Hlavní obsah

Eliška Junková – křehká závodnice s velkým srdcem

Foto: Garaz.cz

Eliška Junková byla za všech okolností šarmantní a krásná žena. Přitom dokázala držet krok s těmi nejrychlejšími závodníky své doby!

sobota 06:00

Ještě dnes se o ní mluví jako o nejlepší závodnici všech dob. Eliška Junková vyhrála Velkou cenu Německa na Nürburgringu, byla vůbec první ženou, která vyhrála mezinárodní automobilový závod absolutně, a na Targa Florio, tehdy nejtěžším závodě na světě, dojela pátá, když dvě třetiny závodu vedla. Spolu se svým manželem Čeňkem Junkem tvořili nejrychlejší závodní pár na světě, vše změnila až osudná tragická nehoda 15. července 1928…

Článek

Slunce se odráželo na klidné hladině Rýna a osmadvacetiletá Eliška Junková dlouho jen tak mlčky stála na mostě, aby pak vytáhla z kapsy náramek pro štěstí, který den předtím dala svému muži Čeňkovi. Nefungoval. Hodila ho do vody pod sebou, sedla si zpátky za volant a jela domů. Sama. Čeněk Junek totiž den předtím tragicky havaroval ve velké ceně Nürburgringu. V zatáčce Exmuhle dostal smyk, vyletěl z vozu a rozrazil si lebku… V jeden okamžik tak tehdejší Československo přišlo o dva skvělé závodníky, Eliška Junková se totiž definitivně rozhodla ukončit svoji závodní kariéru a nezviklaly ji ani prosby těch nejlepších závodníků dané doby nebo samotného Ettore Bugattiho, který měl pro Elišku zjevnou slabost. Letos uplynulo od této smutné události devadesát let.

Foto: archiv Garaz.cz

Junková při svém prvním velkém mezinárodním vítězství na Nürburgringu

Nechci vás unavovat dlouhým vyprávěním, a tak mi snad prominete telegrafický začátek života Elišky Junkové, původním jménem Alžběty Pospíšilové. Narodila se v Olomouci 16. listopadu 1900 do rodiny zámečnického mistra. Stejně jako její tři sourozence, tak i malou Bětku maminka vedla k cizím jazykům, k hraní na klavír, k lásce k zahradničení, ale taky ke sportu. V šestnácti letech začala mladá dívka pracovat jako korespondentka v olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky, kde jí byl šéfem jistý Vincenc Junek, kterému nikdo neřekl jinak než Čeňku a kterému sice bylo jen dvaadvacet, ale chybějící zkušenosti nahrazoval železnou vůlí a samostudiem. O půl roku později už se stěhovala do Brna, kde Junek zakládal další filiálku, a o dva roky později ji už Junek přemlouval, ať s ním jde do Prahy. Jenže teprve osmnáctiletá Bětka, ze které mezitím vyrostla krásná žena, měla úplně jiné plány… Jako malá totiž hltala vyprávění svého tatínka o tom, jak vandroval, a i ona chtěla poznávat svět. A rodiče pro to měli pochopení, vždyť tatínek ji nakonec vyplatil dopředu část jejího věna, jen aby měla na cestu do Francie. Ale ani to neměla být konečná destinace, mladá dívka sice získala práci v zahradnictví v Antibes, ale chtěla přes Španělsko a Gibraltar cestovat do Indie a na Srí Lanku. Už si domlouvala, že si cestu na lodi odpracuje v kuchyni, jenže z plánů sešlo, úředníci nechtěli dát víza mladé dívce z nově vzniklého státu jménem Československo. A Junek byl tak vytrvalý…

Foto: archiv Garaz.cz

Že musí být závodnice poloviční chlap? Svou křehkost a útlost vynahrazovala perfektní přípravou a lehkostí, s jakou řídila

Malá Bětka Junková - štastné dětství a velké plány

Jedno z jejich dalších setkání proběhlo o vánočních prázdninách v Paříži v roce 1921. Slečna Pospíšilová tehdy studovala v Ženevě a Junek se stal váženým bankéřem, a taky nadšeným řidičem. V knize Má vzpomínka je bugatti popisuje, jak se na Champ Ellysées hádali o to, které auto je to nejlepší, aby se pak společně zamilovali do vozu skromných rozměrů, ale nádherných tvarů, do Bugatti 13, které zdobil věnec z vítězného závodu v Brescii.

„Já jsem studovala, Čeněk tvrdě pracoval a připravoval se na závody. Pochopila jsem, že moje místo je po jeho boku, a vrátila jsem se do Prahy, abych byla svědkem jeho prvního startu v závodě do vrchu Zbraslav - Jíloviště. A 24. června 1922 jsme měli svatbu,“ vzpomínala Junková. Tehdy došlo i k změně jejího křestního jména - Alžběta je totiž v zahraničí Elisabeth, tedy Eli či Eliza, česky Eliška. A co si budeme namlouvat, jí se to jméno zkrátka líbilo.

Foto: archiv Garaz.cz

Novomanželé Eliška a Čeněk Junkovi

O pár měsíců později, na autosalonu v Paříži, se novomanželé Junkovi setkali s Ettorem Bugatti a přemluvili ho, aby jim prodal jeden ze svých prvních vozů s dvoulitrovým osmiválcem. Sám Patron pak několikrát přiznal, jak toho litoval a jak se jeho spolupracovník Pierre Marco obával, když měl po ose dovézt vůz do jakési neznámé země po určitě šílených cestách. S Junkovými se ale brzy setkal znovu, na jaře 1923, kdy mu vůz dovezli, aby ho nechali překarosovat. „Jela jsem s bugárnou sama a ztratila se kdesi mezi tulipánovými poli,“ píše Junková ve svých vzpomínkách. „Auto mi zhaslo, a tak jsem poprosila kluka na kole, jestli by mi osmiválec nenatočil klikou, a on, byť zkraje trochu nedůvěřivý, souhlasil. No a později jsme se s ním setkali u Bugatttiho při obědě - byl to jeho čtrnáctiletý syn. I tohle byl začátek našeho velkého a upřímného přátelství s Patronem.“

Junek si pak u Bugattiho objednal další auto a jeho žena s ním závodí jako spolujezdec, závodění i řízení sama miluje, vždyť tehdejší vůdčí list si udělala už před svatbou. Tajně, aby pak Junka jednou překvapila, když mu ujela s jeho vlastním autem. Eliška denně a za každého počasí jezdí, jen tak pro radost a pro zábavu, a jde jí to tak dobře, že ji Junek nakonec nechá jet s autem z Prahy do Molsheimu do továrny Bugatti samotnou. A ona pak sbírá první závodní zkušenosti, byť na místě spolujezdce. Svého muže miluje, řízení ji fascinuje a nezdráhá se to přiznat.

První závody a první vítězství 

7. září 1924 je pro Elišku památným dnem. Čeněk Junek ji i sebe přihlásil do závodu Lochotím - Třemošná, on startoval s novou Bugatti 35, jeho žena pak se starší třicítkou. A oba vyhráli, on kategorii závodních aut, ona mezi cestovními vozy. Stejně se jim pak zadařilo i v dalším závodě Zbraslav - Jíloviště a tehdejší tisk se rozplývá nad závodnickým manželským párem: „Jaká to krásná dvojice sportovní, on a jeho choť, jeho oddaná a nadšená žačka, v jejímž útlém těle bije srdce statečného muže a jejíž dětské ruce s neomylnou jistotou vedou v závratném tempu vůz zatáčkami.“ Jenže Junková ve svých vzpomínkách přiznává, že v té době už začíná řídit jinak, než jak řídí její muž, nebo jak ji učili v autoškole. „Junek jezdil skvěle, ale ostře, s krajní odvahou a bezmezně spoléhal na svou fyzickou sílu. Tehdejší vozy byly mnohem náročnější na ovládání, co se fyzické síly týče, než jsou dnes, a já musela hledat nové cesty, jak být rychlá.“

Foto: archiv Garaz.cz

Junková od začátku závodila s Bugatti, jen jednou v životě startovala v závodě s jiným autem

A že jí to sakra šlo… Úspěšně absolvovali celou sezónu a do té nové, to se psal rok 1926, už odstartovali se dvěma vozy Bugatti 35 - Junek měl nové závodní auto a Eliška jeho původní, jen překarosované. A hned při prvním závodě sezóny, opět na Zbraslavi, se zrodila se senzace. Eliška Junková se stává absolutním vítězem, poráží všechny soupeře včetně svého muže! Bylo to první ženské vítězství a Junková mockrát vzpomíná na to, jak toho chtěli využít tehdejší feministky. Ještě před pár lety mi to přišlo úsměvné, teď to vnímám tak, že tato dáma viděla věci v širších souvislostech. „Nechtěla jsem být mužatkou, nebylo mi nic odpornějšího, než takové pomyšlení. Neodbytně za mnou chodily statné a podmračené amazonky a chtěly si ze mě udělat svoji Vlastu, musela jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se od nich distancovala.“ Jenže Eliška Junková byla nejen rychlá a krásná, ale taky chytrá. „Hned v dalším závodě jsem si jela pro další vítězství, ale Čeněk, který startoval jako poslední, předvedl jízdu na hranici možností a vyhrál. Dala jsem si záležet, abych byla první, kdo přispěchá s gratulací…“ Moc dobře věděla, jak na něj. A mnohokrát to přiznala, že se nikdy nezdráhala použít svůj šarm a ženské zbraně.

