebo zda v tom viděl jen přestupní stanici. Bylo by toho tolik… Místo toho lovím to něco málo, co o něm napsali kolegové novináři, a zoufale volám několika známým, jestli se s panem Munzarem někdy setkali, a pokud ano, tak co mi k němu mohou říct. Marně.

Jak by bylo snadné vystřihnout tady jeho životopis, napsat o tom, jak byl jeho tatínek zklamaný, že upřednostnil film a divadlo před létáním, o jeho nejslavnějších filmech či divadelních rolích, a přidat nějakou pikantnost z jeho života, třeba jak se pokoušel sbalit Janu Hlaváčovou. Vypůjčil bych si vzpomínku: „Ty velké oči, černá kudrnatá hlava a krásné rty. Trochu jsem se zdráhal, byl jsem v té době ženatý – a jak mi bylo líto, že jsem ženatý! Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne, a když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit.“ A doplnil bych to stejně známým: „Která ženská by vydržela všechny ty kraviny, které jsem v životě dělal! Nikdy mi nic nezakazovala. A nebylo to pro ni jednoduché, když jsem ráno odcházel na letiště a ona nevěděla, zda se večer vrátím. Slíbil jsem sice, že nebudu dělat akrobacii, ale to je, jako bych jezdil na koloběžce. To samé při automobilových závodech. Jana byla tehdy u toho, když jsem na Nürburgringu dvě stě metrů před cílem cvrnknul o mantinel a vletěl do písku…“

Foto: archiv Garaz.cz

Luděk Munzar několikrát zmínil, že nejraději jezdil smykem

Jenže to všechno už znáte. Mohli jste si o tom přečíst jinde a Garáž je web o autech, nikoliv společenská rubrika. Luděk Munzar je, promiňte, byl, nejen výjimečná herecká osobnost, ale taky člověk, který daboval Paula Newmana a který závodil. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi tohle spojení leží v hlavě. Ostatně sám Munzar jednou řekl: „Měl jsem pocit, že ho znám léta.” S americkým protějškem měl společné nejen filmové role, ale i lásku automobilům a závodění, a posléze i zákeřnou nemoc. Jenže zatímco Newman se do aut a závodění zamiloval až při natáčení filmu Vítězství, tak Luděk Munzar měl auta pod kůži už od dětství.„ Já jsem se vlastně narodil do autodílny, měl jsem strýčka, který měl autodopravu. Od dětství jsem tam pomáhal, k autům to už byl jen malý krok.“

Toužil jsem zjistit víc o jeho závodění, o tom, jak v roce 1989 získal titul v závodech automobilových veteránů, kde jezdil s krásným Tatraplánem Sport 602, ale víc jsem zjistil o autě samotném, než o tom, jak ho vodil. Omlouvám se vám za to. Naposledy jsem ten vůz viděl na zámku Loučeň na srazu veteránů, kde jsem o něm mluvil s jeho stávajícím majitelem. Málokdo to ví, ale jde spíš o repliku než renovovaný kus. „Jestli se nepletu, tak v roce 1949 byly postaveny dva sportovně závodní vozy Tatra 602,“ vzpomíná Petr P. „Ten první měl dvoulitrový čtyřválec a zemřel v něm závodník Bruno Sojka při závodě do vrchu Ecce Homo v roce 1951, když mu prý cestu zkřížil velký pták. Z auta nic nezbylo. Ten druhý dostal osmiválec z Tatry 603 a v létě v roce 1953 s ním havaroval Josef Chovanec, když se pokoušel překonat československý rychlostní rekord. Chovanec přežil havárii ve zdraví, z auta doslova vyletěl a byl jen potlučený, ale z vozu moc nezbylo, shořel. Některé díly však získal právě Luděk Munzar, který si v dílnách kopřivnického muzea nechal postavit kopii původního vozu. Výkresy, které se nedochovaly, mu znovu nakreslil konstruktér Václav Král, duralovou karoserii nahradila konvenční ocelová. A celé auto bylo dokončeno v roce 1987 a o dva roky později s ním pan Munzar získal titul mistra Evropy v závodech veteránů.“

Foto: archiv Garaz.cz

T602 Tatraplán na dobové fotce. Auto shořelo, ale Munzar ho nechal následně postavit nově

