Když Fiat vládl Evropě: Devadesátky byly érou, kdy měli Italové parádní nabídku úžasných modelů

Značka Fiat dnes zažívá renesanci. Po začlenění do koncernu Stellantis rozsáhle modernizuje své portfolio, rozšiřuje nabídku, díky čemuž se v Evropě značka vrátila do segmentů, které kdysi nešťastně opustila, a zároveň vstupuje do zatím nepokrytých kategorií. Přesto je dnešní vnímání Fiatu pořád spojeno hlavně s modelem 500, Pandou a užitkovými vozy.

Bývala ale doba, kdy to bylo jinak. V devadesátých letech Fiat patřil mezi hlavní představitele evropského automobilového mainstreamu – a jeho auta řidiči běžně potkávali nejen v Římě, ale i v celé Evropě.

Šíře nabídky, kterou Fiat v devadesátkách nabízel, z dnešního pohledu působí až neuvěřitelně. Byla tu malá auta do města, kompaktní hatchbacky, sedany, kombíky, kupé, roadster, MPV i užitkové deriváty, nabídka byla tudíž širší a mnohem odvážnější než to, co Fiat nabízí dnes. Však si tehdejší portfolio připomeňme.

Každý z těchto modelů měl svou úlohu. Nebyla to jen náhodná nabídka karosářských variant, ale promyšlená skládačka, která pokrývala všechny klíčové segmenty evropského trhu.

Sílu tehdejšího Fiatu nejlépe ilustruje zisk ocenění Evropské auto roku dva roky po sobě, v letech 1995 (Punto) a 1996 (Bravo/Brava), což následně zopakoval až Renault v letech 2024 a 2025, kdy po sobě vyhrály jeho elektromobily Scénic E-tech a 5 E-Tech. V konkurenci ostatních evropských novinek to byl jasný signál, že Fiat umí skvěle odhadnout zájem evropské klientely.

Když na přelomu let 1993 a 1994 nahradilo Punto stárnoucí Uno, stalo se rychle jedním ze symbolů moderního malého auta. Bylo jednoduché, na poměry segmentu prostorné, cenově dostupné a design působil vedle konkurence z Německa a Francie svěže, nejen díky vertikálně pojatým koncovým svítilnám.

Nešlo o exotické ani luxusní auto – přesně naopak. Punto odpovídalo tomu, co evropští řidiči skutečně potřebovali - nabízelo levný provoz, kompaktní rozměry, slušný vnitřní prostor i širokou nabídku verzí od základních až po sportovnější GT. První generace (interně 176) dokonce nabízela i variantu kabrio.

V létě 1995 přišla dvojice Bravo/Brava a ukázala jinou stránku značky. Na společném technickém základu Fiat rozlišil sportovněji pojaté třídveřové Bravo a praktičtější pětidveřovou Bravu.

Fiat se touto dvojicí snažil dokázat, že kompaktní auto nemusí být jen rozumná koupě, ale může mít i styl a osobnost. Byl to zároveň signál, že Fiat tehdy dokázal přemýšlet nejen o ceně, ale i o designu, marketingu a rozdílných cílových skupinách.

Uno, Panda, Cinquecento/Seicento, Punto – v malých autech měl Fiat dlouhou tradici a v devadesátkách tyto zkušenosti naplno využíval. V evropských městech dávala tato auta obrovský smysl - byla levná, úsporná, jednoduchá na servis a snadná na parkování v úzkých uličkách jižní i střední Evropy.

Fiat tehdy velmi dobře rozuměl jižní Evropě, hustému městskému provozu a zákazníkům, kteří nechtěli drahé auto, ale jednoduchý každodenní dopravní prostředek s nízkými provozními náklady. Tahle znalost terénu byla jednou z jeho největších konkurenčních výhod.

Devadesátkový Fiat ale nebyl jen racionální tabulka ceny a spotřeby. Uměl také nabídnout emoce. Fiat Coupé přišel v roce 1993 s výrazným, specifickým designem od Chrise Bangla, v roce 1995 pak následoval Fiat Barchetta, dostupný italský roadster, který byl typickým devadesátkovým představitelem „dolce vita“.

Coupé ani Barchetta nebyly prodejními tahouny. Byly to modely, které pomáhaly image a ukazovaly, že si Fiat může dovolit hravost, odvahu a emoce – něco, co dnešní nabídce značky chybí.

Málokteré auto devadesátých let vyvolávalo tolik protichůdných reakcí jako Fiat Multipla. Z hlediska vnitřního prostoru šlo o mimořádně chytré řešení, na kompaktním půdorysu okolo čtyř metrů Multipla nabídla šest sedadel ve dvou řadách po třech. Netradiční rozvržení kombinovala s výborným výhledem z kabiny.

Zároveň to byl jeden z nejkontroverznějších designů své doby, s výraznou „dvouúrovňovou“ přídí. Evidentně se atypického řešení zalekli i v samotném Fiatu, facelift z roku 2004 přinesl zcela konvenčně pojatou příď. Šestimístná koncepce, kterou si zamilovaly leckteré rodiny, však naštěstí zůstala zachována.

