Trabant měl zapomenutého předchůdce. Vyráběl se i jako elegantní, ale velmi dýchavičné kupé

Automobilový průmysl ve východním Německu se po druhé světové válce nenacházel zrovna v dobré kondici. Byly tu sice továrny, které historicky vyráběly vozy značek Horch, Wanderer, Audi či DKW, po válce ale neměly prostředky na další investice. Na trhu navíc chyběla ocel, což ztěžovalo výrobu. Motorizace ale byla nutná, stejně jako jinde v Evropě. Řešením se nakonec stal model Trabant, cesta k němu ale nebyla jednoduchá.

Vedla totiž přes mezityp vyráběný jako AWZ P70 Zwickau (později Sachsenring P70), který debutoval na veletrhu v Lipsku v roce 1955. Výroba začala v továrně Automobilwerk Zwickau (AWZ) ve Cvikově téhož roku. Byl přitom důkazem, že si východoněmečtí inženýři tehdy dovedli s náročnou situací poradit. Bez kompromisů se to ale neobešlo.

Konstrukční základ P70 Zwickau vycházel z meziválečného typu DKW F8, který po válce pokračoval jako IFA F8 – pod názvem nově vzniklého podniku Industrieverwaltung für Fahrzeugbau (Průmyslová správa pro výrobu vozidel), který zastřešoval vládou znárodněné podniky vyrábějící motorová vozidla.

Z DKW vycházel nejen o 220 mm zkrácený podvozek, ale také základ pohonného ústrojí. Stařičký dvoudobý dvouválec však dostal novou hlavu a jiný karburátor, z objemu 684 cm3 tak poskytoval výkon 16 kW. Skromný výkon znamenal, že maximální rychlost činila v závislosti na karosářské verzi jen 90 až 100 km/h. Uložen byl vpředu napříč a spárován byl s třístupňovou manuální převodovkou bez synchronizace. Poháněl přední kola.

Technický základ pak reagoval na tehdejší nedostatek materiálů. Základem byl obvodový rám z ocelových profilů, kostra karoserie však byla převážně dřevěná, až na dělicí stěnu motorového prostoru a část podlahy, které byly z ocelového plechu. To povrchové díly byly vyrobeny z duroplastu, což byla směs fenolové pryskyřice a bavlněného odpadu, ke skeletu byly přišroubovány.

Právě toto řešení mělo snižovat závislost na typických materiálech pro osobní auta. Výhodou byla i relativně nízká cena, odolnost a snadná opravitelnost – výměnou dílu nebo lepením. Že to bude myšlenka, kterou si východoněmecký autoprůmysl ponechá na další desítky let, s tím se tehdy asi nepočítalo.

Podvozek tvořila nezávisle zavěšená trojúhelníková ramena vpředu s horním příčným listovým perem a hřebenovým řízením, vzadu byla tuhá náprava odpružená listovým perem doplněným o dva pákové tlumiče. O zastavení se staraly bubnové brzdy.

P70 Zwickau byl dostupný hned ve třech karosářských variantách. Základem byla dvoudveřová „limuzína“ s délkou 3 740 mm a rozvorem 2 380 mm. Zvláštností bylo řešení zavazadlového prostoru, který byl přístupný pouze zevnitř. Kvůli zachování dostatečné tuhosti karoserie totiž vůz postrádal víko zavazadelníku.

Větší variabilitu nabízelo P 70 Zwickau Kombi, někdy nazývané Tourist. To dostalo dvojici bočních dveří s posuvnými skly oken a zadní jednodílné dveře, otevírané do strany, které zajišťovaly přístup do zavazadelníku. Zadní sedadla šlo navíc sklopit, což umožnilo vytvořit ložnou plochu dlouhou 150 cm, širokou až 110 cm a vysokou 80 cm. Nosnost činila 320 kg.

Zajímavostí pak byla střecha – ta nebyla duroplastová, protože tak velký díl tehdy továrna nebyla schopná vyrobit. Zhotovena proto byla z lakované koženky podložené pletivem.

Třetím v nabídce bylo elegantní kupé. To se odlišovalo nejen sportovnějším designem s odlišnou tváří, ale také částí konstrukce, například kapota, střecha a víko kufru byly z ocelového plechu. Pohonné ústrojí ale zůstalo zachováno s limuzínou a kombíkem, sportovních výkonů tak tohle kupé zrovna nedosahovalo.

P 70 Zwickau se dostal také na československý trh, Mototechna ho začala prodávat na jaře roku 1957, a to zprvu výhradně ve verzi kombi. Dvoudveřový sedan dorazil o rok později, kdy se naopak nabídka omezila výhradně na tuto variantu.

Cena kombíku v roce 1957 „na poukaz“ činila 24 300 Kčs, „limuzína“ přišla na 19 100 Kčs. Model byl v Československu dostupný pouhé dva roky, kdy bylo dovezeno zhruba 1 200 kusů, převážně kombíků.

Ono i samotný životní cyklus P70 Zwickau byl krátký, vyráběl se jen mezi lety 1955 až 1959, kdy vzniklo na 36 100 jeho kusů. Primárně šlo totiž o „mezityp“, který měl otestovat možnost velkovýroby automobilu s plastovou karoserií. Jednalo se tak svým způsobem jen o přípravu na produkci Trabantu, který se v první generaci (P50) začal vyrábět v roce 1957. Proti P70 byl levnější, ale také menší.