Luděk Munzar se svým Tatraplanem T602 jezdil tak, jako dělal ve svém životě všechno - rychle a naplno.„ Ono jako tohle auto je přetáčivé. Zatáčka doprava, já volantem doleva. Pořád jsem jezdil ve smyku,“ vzpomínal Luděk Munzar v jednom rozhovorů. Ale když jste se ho zeptali na jeho vítězství, nebo jestli je dobrý řidič, vždy to zlehčoval. „Normálně jsem řídil závodní auto. Tak jak jsem to uměl nejlépe. Ale kolem mě bylo spousta lepších jezdců než já a já měl spíš štěstí, že mi to vycházelo a že jsem s ním moc neboural.“ Jeho Tatra měla 135 koní a jela rychlostí 225 km/h, což si Munzar uměl náležitě vychutnat, ostatně několikrát přiznal, že mu nevadí i trochu riskovat. „Závodění v autě má hodně blízko k létání. Obojí je jednoduše tak trochu vzrušující a zažíváte přitom pocity, které mohou jiným lidem způsobovat nevolnost, nebo v nich dokonce budit strach.“

Luděk Munzar poprvé daboval Newmana ve slavném filmu Podraz, ale úplně nejraději měl prý snímek Butch Cassidy a Sundance Kid. „Měl jsem samozřejmě rád i film Vítězství, kde Paul Newman ztvárnil roli automobilového závodníka Franka Capua v závodě 500 mil Indianopolis, tam jsem mu až trochu záviděl, jaká auta mohl řídit opravdu naplno. Myslím, že jsem nadaboval víc než dvě třetiny všech jeho filmů. Měli jsme se pak setkat, když jsme s jedním časopisem připravovali reportáž o automobilových závodech v Americe a vyjednávalo se o tom, že bychom se mohli setkat i se samotným Newmanem. Ten v té době sám aktivně závodil a měl vlastní závodní stáj, mohlo to být tedy opravdu zajímavé jak po stránce filmové, tak i závodní. Bydleli jsme dokonce ve stejném hotelu, ale pak nám vzkázali, že pan Newman právě slaví narozeniny, takže nepřijde. Mrzelo mě to, samozřejmě, jeho smrt mě pak zasáhla jako smrt dobrého přítele.“

Foto: Profimedia

Kromě aut a létání měl ještě jednu vášeň - rád se otužoval

Když jste viděli Luďka Munzara v divadle nebo v televizi, a jedno jestli v některé z jeho filmových rolí, nebo třeba jako průvodce po rozhlednách, určitě na vás působil jako moudrý, vzdělaný a kultivovaný člověk. Stejně o něm hovoří herečtí kolegové i jeho blízcí. A taky jeden jediný člověk, o kterém vím, že ho znal osobně, byť z letiště. „Byl o mnoho let starší, já k němu samozřejmě vzhlížel a on mě hned sjel za to, že jsem mu vykal,“ vzpomíná Tomáš Loucký. „A že prý když si všichni piloti tykají, tak ať koukám tykat i jemu. K tomu, aby ho lidé poslouchali, nemusel zvyšovat hlas, měl přirozenou autoritu. Setkal jsem se s ním jen třikrát nebo čtyřikrát, ale vždy mi přišel jak z jiné doby.“

Luděk Munzar opravdu jak z jiné doby byl. Když odešel z Národního divadla, vždy vzpomínal jen na to hezké. Apeloval na kolegy herce, aby se nezaprodávali. „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům,“ řekl v jednom z rozhovorů. A když v letech 1995 a 2000 přebíral cenu Františka Filipovského za svoje až neuvěřitelné schopnosti v dabingu, vždy krásně mluvil o češtině jako takové, o její malebnosti a vytříbenosti.

Foto: Profimedia

Na snímku v jedné ze svých filmových rolích - auta uměl opravovat i ve skutečnosti

Pamatuji si taky, jak jednou mluvil o tom, že se v lidech ztrácí slušnost nejen na ulici, ale i za volantem. Snad až rozhořčeně se pustil do srovnání stavu společnosti s tím co se děje na silnicích, a i když mi to, možná trochu neuctivě, přišlo úsměvné, tak jsem moc dobře věděl, o čem mluví. A pak, když mu kvůli zdravotnímu stavu vzali řidičský průkaz a bulvární noviny z toho samozřejmě vyrobily estrádu a toto neopomněly zmínit, bylo mi ho líto. Když ho po více než roce získal zpátky, to bylo před necelým půlrokem, vyfotili ho, jak zajíždí na zahradu svého domu s malým Smartem. A mně ho bylo líto podruhé.

Chtěl jsem napsat důstojný epitaf o důstojném člověku. To, jak se mi to povedlo či nikoliv, to, prosím, posuďte vy. Já jsem rád, že jsem si ho při těch pár hodinách při přípravách těchto řádků připomněl. Jeho závodění, jeho herecký i dabérský talent, jeho hlas, jeho pokoru. Jeho chuť žít. Odpočívejte v pokoji, pane Luďku Munzare.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama