Francouzská amerika od Chrysleru byla v Československu snem

Výsledkem těchto neshod byly nízké prodeje na domácím trhu, a tak se vozy objevily rovněž u nás za železnou oponou. Přispěly k tomu dobré zkušenosti s importem jiných automobilů Simca už od padesátých let. V Československu se tak francouzské ameriky staly luxusními kočáry pro vyvolené, samozřejmě při srovnání s tehdejší nabídkou na našem trhu...

Na začátku byla snaha nahradit velké automobily starší konstrukce jak u britské (Rootes), tak u francouzské automobilky (Simca), jež se staly součástí americké Chrysler Corporation. Po několika různých projektech byl vybrán C-Car, který dostal motory, převodné ústrojí a tuhou zadní nápravu z Francie, zatímco karoserii navrhl Roy Axe (1937 – 2010), tehdejší šéfdesigner Rootes Group (Chrysler UK).

Kromě designu pocházela z Velké Británie také přední náprava s nezávisle zavěšenými koly a teleskopickými vzpěrami McPherson. Součástí bohulibého plánu byl stylisticky spřízněný, ale menší B-Car (britský Sunbeam/Hillman Avenger, resp. Sunbeam 1250/1500 a Plymouth Cricket) a také větší D-Car, nástupce britských limuzín Humber Super Snipe a Imperial, jenž se však nerealizoval.

V roce 1970 se představil prostorný sedan klasické koncepce Chrysler 160, 160 GT a 180, přičemž typové číslo prozrazovalo velikost motoru (1,6 nebo 1,8 litru), jen 160 GT byl kombinací 160 s větším motorem ze 180 o stejném výkonu 97 koní (71 kW) při 5 600 ot./min. Slabší a levnější Chrysler 160 dosahoval výkonu 80 koní (59 kW) při stejných otáčkách, změny objemu válců bylo dosaženo jiným vrtáním válců (83,4 proti 87,7 mm) při shodném zdvihu pístů 75 mm.

Přesný objem válců byl 1 639 nebo 1 812 kubických centimetrů. Samozřejmě, šlo o velké čtyřválce s vačkovým hřídelem v hlavě válců, poháněným řetězem. Plnění zajišťovaly karburátory, buď jeden spádový, anebo dvojitý, oba od Webera.

Navzdory designérovi britského původu byly tvary vozu dost amerikanizované, což nelibě nesla francouzská veřejnost, jež dala jednoznačně přednost domácím originálům v podobě Renault R16, Peugeot 504 (design Pininfarina) a legendě Citroën DS (tehdy D Super a D Spécial, ovšem stále s tvary od italského příchozího Flaminia Bertoniho, který ve Francii zakotvil). Na rozdíl od nich měl Chrysler 180 v americkém stylu také nejméně nápaditý podvozek s klasickým pohonem zadní nápravy jako Peugeot 504, ale s tuhou zadní nápravou.

Byl to prostě vcelku konvenční sedan, nicméně v zemích českých vzbudil nadšení, nebylo jistě divu, vždyť nabídka byla tehdy opravdu úzká. Vozy od roku 1972 většinou prodával podnik zahraničního obchodu Tuzex (kousek za více než dvacet tisíc tuzexových bonů, jež se na černém trhu směňovaly za pětikorunu), čemuž vcelku odpovídala nabídka Mototechny za 98 tisíc korun československých. I tak byl vozů nedostatek.

Kdo si je mohl dovolit, potvrzuje i česká filmová komedie „Vrchní prchni!“, kde falešný vrchní Josef Abrhám vyláká z restaurace skutečného vrchního, aby si svůj Chrysler 180 přeparkoval, zatímco hbitě osazenstvo hospody zkasíruje...

Vzhledem k relativně nízkým výrobním číslům (ovšem Lancia Thesis nebo poslední Citroën C6 mohou jen závidět) se francouzský Chrysler po dobu výroby příliš neměnil. V prvním roce 1970 vzniklo v Poissy u Paříže při náběhu 18 395 vozů, ve druhém rekordních 63 259 vozů, pak produkce klesla na 41 339, poté na 39 069, aby se od roku 1974 ustálila na 22 až 26 tisících, než v předposledním roce výroby zaznamenala podle údajů Le Guide Simca jen 11 719 vyrobených kusů a skončila v roce 1979 na 6 003 vozech. Celkem jich tedy bylo 279 214, ale ani to nebyl konec, neboť licenční výroba pokračovala ve španělském podniku Barreiros ve Villaverde (také součást Chrysleru) až do roku 1982. Španělé odvodili vlastní typy pro taxislužbu se vznětovým čtyřválcem Barreiros, ale také prodloužené verze a kombi.

V roce 1973 byl na autosalonu v Bruselu uveden nejsilnější typ Chrysler 2 Litres s motorem o objemu 1 981 kubických centimetrů a výkonem 110 koní (81 kW), ve stejné době výkon typu 180 narostl na 100 koní (73 kW). Dvoulitr se dodával výhradně se třístupňovým automatem Chrysler TorqueFlite, ostatní měly čtyřstupňovou celosynchronizovanou manuální převodovku (systém Porsche) s řazením na podlaze. Vůz dostal velký rozvor náprav 2 667 mm, vnější rozměry 4 527 x 1 728 x 1 430 mm a coby Chrysler 180 pohotovostní hmotnost 1 095 kg, největší rychlost 165 km/h a spotřebu kolem 10 l/100 km.

Když Chrysler začal šetřit pro finanční problémy, tak evropské automobilky prodal, a s tím probíhalo i přeznačení výběhových modelů. Už v roce 1976 nesl vůz obě značky Chrysler Simca, typy byly nově 1609, 1610 a 2 Litres, po plném převzetí automobilky Simca skupinou PSA se vozy změnily na Talbot Simca, resp. pouze Talbot, ale to už jim zvonil umíráček.

Nástupce Talbot Tagora se nechytil vůbec (přes 20 tisíc vozů) a zanikl spolu s krátce obnovenou značkou Talbot. Dnes jsou francouzské Chryslery poměrně vzácné, ale postupně se objevují hezky renovované kousky. Málokdo ví, že dvoulitrový motor Chrysler v úpravě ROC vyjel i na závodní tratě včetně Formule 2 a sportovních prototypů ve 24 h Le Mans.