Příběh nejrychlejší Octavie fascinuje dodnes. Je to už 15 let, co se rozjela na 365,45 km/h

Škoda si ve Velké Británii nutně potřebovala napravit renomé. V osmdesátých a devadesátých letech byla totiž terčem mnoha vtipů a ani Favorit s Felicií to moc nezachránily. Zlom přišel až s první Octavií a Fabií, s modely, které mladoboleslavskou automobilku dostaly do povědomí v celé západní Evropě. A když se pak blížilo desáté výročí sportovního označení vRS (u nás jen RS), připravilo se britské zastoupení něco opravdu speciálního…

Přenesme se do blízkosti amerického Utahu roku 2011, konkrétně na rozlehlou plochu solných plání Bonneville, kde se každý rok sejdou ta nejrychlejší auta na světě, aby ukázala, co v nich opravdu je. A mezi nimi i Škoda Octavia RS ve stříbrno-černo-zeleném válečném zbarvení, která se měla rozjet na nevídanou rychlost.

Velmi ambiciózní cíl si vynutil zásadní technické úpravy – sériovka totiž jela „jen“ 240 km/h. Základem se stala novinářská testovačka v červeném laku Corrida Red, který si vzali do parády technici Škoda UK a specialisté z Revo Technik. Motoru ponechali sériový blok, písty, ventily, těsnění pod hlavou, klikovku i řídicí jednotku (ECU), aby vůz mohl být i nadále považován za „sériový“.

Přihodili však větší turbo Garrett, vylepšené vstřikování, sání i výfuk, efektivnější chlazení a pár dalších drobností, díky nimž z motoru vymáčkli přes 600 koní. Nejzvláštnější úpravou byla instalace manuální převodovky z úsporné dieselové verze Greenline – to proto, že měla opravdu hodně dlouhé kvalty.

Interiér byl oholený na kost, dovnitř byla navařená ochranná klec a instalována závodní skořepina. Podvozek na nastavitelných tlumičích byl o 80 mm níž, široké pneumatiky na litých kolech nahradily úzké disky s aerodynamickými kryty a speciálními pneumatikami Goodyear pro Bonneville (pro co nejnižší odpor), přední brzdy šly pryč („kdo brzdí, nezrychluje“) a místo nich se o zpomalení staral padák instalovaný na zádi kufru. Ano, padák!

Posledním vylepšením bylo posazení šikovného a odvážného pilota za volant – šlo o novináře britského magazínu Evo, Richarda Meadena, který měl za sebou už řadu závodních zkušeností. Ten se musel rychle adaptovat na velmi nezvyklé podmínky vyschlého solného jezera.

„Ta bílá hmota je pro řízení zvláštní povrch. Hned ráno je lepkavá pod nohama a lepí se na pneumatiky a podrážky bot. Jak slunce začíná stoupat a okolní teplota stoupá, sůl schne a tvrdne, ale stále nabízí jen velmi malou přilnavost. Představte si, že zrychlujete na něčem, co je napůl mezi vlhkým pískem a čerstvě napadaným sněhem, a hned pochopíte, o co jde,“ popisoval ve svém článku.

Po několika testovacích jízdách přichází čas na rekordní pokusy. „Je jasné, že auto má obrovský nevyužitý potenciál, ale je také zřejmé, že standardní řídicí jednotka motoru (ECU) a zapalovací cívky jsou blízko hranice toho, s čím si dokážou poradit,“ popisuje Meaden.

Přesto se mu už při jednom z prvních pokusů podařilo vůz rozjet na 325,33 km/h a překonat tak cíl, který si tým stanovil. A bylo evidentní, že by to šlo i rychleji. Rekord 347 km/h byl přitom na dosah…

To ale neznamená, že to bylo lehké. „Věci, které berete jako samozřejmost při jízdě standardním autem vysokou rychlostí po ranveji, se na soli náhle zvětší do nepříjemné míry. Jízda rychlostí 320 km/h na pevném povrchu v autě navrženém pro 320 km/h není nic hrozného, ​​ale představa, že jedete přes 350 km/h na kluzké soli v autě s aerodynamikou vyladěnou na 250 km/h je více než trochu strašidelná,“ přiznává Meaden. Každý rychlostní rekord je cestou do neznáma.

Technici si dál hráli s nastavením auta a jeho motoru a Meadenovi se v následujících dnech postupně dařilo dál zrychlovat. Hravě překonal stávající rekord pro vozy se sériovým základem a speciální Octavii nakonec rozjel až na fantastických 365,45 km/h. Mimochodem, tento rekord je i po 15 letech stále platný.

„Řítit se po solné pláni na plný plyn pro mě bylo splněným snem a výjimečným zážitkem. Když jsem viděl, kolik vášně a tvrdé práce stálo dostat Octavii na Speed Week, vážil jsem si té příležitosti ještě víc,“ vzpomínal Richard Meaden při desátém výročí pokoření rekordu. „Jsem neuvěřitelně hrdý na to, čeho jsme společně dosáhli, a nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme překonali rekord, ani na to, že jsem mohl být součástí tak výjimečné skupiny lidí.“

Po svém velkém dobrodružství se vůz vrátil do Anglie, kde vyčkával ve sbírce. V letošním roce podnikl cestu do České republiky a po krátké zastávce na okruhu Sosnová se na čas usadil v hlavní expozici Škoda Muzea v Mladé Boleslavi v rámci speciální výstavy k oslavám 125 let Škoda Motorsport. Právě tam ho nyní můžete spatřit na vlastní oči – to byste si vážně neměli nechat ujít!