Že ale její zbraslavské vítězství nebyla náhoda, potvrzuje při srpnovém závodě do vrchu ve Švýcarsku, kam ji pozval tamní autoklub a kam odjela až po dlouhém přemlouvání od svého manžela i paní Bugatti. Vždyť šlo o nejdelší závod do vrchu té doby. 21,5 kilometru dlouhou trať průsmyku Klausenpass nakonec zajela za těžkých podmínek v mlze a dešti se svou dvoulitrovou bugatkou rychleji než Rudolf Caracciola s osmilitrovým mercedesem. Byla druhá ve své třídě a jedenáctá v absolutním pořadí, na startu tehdy stálo 115 aut!

Foto: archiv Garaz.cz

Jedno kolo Targy Florio mělo 108 kilometrů, jelo se jich pět. Trať byla převážně šotolinová, bez jakéhokoliv zabezpečení

Targa Florio - nejtěžší závod na světě

Protože závodní sezóna Junkových byla úspěšnější, než si oba kdy představovali (vždyť většinou vítězil jeden nebo druhý), a taky proto, že se Junkovi dařilo v práci nad očekávání dobře a mohli si to dovolit, padlo rozhodnutí zkusit v následujícím roce startovat na Targa Florio, tehdy nejtěžším závodě na světě. 108 kilometrů dlouhá zatáčkovitá trať na Sicílii vedla převážně po šotolinových cestách a jela se na pět kol, celkem tedy bezmála 550 kilometrů. Bugatti měl s Targou zkušenosti, jeho auta tam vyhrála předchozí dva ročníky, a s radostí připravil závodní speciál i pro Junkovy, a taky jim půjčil jedno auto na trénování. „Přihlásili jsme se do závodu s tím, že pojedeme s Čeňkem společně,“ píše Eliška Junková ve svých vzpomínkách. „Trať má jen jednu rovinku, u moře, asi deset kilometrů dlouhou, jinak to je asi 1500 zatáček, každá jiná, nahoru a dolů, převýšení 900 metrů mezi nejnižším a nejvyšším místem. Když jsem poprvé vyjela na trať, uvědomila jsem si dvě věci: že je to vlastně můj první závod na okruhu a že musím vymyslet nějakou metodu, jak se náročnou trať naučit.“ Junková k tomu přistoupila svědomitě. Využila toho, že přijela na Sicilii o měsíc dřív než ostatní, začala od prvního dne jezdit, jednotlivé úseky tratě si kreslila a zapisovala, kilometr za kilometrem, celou si ji prošla pěšky, a když pak ostatní mužští soupeři přijeli a viděli, jakým tempem jede, okamžitě ji začali brát vážně.

Největší radost z jejího tempa neměl paradoxně manžel, ale Vincenzo Florio, který závod pořádal. Přemlouval Elišku, aby celý závod jela sama, ale ta to striktně odmítala. Trénovala společně s manželem, zničili přitom šedesát pneumatik, ona trať projela padesátkrát, on třicetkrát a plán byl jasný - Eliška pojede první tři kola, pak ji vystřídá Junek. „Ještě před startem mě přemlouvali, abych jela závod sama, ale já měla jasno. Řekla jsem jim: „Já jsem celý život především manželka a teprve potom závodník, a ani tentokrát důvěru svého muže nezklamu. Chápete?”

Foto: archiv Garaz.cz

Čeněk Junek byl bývalý voják, sportovec a pak mimořádně úspěšný bankéř. Díky tomu si mohli Junkovi dovolit závodit i na mezinárodní scéně

A svého muže nezklamala. Ve třetím kole ji ale zradilo řízení a Eliška s vozem havarovala. A i když pětatřicítku dostali zpátky na trať, tak přeražená řídicí tyč znemožnila další pokračování v závodě. „Tolik úsilí a tolik příprav, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat… Čeněk byl šťasten, že jsem pohromadě, a když jsem mu vysvětlovala, co se stalo, tak tribuny křičely ,Bravissima.’ Divila jsem se tomu, ale pak mi řekli proč. V prvním kole jsem jela čtvrtá, ve druhém, po havárii dvou soupeřů, už jsem závod vedla.“ Odměnou jí byl nejen respekt ostatních závodníků, ale taky zvláštní zlatá medaile italského autoklubu a osobní pozvání na další ročník závodu přímo od Vincenza Floria. Junková se definitivně stala respektovanou závodnicí nejen na české, ale i evropské úrovni.