Multipla dnes působí spíš jako doklad odvahy. Fiat byl tehdy ochoten hledat nová řešení, i když výsledek nebyl pro každého – a s odstupem let navíc hodnotí Multiplu mnoho lidí smířlivěji, než jak byla přijímána při svém uvedení.

Za úspěchem tehdejšího Fiatu stálo několik vzájemně propojených aspektů. Fiat tehdy fungoval proto, že skvěle rozuměl evropské každodennosti. Nehonil se za prémiovým dojmem jako Volkswagen, ani nestavěl celou identitu jen na technické robustnosti. Uměl nabídnout dostupné auto, které bylo praktické, úsporné a často i překvapivě nápadité. Právě kombinace ceny, prostoru, městské použitelnosti a italského designu dávala značce charakter, který dnes z její evropské nabídky z velké části zmizel.

Nebyla by to poctivá retrospektiva, kdyby chyběla i druhá strana mince. Pověst kvality tehdejších fiatů kolísala. Starší kusy trápila slabší antikorozní ochrana, interiéry bývaly jednodušší než u německé konkurence a některé verze si nesly pověst elektronických i mechanických vrtochů. Řada modelů také stárla rychleji než konkurenční vozy, což se později projevilo na zůstatkových hodnotách i na vnímání značky jako celku. A právě to částečně vysvětluje i další éru, kdy po zlatém období nastal čas úpadku.

Značka sice chrlila jeden zajímavý model za druhým, ale uvnitř firmy se hromadily problémy - rostoucí dluhy, pomalejší vývoj nových platforem a manažerská nestabilita. Na přelomu tisíciletí se tak automobilka ocitla ve vážných finančních potížích.

Po silných devadesátkách začal Fiat v Evropě postupně ztrácet pozice. Konkurence zesílila, objevili se noví, kvalitnější hráči z Koreje. Navíc část zákazníků začala přecházet k SUV a crossoverům, jejichž nástup Fiat podcenil.

Přitom na samotné nabídce to zprvu nebylo tolik znát. Jestliže v roce 1997 Fiat v Evropě nabízel 11 modelových řad v segmentu osobních aut (polský 126p, Cinquecento, Pandu, Punto, Bravu, Bravo, Mareu, Multiplu, Ulysse, Barchettu a Coupé), v roce 2017 jich pořád bylo slušných devět (500, Panda, Punto, 500X, 500L, Tipo, Linea, Freemont, 124 Spider). Už v roce 2023 byly ale jen čtyři (500, Panda, 500X a 500L).

Tyto změny byly důsledkem i majetkových poměrů. Fiat se nejprve pokusil o spojenectví s americkým gigantem General Motors, který v roce 2000 koupil dvacetiprocentní podíl v italské automobilce. Aliance ale nefungovala podle představ a v roce 2005 GM raději zaplatil zhruba dvě miliardy dolarů, jen aby se povinnosti odkoupit celou osobní divizi Fiatu zbavil. Firma tak zůstala na krizi sama – a v tu chvíli začal problém i s modelovou řadou, která dřív byla její největší silou.

Obrat přišel až po roce 2004, kdy se šéfem Fiatu stal Sergio Marchionne. Restrukturalizace, návrat k filozofii jednoduchých a chytrých malých aut a úspěch nové Pandy firmu finančně stabilizovaly, v roce 2007 pak dorazil nový Fiat 500, který se stal základem téměř veškeré budoucí image značky.

Cena za záchranu ale byla vysoká. Fiat se v roce 2009 spojil s bankrotujícím americkým Chryslerem, o pět let později vznikl koncern Fiat Chrysler Automobiles a v roce 2021 se firma sloučila ještě s francouzskou skupinou PSA do nadnárodního uskupení Stellantis. Fiat se tak z nezávislé značky se širokou evropskou nabídkou postupně proměnil v jednu z mnoha značek obřího koncernu, kde si modely a platformy dělí s Jeepem, Peugeotem, Citroënem nebo Opelem.

V praxi to znamenalo, že Fiat přestal potřebovat vlastní kompaktní hatchback, vlastní rodinné kombi nebo vlastní kupé – tyto role dnes v rámci koncernu částečně přebírají sesterské značky. Zatímco v devadesátkách pokrýval takřka celé spektrum evropského trhu sám, dnes má v rámci koncernu roli značky malých a cenově dostupných aut se zajímavým designem. Orientuje se přitom hlavně na Jižní Ameriku, která patří mezi důležité odbytiště.

Situace se však začíná měnit. Právě díky možnosti sdílení techniky Fiat po letech opět rozšiřuje portfolio. Modelem Grande Panda se značka opět vrátila do segmentu malých aut, který opustila po konci Punta, chystaná modelová řada Grizzly pak znamená příchod kompaktního SUV a SUV-kupé.

Fiat se tedy znovu nadechuje, ale devadesátková role se bude opakovat jen těžko. Tehdy nepůsobil jako jeden z mnoha členů velkého koncernu, ale byl samostatným evropským hráčem s vlastním názorem na malé auto, rodinný vůz i dostupné emoce. A právě to je důvod, proč jeho devadesátková nabídka dnes působí tak silně. Nebyla jen široká, byla sebevědomá.