Obří ruský kombík se třemi řadami sedadel známe i u nás. Sloužil u Veřejné bezpečnosti

Gorkého automobilové závody v době SSSR nevyráběly jen terénní a nákladní vozidla, ale také reprezentativní vozidla Čajka a Volha. Právě GAZ 21 Volha si za svou kariéru našla celou řadu příznivců, přesto bylo v šedesátých letech zřejmé, že je potřeba nástupce. Ten nakonec dorazil v roce 1970 v podobě GAZu 24 Volha, který opět vedle sedanu nabídl také kombi. To se začalo vyrábět v roce 1972.

GAZ 24-02 Universal byl na tehdejší období opravdový kus auta. Byl dlouhý 4 735 mm, široký 1 800 mm a vysoký 1 540 mm. Rozvor pak činil 2 800 mm. Délka, šířka i rozvor tak odpovídaly sedanu, kombi však bylo o 50 mm vyšší díky jiné střeše.

Kabina tak byla opravdu prostorná. Nabízela totiž prostor až pro sedm osob, díky třem řadám sedadel v dnes stále typické konfiguraci 2+3+2.

Zadní řady byly navíc sklopné, díky čemuž šlo vytvořit velkorysou ložnou plochu dlouhou 2,1 metru a širokou 1,3 metru. Užitečná hmotnost činila 550 kg.

Řešení zadních partií přitom bylo neobvyklé. Vyklápěcí dveře od zavazadelníku totiž doplňovalo ještě menší, obdélníkové víko ve spodní části zádě, za nímž se ukrývalo rezervní kolo.

Technika zůstala prakticky zachována se sedanem. Pod kapotou tudíž pracoval řadový benzinový čtyřválec o objemu 2 445 cm3, který poskytoval výkon 72 kW. Na poměry běžných osobních automobilů východního bloku šlo tedy o výkonný vůz. I proto volhu využívali policisté, třeba československá Veřejná bezpečnost. Motor spolupracoval se čtyřstupňovou manuální převodovkou, poháněna byla zadní kola.

Podvozek vycházel z předcházející Volhy, tedy GAZu 21. Nadále využíval kombinaci nezávislého zavěšení vpředu s tuhou zadní nápravou. Zastavení měly na starosti bubnové brzdy vpředu i vzadu.

GAZ 24 se v Československu poprvé představil v září 1969 na stánku Avtoexportu na veletrhu v Brně. Auto ještě ve formě předsériového exempláře se přitom tehdy poprvé ukázalo mimo Sovětský svaz, čímž se Sověti krátce po srpnové okupaci možná snažili vylepšit svou zdejší image.

První vozy následně dorazily v roce 1971, kdy do Mototechny přišlo přes 3 300 kusů tohoto modelu. Většina zamířila k podnikům a institucím, zhruba 480 exemplářů si však mohli pořídit individuální zájemci. Cena však byla závratná, činila tehdejších 103 000 Kčs.

V první polovině sedmdesátých let byla Volha v Československu dostupná výhradně ve formě sedanu, kombi s přídomkem Universal k nám prvně dorazilo v roce 1975, kdy k nám Motokov dovezl první zkušební vozy. Hned následující rok následovalo dalších 300 kusů, které už zamířily k zákazníkům.

Volhy nicméně pořád mířily primárně k podnikům a institucím. Třeba v roce 1977 bylo pro soukromníky určeno jen 10 kombíků. Ostatně s cenou 118 700 Kčs to bylo nejen nedostatkové zboží, ale také hodně drahé. Podobně to bylo i v domovském Sovětském svazu, kde kombi bylo pro soukromníky jen na speciální žádost, třeba pro sportovce potřebující vozidlo pro přepravu rozměrné výbavy. V SSSR tak kombík primárně využívaly nemocnice, taxislužby a státní podniky.

V následujících letech se dodávky dále omezily i pro státní instituce, a to i v souvislosti s vládním usnesením, které nově zakazovalo nákup služebních vozidel s motorem o objemu nad 1,6 litru. Výjimku měly jen „vozy pro reprezentativní účely“ a „vozy pro speciální služby“, tedy pro ozbrojené složky.

Volha se k nám nakonec dovážela až do roku 1986. Celkem k nám bylo dovezeno přes 32 500 sedanů a bezmála 3 000 kombíků. Zajímavostí byl dovoz i 19 sedanů se vznětovým motorem, čtyřválcem Indenor o objemu 2,3 litru a výkonu 51,5 kW.

Původně francouzský motor používaný třeba v Peugeotu 404 se do Volhy montoval v Belgii, u tamějšího dovozce Scaldia-Volha. Určen byl primárně pro západoevropské trhy. Cílem bylo nabídnout ekonomičtější variantu v reakci na tehdejší růst cen benzinu. Před dva trojkou tu byl mimochodem i 2,1litr o výkonu 46 kW.

V SSSR se naopak do Volhy montoval rovněž osmiválec, 5,5litrová V8 o výkonu 140 kW, upravená z modelu GAZ 13 Čajka. GAZ 21-24 byl výhradně určen pro bezpečnostní a speciální složky, především KGB.

V domovském Sovětském svazu se GAZ 24 Volha prodával až do roku 1992. Od poloviny osmdesátých let však šlo o modernizovanou variantu (GAZ 24-10, respektive GAZ 24-12 v případě kombi), rozpoznatelnou díky přepracované přídi. Pod kapotou navíc měla posílený motor na 75 kW.

Modernizovaná Volha se na domovském trhu dostala mezi širší klientelu, v rámci uvolňování poměrů během Gorbačovy perestrojky. Naopak do zahraničí exportována nebyla.