Článek
Půjčení automobilu je dnes spjato hlavně s módním „carsharingem“, sdílením vozu, který využijete jen na krátkodobou chvíli. Pořád existují i klasické autopůjčovny, které cílí primárně na cizince objevující danou zemi. Platilo to i za socialismu.
Autopůjčovny jsou přitom dnes už zapomenutou kapitolou československého autoprůmyslu. Fungovaly jak v Praze, tak Brně, a to pod „světovým“ jménem Pragocar, respektive Brnocar. Existovala však i půjčovna v rámci cestovní kanceláře Rekrea.
Pražský Pragocar od začátku šedesátých let fungoval pod hlavičkou Dopravního podniku hlavního města Prahy, který tehdy vedle klasické městské hromadné dopravy zajišťoval také provoz taxislužby.
Bylo tomu tak až do konce osmdesátých let, kdy s přípravou přeměny dopravního podniku na státní podnik byly z koncernu postupně oddělovány činnosti, které bezprostředně nesouvisely s městskou hromadnou dopravou. Z dopravního podniku tak byly mimo jiné vyčleněny právě služby taxislužby a autopůjčovny. Z nich se konkrétně stal samostatný státní podnik Taxi Praha, respektive Pragocar Praha.

V nabídce nemohla chybět ruská vozidla, jako třeba VAZ 2103.
Pragocar měl původně svoje sídlo v Nádražní ulici na nároží Kotevní ulice na pražském Smíchově. Existovala i pobočka v Ruzyně a později tu byla i pobočka v Legerově ulici, jejíž budova je dodnes rozeznatelná kvůli socialisticky se tvářící fasádě. Vedle toho měla garáž a „depo“ pro opravy na pražské Pankráci, v areálu dnes patřícímu prodejci aut Imofa.
Podnik podobně jako mnohé dnešní autopůjčovny cílil hlavně na cizince, kteří zavítali do Československa. Půjčoval ale auta také zástupcům zahraničních firem nebo ambasádám.
I z toho důvodu v její nabídce byly rovněž vozy západoevropské provenience. Konkrétně šlo třeba o Renault 16, evropské Auto roku 1965. Komfortní auto střední třídy s výklopnou zádí a předním pohonem na desítky let určil podobu nejoblíbenější kategorie v Evropě – hatchbacku.

Renault 16 byl zase častým zástupcem západních aut.
Renault 16 se do Československa dovážel už od roku 1966, prodej probíhal výhradně v Tuzexu. Celkem se do ČSSR dostalo několik stovek tohoto moderně pojatého auta s prostornou kabinou. Bylo mezi nimi i několik desítek kusů s automatickou převodovkou, určených právě pro pražskou autopůjčovnu Pragocar.
Model Renault 16 TA konkrétně využíval benzinový čtyřválec o objemu 1565 cm3 a výkonu 49 kW, který byl spárovaný s elektronicky řízenou třístupňovou automatickou převodovkou.
„Šestnáctka“ nicméně nebyla jediným renaultem nabízeným Pragocarem. V portfoliu pražské půjčovny automobilů se objevily i velký sedan Renault 18 nebo Renault 12, předobraz Dacie 1300, která mimochodem v nabídce Pragocaru také figurovala. Stejně jako třeba vozy Ford nebo modely východoevropské produkce VAZ 2103 či domácí Škoda 1000 MB. Vozový park podniku mimochodem čítal několik desítek automobilů.
Vozy Pragocaru byly navíc náramně oblíbené i z druhé ruky. Když se použitá auta vyřazovala, byl o ně velký zájem. Měla nízký nájezd a hlavně v socialistickém Československu působila jako zjevení. A tak není divu, že lze v archivech dohledat i soudní záznam, kdy byl jeden ze zaměstnanců Pragocaru obviněn z přijímání úplatků, a to právě za přidělování ojetých aut – vyřazených z půjčovny.

Avia A30, na převoz sudů s mrtvými těly to nejlepší.
Historie podniku Pragocar se následně uzavřela krátce po revoluci. V roce 1993 společnost vstoupila do likvidace, v konkurenci nově vznikajících autopůjčoven, včetně těch zahraničních značek, neměla šanci na úspěch. Mezitím se však i nechvalně proslavila v kauze tzv. orlických vrahů. Právě v Pragocaru na Smíchově si totiž Ludvík Černý půjčoval avii na převoz těl zavražděných z Prahy na Orlík.