Ten rok Junkovi startovali v mnoha dalších závodech, jejich kalendář byl nabitý. „O mých startech vždy rozhodoval manžel,“ přiznávala Eliška Junková bez okolků. „Sama jsem si vymohla jen start ve Velké ceně Německa, kam mě pozval německý autoklub. Byl to první závod na Nürburgringu, 29 kilometrů dlouhé trati v pohoří Eifel.“ Přestože od začátku měla tušení, že se její šance rovnají nule, startovala totiž ve třídě do tří litrů a její bugatti sice měla kompresor, ale jen dva litry objemu, chtěla tenhle závod jet. A snad i věděla proč, vždyť mohla jen překvapit… A Eliška dokázala po dramatickém souboji vyhrát svoji třídu! „Držela jsem druhé místo a můj muž mi signalizuje ,opatrně’, ale jak mu zmizím z dohledu, zmáčknu plyn až na podlahu. Nejedu, letím, a přímo piji rozkoš z rychlosti a potěšení ze zdaru jízdy. Předjíždím vše, co je přede mnou. Těch posledních šest kol bylo zatím mojí nejspanilejší jízdou.“ Byl to šok pro všechny. Pořadatelé samozřejmě nemají československou hymnu, a tak improvizují a hrají Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty. Eduard Bass pak v Lidových novinách vydává následující verše: Na německou velkou cenu, stačilo nám poslat ženu. Arci když je taková, jako paní Junková. Taky když sedne k volantu, rekordy jsou k čerchmantu.

A vzápětí Eliška Junková dokazuje, jak je výjimečná, to když je vyzvána k účasti v ryze ženském klání v Paříži. Závod vypsaný na dvacet kol měl celkovou délku 50 kilometrů a Eliška ho vyhrává v čase 22 minut a 21 vteřin. Druhá závodnice je za ní o čtyři kola, třetí jich ztrácí rovnou sedm…

Foto: archiv Garaz.cz

Vypada jako nevinné děvčátko, ale byla pekelně rychlá!

Targa Florio - velký návrat a boj o absolutní vítězství

Nebylo pochyb o tom, kdo je nejrychlejší ženou světa, a bylo jasné, že se může směle měřit i s muži. Nedivte se, že všechny plány manželů Junkových směřovaly k dalšímu závodu Targa Florio, který se jel na jaře roku 1928! Junek od začátku tuší, že nebude moci kvůli práci na Sicílii ani odjet, natož tam závodit. O to víc se Eliška snaží v tréninku, nechce ho zklamat. Přijíždí tři týdny před závodem, setkává se s nesmírně vřelým přijetím a denně trénuje. Kromě závodního auta má k dispozici dvě tréninková, podporou je jí kromě dvorního mechanika Vykuse ještě specialista Etienne. Mezi Prahou a Sicílií létají kromě dlouhých dopisů i telegramy, nikdo nechce nic ponechat náhodě. Den za dnem studuje trať, píše si další poznámky, přidává náčrty a plánuje taktiku na závod. V dopisech popisuje Junkovi svoje přípravy, řeší s ním nastavení auta, pneumatiky, převodové poměry, svíčky a neochotně přiznává, jak jí trénink dává zabrat. Spí tak, že pravou ruku, celou pohmožděnou, má zavěšenou v šátku, bolesti tiší francovkou.

Samotný popis závodu by vydal na román a Junková ho fantasticky popisuje ve své knize. Jede se opět na pět kol, jedno kolo je dlouhé 108 kilometrů. Po prvním kole je čtvrtá, po druhém první! Campari, Divo, Coneli i Chiron, všechna ta slavná závodní esa jsou až za ní. Eliška jede s obrovským citem pro auto i pro trať, rychle, ale plynule. Ve třetím kole spadla po drobném smyku a zdržení v boxech na druhé místo, ve čtvrtém stahuje dvouminutový náskok soupeře na polovinu, přestože se jí ve stoupání hřeje motor. Je to jízda snů, musí sice zastavit a doplnit vodu, ale díky znalosti trati přesně ví, kde ji najde. Má šanci ještě zatáhnout. A pak se to stane… „V zatáčce za Polizzi, v zatáčce velmi ostré a zubaté, nenadále se přede mnou objevily dva velké hranaté balvany. V předcházejících kolech tam nebyly. Stačila jsem se předkem vozu vyhnout zákeřným nástrahám, ale zadní pneumatika to odnesla. Výměna kola byla bolestnou ztrátou času.“ Do cíle dojíždí Junková na celkovém pátém místě, první mezi netovárními týmy, s časem 7 hodin a 29 minut jen devět minut za vítězem. A taky jako první žena, která kdy Targu Florio zvládla až do konce.

