Článek
Okruh se nachází v australském teritoriu Nový Jižní Wales. Je to 6,2 kilometru dlouhá asfaltová špageta rozprostírající na hoře Panorama – to je koneckonců důvod, proč se trať oficiálně jmenuje Mount Panorama Motor Racing Circuit. Mezi zasvěcenými se jí ale říká jednoduše Bathurst
První, takzvaná „Pekelná zatáčka“ je relativně nezáludná a oproti zbytku okruhu i široká. Ale o to víc svádí k předjíždění, a to už od prvních momentů závodu. Okruh v několika částech navazuje na veřejné komunikace, jak je vidět i na fotografii
Zdá se to být neuvěřitelné, ale prakticky nejde o profesionální okruh, neboť v době, kdy se na něm nekonají žádné závody, bývá velká část jeho asfaltu používána pro běžný provoz. Trať je navíc součástí krajiny – existují případy, kdy se do boxů přišli podívat i klokani. V bezprostřední blízkosti okruhu se pak občas jezdí exhibiční jízdy přímo v ulicích města Bathurst.
Bathurst má mnoho příznivců, a to nejen v Austrálii. Tento členitý a rychlý okruh se slušným převýšením je podobně záludný a úzký jako Nürburgring, je však podstatně kratší. Ale popravdě – vadí to někomu? Rozhodně ne divákům, kteří díky tomu častěji vidí projíždět závodní auta.
Jako na horské dráze
Za první „Pekelnou zatáčkou“ následuje dlouhá rovinka s horizontem uprostřed, na jejímž konci se jezdí až 270 km/h. Ta je zakončena velmi rychlou pravou stoupající zatáčkou, která se jezdí hodně „na srdce“
Startuje se na nepříliš dlouhé rovince, která končí první levotočivou zatáčkou, projížděnou na dvojku. Ta přímo svádí k soubojům už od prvních momentů závodu – i proto se jí říká Hell Corner neboli Pekelná zatáčka. Následuje dlouhá, pozvolně stoupající rovinka, zakončená velmi rychlou pravou do kopce, kde závodní auta brzdí z rychlosti 270 km/h na zhruba 130.
Krátce za ní je nadvakrát zlomená ostrá levá stále směřující do kopce, která prověří trakci auta. Následuje dvakrát mírná pravá, vozy GT3 tu jezdí zhruba 170 km/h na čtyřku. Následuje mírná dvojitá levá, která se jezdí pod plynem, pak o chlup ostřejší levá – tady se sice mírně ubírá, ale i tak se tu jede rychlostí přes 200 km/h. Následuje podobně rychlá, opět levá zatáčka a za ní je pak ta nejzáludnější pasáž okruhu.
Esíčka se nachází v oblasti prudkého klesání. Místa málo a prakticky nulové únikové zóny – tady není prostor pro chybu
Tam totiž po krátké rovince Skyline následují rychlá klesající esíčka. Velmi rychlá kombinace pravá-levá-pravá-levá,pravá-levá-pravá, kde jsou svodidla proklatě blízko, pak pokračuje do ostrého levého „vracáku“ na dvojku, zhruba 90 km/h.
Pod esíčky na jezdce ještě čeká ostrá levá s negativním sklonem. Když se tady „zapomenete“, tak už většinou nedobrzdíte
Následuje velmi dlouhá rovinka Conrod, kde závodní vozy jezdí na vytočenou šestku (okolo 300 km/h), pak mírná pravá (pořád pod plynem!), bezpečnostní šikana levá-pravá, pak opět krátká rovinka a poslední levotočivá zatáčka Murray před cílovou rovinkou, projížděná na dvojku zhruba stovkou.
Jela se tu i Formule 1
Inauguračním závodem na okruhu Mount Panorama byl juniorský podnik slavného motocyklového závodu Tourist Trophy v roce 1938. Okruh během své historie hostil celkem devět podniků Velké ceny silničních motocyklů. Ale to není ten důvod, proč jsme tady – tím hlavním důvodem jsou auta.
Ruku na srdce, vzhledem k minimálním únikovým zónám jsou Formule 1 na Bathurstu nesmysl – přesto se tu Velká cena konala v letech 1938, 1947, 1952 a 1958. Patrně nejznámější je však v širokém okolí díky pořádání jednoho z dnes už tradičních vytrvalostních závodů, takzvaného Bathurst 1000. Ten se z původního formátu 500 mil, od roku 1960 pořádaném v australském státě Victoria, přesunul právě na Bathurst ve formátu 1 000 kilometrů v roce 1963 – a tak už to zůstalo.
Největší tahák? Cestovní vozy
Obrovským tahákem byl odjakživa seriál Australských cestovních vozů, později V8 Supercars, dnes už jen Supercars
Že si Bathurst 1000 pořád nemůžete zařadit? Jednoduše jde o podnik hostící seriál cestovních vozů, a právě proto se stal ikonickým, protože vždy zajistil vyrovnané, těsné a napínavé závody. V šedesátých letech jezdily vozy jako Ford Falcon nebo Cortina, ikonický Mini Cooper, Vauxhall Cresta, Mercedes-Benz 220 a pochopitelně také miláčci domácího publika, Holden Commodore a Holden Monaro.
Kromě stálic, kterými byly převážně novější generace Fordů a Holdenů, se sem „podívaly“ v osmdesátých letech také Jaguary XJ-S, které jezdily i u nás v Československu, s koncem osmdesátých let nesmíme opomenout zrod slavné Godzilly neboli Nissanu Skyline GT-R, který svého času cestovním vozům dominoval.
Australský šampionát cestovních vozů v roce 1999 zanikl a místo něj vznikla série zvaná V8 Supercars, dnes známá už jen jako Supercars. Jde stále o velmi lákavý a vyrovnaný seriál, kde se sice opět objevují zejména výrobci Ford, Vauxhall a Holden, vzhledem téměř silniční vozy však pohání 5,0l atmosférické osmiválce. Řadí se v nich sekvenční převodovkou, výkon putuje na zadní kola (jak jinak), a co hlavně – vozy nemají žádné elektronické ani hybridní pomůcky. Vše je pouze na jezdcích.
Vytrvalostní závody
V posledních zhruba deseti letech se velké oblibě těší vytrvalostní podniky vozů GT3. Pravidelně tu startují vozy jako Porsche 911, Mercedes AMG-GT, Bentley Continental, Honda NSX? Audi R8 apod.
Vzhledem k oblíbenosti vytrvalostních soutěží nepřekvapí, že se zde jezdí také 6hodinové, 12hodinové (ty jsou nejčastější) a 24hodinové podniky spadající pod FIA Endurance Series, které patří do seriálu vozů GT3. Od roku 2016 jde také o podnik podobného seriálu zvaného Intercontinental GT Challenge.
Okruh kromě toho hostí také nespočet vrchařských soutěží a krátkých „sprintových“ závodů, v neposlední řadě i pár historických podniků. Jasně, od nás je to strašně z ruky – letět 24 hodin letadlem může být vážně otrava, v dnešní době je navíc letecká doprava velmi komplikovaná. Ale kdybyste čistě náhodou „měli cestu“, rozhodně stojí za to se tam alespoň zastavit.