Sedm tajemství autoskel: Co všechno musí zvládat a jakým vývojem prošla?

Kromě předních, zadních a bočních skel jsou dnes poměrně běžná i panoramatická okna. Dříve však něco takového bylo zcela nemyslitelného a jen to dokazuje, jakou autoskla urazila cestu. Dnešní automobilová skla kromě zprostředkování dobrého výhledu disponují funkcí vyhřívání, tvoří nedílnou část skeletu auta a za normálních okolností vydrží… vlastně až do konce životnosti auta.

Dnes existují dva základní typy – jednovrstvé kalené sklo a sklo laminované. První z nich se využívá převážně u bočních oken, případně u otevíratelných částí oken střešních. „Kalené sklo se při rozbití rozpadá na malé střepy, které jsou pro posádku daleko menším bezpečnostním rizikem než velké a ostré úlomky skla,“ vysvětluje Milan Sluka, který se skly a okny v technickém vývoji Škoda Auto zabývá.

Druhou variantou jsou skla laminovaná. Ta se skládají ze tří částí - dvou vrstev skla a jedné vrstvy tenké fólie. „Takové sklo se po rozbití nerozpadne, proto se bez výjimky používá u čelních skel, kde jsou přísné požadavky na to, aby sklo zabránilo průniku předmětů,“ říká Sluka.

Když říkáme „barvu“, máme tím ve skutečnosti na mysli průhlednost skla. Dnes už platí, že čelní a boční okna vpředu musí mít minimálně 70% průhlednost, nižší propustnost světla je ve většině evropských států nelegální. Zadní okna potom bývají tmavší zejména pro větší pocit bezpečí, ovšem jen do té míry, aby nenavozovala příliš temnou atmosféru.

Propustnost navíc samy o sobě snižují samotné materiály použité při výrobě, případně integrace technologie pro vyhřívání čelního skla. „Proto bývají problematické různé fólie třetích stran, které okna zatmavují,“ dodává Sluka.

K vyhřívání čelního skla dochází dvěma způsoby – buďto je výše zmíněná fólie mezi dvěma vrstvami skla protkána titěrnými wolframový drátky, nebo je tu tenká kovová vrstva (v řádu desítek mikrometrů) nanesená pomocí napařování. U běžných vozů se používá první řešení, u prémiových právě tenká kovová deska.

Podobná (nikoli stejná) kovová vložka se však dnes dostává i do skel střešních díky oblibě panoramatických střech. Je to hlavně z důvodu tepelné izolace a komfortu posádky, neboť větší prosklená plocha logicky zvyšuje skleníkový efekt ve voze. Spodní část panoramatických střech a  střešních oken je navíc nanesena speciální antireflexní vrstvou.

Tato funkce autoskel je zcela evidentní. Jde však o to, že dobrý výhled z auta ven potřebují kromě řidiče a spolucestujících také kamery a další senzory podílející se na aktivní bezpečnosti. V poslední době se navíc těší velké oblibě průhledové neboli tzv. head-up displeje – proto je tu ještě jedna fólie kompenzující zdvojení obrazu neboli lidově řečeno „duchy“.

Člověk dnes skoro odmítá věřit tomu, že taková samozřejmost jako sklo byla někdy na autě vzácností. Ale je tomu opravdu tak – zkraje 20. století, na samém počátku automobilismu, se skla či okna příliš nepoužívala, první čelní skla se objevila před první světovou válkou – používaly se běžné okenní tabule, zaoblení či jejich zatmavení vzhledem k tehdejším technologiím nebylo možné.

Boční a posléze i zadní skla se objevila ve 20. letech minulého století, ovšem příchod bezpečnostních laminovaných skel se datuje někdy do 30. let minulého století a zaoblená skla přišla zhruba dvacet let poté. Například vůz Škoda 1200 měl vpředu ještě dvě klasické tabule, Škoda 440 Spartak v roce 1955 už přišla se zaobleným předním i zadním sklem.

Jelikož je oprava skel velmi ojedinělá, neřku-li nemožná, jsou dimenzovaná tak, aby vydržela pokud možno po celou životnost auta. Ovšem kromě samotného rozbití mohou nadělat neplechu jemné prachové částice a kamínky zachycené ve stěračích nebo jejich stírátkách.

Dříve bylo opravdu zcela běžné (a není to tak dávno), že se uchycení skel do karoserie provádělo pomocí přesně vytvarovaného gumového těsnění. Dnešní technologie však umožňují spolehlivější metodu pomocí speciálního pružného lepidla.

Největší výhodou lepení je, že sklo i karoserie samotná mohou pracovat v závislosti na teplotní roztažnosti látek, kromě toho se tak sklo stává součástí skeletu auta. První lepená skla používala už první generace Škody Octavia, poslední gumové těsnění u škodováckých modelů bychom našli u modelu Felicia.

V průběhu historie automobilismu se vyvíjí každičký jeho komponent, i taková samozřejmost, jako jsou skla. Dříve se skládala výhradně z tabulí, dnes mají různou velikost, různé zakřivení a ukrývají v sobě fólii a různé druhy kovů. To všechno nejen pro náš komfort, ale zejména také bezpečnost.