Eliška Junková se stala skutečnou závodní celebritou, v Praze ji vítaly davy lidí, psalo se o ní v novinách i časopisech v celé Evropě a poštovní schránka praskala pod pozvánkami na další závody. Ten rok dojela ještě několik dalších podniků, ale v hloubi duše měla jasno. „Věděla jsem to už při přípravách na Targu Florio, že to bude můj poslední velký závod. Chtěla jsem, aby závodil víc Čeněk, ale taky jsem chtěla být manželkou a ženou, ne jen závodnicí.“

Foto: archiv Garaz.cz

Po návratu z Targy Florio čekala na Elišku celá poblázněná Praha, z nádraží jela špalírem přihlížejících

Poslední závod

Její touhy se ale nenaplnily, přišel totiž osudný závod na Nürburgringu. A když to teď píšu, tak mi to přijde snad až přitažené za vlasy, ale posuďte sami. Předcházela mu totiž celá řada potíží a podivných náhod, snad jako kdyby je osud chtěl varovat. Čeněk Junek napřed havaroval při závodech v Karlově Studánce a jeho závodní Bugatti pak byla nečekaně dlouho na servisu u Bugatti v Moselhaimu, chybělo málo a ani by nestihl nastoupit do závodu. Napřed podivné průtahy s vydáním auta, pak noční bloudění při cestě na Nürburgring… Junek si po předchozí zkušenosti nechal přes rodinného přítele objednat v Paříži závodní helmu, ale ta nedorazila a Eliška marně sháněla v Adenau jinou. A pak, těsně před závodem, se v nádrži závodní Bugatti objevil písek, takže mechanici měli plné ruce práce, aby vůz vůbec stihli připravit. Přijde vám to snad málo?

Junek nakonec do závodu odstartoval a upřímně, jiné závody už mu šly podstatně lépe. Bojoval s autem, s tratí i sám se s sebou. V sedmém kole pak dostal v zatáčce Exmuhle smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel - příčinou smrti byla prasklá lebka. Jeho mechanik přežil. A Eliška se po návratu do Prahy dozvídá, proč nedorazila objednaná helma: „Přilbu z Paříže neodeslali, protože si v obchodě opomenuli vyúčtovat pět franků za poštovné.“ Čeněk Junek se stal první obětí nově postaveného závodního okruhu, který je dodnes považován za nejtěžší závodní trať světa. A Junková se závoděním definitivně končí!

Foto: archiv Garaz.cz

Eliška Junková se za volant závodního auta už nikdy nevrátila, byť ji k tomu její přátelé i soupeři mnohokrát přemlouvali

Přes četné pozvání na další závody se Eliška rozhoduje uskutečnit svoje dávné plány. Po poradě s Ettore Bugattim se stává velvyslankyní značky a odjíždí na Srí Lanku a do Indie, kde najela víc než šest tisíc kilometrů. Po návratu se angažuje na vzniku Masarykova okruhu v Brně, pracuje jako sportovní komisařka, Baťovi pomáhá s prodejem pneumatik a je jednou z klíčových osob při pořádání závodů 1000 mil československých. Po válce se znovu vdává, ke slovu přicházejí komunisti a na její úspěchy se pomalu zapomíná. Vody se rozvíří až v roce 1964, kdy se Eliška stává členkou elitního Mezinárodního klubu jezdců Velkých cen, a o dva roky později se jako čestný host vrací i na Targu Florio, kde je vítána stejně nadšeně jako kdysi. A pak už je zase klid, Československo na svou největší závodnici tiše zapomíná, fotografie blednou a přátelé odcházejí.

Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994. Čest její památce. A i když jsem tuhle křehkou závodnici s obrovským srdcem nikdy nepoznal, vždy si na ni vzpomenu cestou na Nürburgring, když přejíždím most přes Rýn. A na jejího muže si vzpomenu při každém průjezdu zatáčkou Exmuhle, je to rychlá rychlá pravá, do kopce, hned za výjezdem z Adenau...

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama