Martin Macík, naše kamionová naděje na Dakaru: Není čas na hrdinství. Teď už budu jenom tlačit! Takhle rychle jsem s kamionem ještě nejel

Vloni skončil na druhém místě a moc dobře ví, co od něj všichni chtějí a čekají. První místo na Dakaru je pro něj zkrátka největším cílem, zároveň si však moc dobře uvědomuje, jak dlouhá je cesta za vítězstvím a jak i desetitunový kamion může být křehký.

Přípravě na Dakar podřizuje všechno. Vozí fanoušky v ostrém závodním stroji na tratích v Sedlčanské kotlině nebo v pražském Hummer centru, řídí na privátních testech, jezdí závody v Polsku, Španělsku i Africe, spoustu času tráví na simulátoru. „Jen v Sedlčanské kotlině jsem vloni najezdil tisíc kilometrů, to samé pak v Hummer centru. V Maroku to bylo přes čtyři tisíce kilometrů, osm tisíc byl minulý Dakar… Závodění je jednoduše nejlepší trénink, ale i akce pro fanoušky jsou super, baví nejen mě, ale i je a také jejich doprovod.“ A jestli s nimi jezdí rychle? „Ano, jezdím. Mají helmu, jsou přikurtovaní a jedu naplno.“

Testování a závodění i mimo Dakar ho udržuje ve formě a zároveň má díky tomu skvělou techniku, jíž v dílnách MM Technology vychytali všechny mouchy.

„Jsem maximálně spokojený. Zatím jsme tady na Dakaru nic neopravovali, naštěstí. Vždy nás zastavily jen defekty a ty jdou za mnou, to je pokaždé chyba řidiče,“ krčí Macík rameny. „Naštěstí umíme i to stopadesátikilové kolo vyměnit relativně rychle a pak můžeme pokračovat. Spíš mě štvalo to, že ani pořádně nevím, jestli a jak jsem tomu mohl zabránit. Vždycky to jen zasyčelo a bylo to, jednou se nám ale kolo přehřívalo, snad po nějaké ráně, a než bych riskoval, že se roztrhne a poškodí kamion, tak jsme ho raději vyměnili.“

Všechny ty defekty přitom přišly v začátku etapy, což člověku na jistotě zrovna nedodá. Jeho kamion si veze dvě rezervy a klidně by jich mohl mít víc, ale nechce. „Je to moc kilo navíc. Když udělám jednu gumu, tak trochu zvolním a třeba to někam nepošlu úplně bokem. Když dvě, je to pak všechno jinak a nedovolím si riskovat.“

Jak je patrno, přímo při jízdě může palubní mechanik sledovat teploty i tlak v pneumatikách, tlaky může také průběžně měnit. „Odfouknout pneumatiky třeba před dunami je záležitost nějakých pěti set metrů, nafouknout je trvá trochu déle, třeba kilometr. Na písku jedeme tlaky 2,5 baru, v kamenech čtyři bary.“

A jestli se dá jet s kamionem na prázdném kole? Dá, ale jen pár kilometrů. V jedné etapě Nasser Al-Attiyah jel se svým BRX posledních třicet kilometrů po ráfku, ale to by Macík s kamionem neriskoval. „Hrozilo by, že zničíš napřed ráfek, pak buben, ale klidně i poloosu a diferenciál.“

Ve čtvrté etapě se fanoušci zděsili, když se ještě před projetím cílem objevila u jeho času penalizace bezmála třiatřicet minut. „Ztratili jsme se. Letošní Dakar je extrémně prašný a my jsme dojeli na místo, kde bylo hodně aut i motorek, chvíli nebylo nic vidět, museli jsme zastavit. Měli jsme projet bod a nevěděli jsme, kde je. Vyjeli jsme na náhorní plošinu, rozhlédli se a viděli jsme, kde se práší a kam to dál pokračuje. Takže jsme okamžitě přijali rozhodnutí, že ten bod cíleně vynecháme. Jenže o chvíli později se ukázalo, že nám nechybí jeden, ale dva.“

Abyste tomu rozuměli, když dostane navigátor deset minut před startem etapy itinerář, vidí v něm nejen, kudy má jet, ale také kolik na něj čeká průjezdových bodů. A u každého bodu je napsaná i případná časová penalizace za jeho minutí. Je pak na posádce, jestli se při jeho minutí bude vracet, jestli ho bude hledat, a tak ztrácet čas, nebo jestli raději přijme penalizaci. „Musí to být rychlé rozhodnutí a záleží na strašně moc věcech. A nejde jen o čas, ale třeba i o to, že v některém terénu hrozí nehoda, že někam spadneš, že to někde vyválíš nebo že se klidně střetneš s někým v protisměru. Sice se automaticky pouští sentinel a ty víš, že proti tobě někdo jede, ale v tom prachu jednoduše nevidíš ty jeho a on tebe.“

Na letošním Dakaru už měl podobnou čelní srážku Tomáš Ouředníček se svojí Toyotou, podstatně hůř ale mohl dopadnout Nasser Al-Attiyah.

Macík nicméně nepochybuje o tom, že i se ztrátou může zabojovat o celkové vítězství. „Etapa 48 Chrono je pro všechny velkou neznámou a spousta věcí se v ní může změnit. A pak ještě pojedeme zpět, vždyť reálně nejsme ještě ani v půlce Dakaru. Fanoušci musí být nadšení, protože se bojuje v každé kategorii. V kamionech to bude asi o nás třech, tedy van Kasteren, Loprais a já, ale určitě to bude dobrá show a změnit se může kdykoliv cokoliv. Já včera dostal penalizaci, ti dva dnes opravovali…“

Když vypráví, je jasně vidět ta chuť a zápal. Závodění podřizuje všechno. Baví ho nejen chvíle na trati, ale i příprava kamionů, čas na dílně. „Je to můj život. A jsem strašně rád, že můj koníček je moje práce. Máme tady celkem čtyři kamiony, o které se staráme, další stavíme. Museli jsme sice pozastavit práce na našem elektrickém kamionu, ale já budu mít na příští sezonu nový stroj a tenhle už má svoje nápadníky, jednáme se třemi týmy. V tomhle jsme maximálně spokojení.“

Jeho současný kamion prošel úpravami na podvozku, takže už sice není tolik komfortní jako dřív a jízda v něm víc bolí, ale o to je rychlejší. „Dá se s ním jet strašná palba, jsou etapy, kdy jsme i přes rychlostní limity rychlejší než osobní auta a motorky. Ještě nikdy jsme nejeli, nemohli jet, tak rychle jako letos. Nemyslím si, že by to mohlo jít ještě rychleji.“

A právě i tenhle pocit mu dodává na sebevědomí, a proto v jednom z rozhovorů před Dakarem řekl, že by ho zajímalo aktuální srovnání s ruskými kamazy. „Ještě když jezdily, tak se povedlo jenom nám, že jsme se mezi ně mohli vklínit. Na to, abychom je porazili, to nebylo, to buďme upřímní sami k sobě, ale dokázali jsme je v některých etapách dojet. A když vidím, jak umíme a můžeme být rychlí teď, tak by mě zkrátka zajímalo přímé srovnání.“

Můžete se spolehnout, že Martin Macík bude v dalších dakarských etapách tlačit. „Musím. Není čas na hrdinství.“