Hlavní obsah

Dakarský deník – Zmar, dřina a jedna nekonečná noc

Foto: Jan Červenka

Noční šichta pro pět mechaniků, jednoho kuchaře a pár přihlížejících

13. 1. 2022

Včerejší den byl krutý. A třináctého je přitom až dnes. Mechanici Martina Prokopa i Aleše Lopraise si mákli, ale obě dvě posádky pokračují v závodě. Oba dva týmy přitom měly Dakar super rozjetý, Prokop se držel v elitní desítce, Loprais na dostřel pódia. Prvnímu jeho snahu zmařilo šroubení převodovky, druhému po nijak dramatickém skoku v dunách odešlo servo řízení. Tenhle článek je poctou všem mechanikům na Dakaru!

Článek

Řídí kamiony a doprovodná auta. Vstávají jako první a chodí spát jako poslední. Věčně špinavý, od prachu či oleje. Někdy slouží jako hromosvod při špatné náladě, povětšinou se ale starají o to, aby bylo veselo. Jejich jména a tváře nikdo nezná, přesto by bez nich ty hvězdy na Dakaru neujely ani metr. Bezejmenní hrdinové.

Foto: Jan Červenka

Vyměnit převodovku? Žádný problém!

Jako člen týmu Martina Prokopa už ty tři roky kluky trochu znám. Před dvěma lety nejen na mě udělali dojem noční výměnou motoru u druhého českého týmu, kdy se na konkurenční auto vrhli jako vosy na med a do rána zvládli nejen vyměnit motor, ale taky udělat celou údržbu. A už jsem vám říkal, že protivníkovi ten motor i půjčili? Takže tak nějak vím, co od nich mám čekat. Taky vím, kdo má rád jaké kafe, kdo mluví moc a kdo málo. Všichni jsou to srdcaři.

Takže mě ani moc nepřekvapilo, co se dělo v noci na dnešek. Ale postupně…

Abyste si uměli představit jejich typický den na Dakaru, tak si přečtěte článek Parta srdcařů, co moc nespí. V letošním ročníku to mají o trochu lepší, protože hned několik etap se jelo ve smyčkách, takže jsme se nepřesouvali mezi bivaky, což znamená, že máte víc času přes den. Ale co se děje pak, když se objeví auto v bivaku, je pořád stejné.

Foto: Jan Červenka

Na kamionech je v podstatě stejně práce jako na autě, jen jsou všechny díly o kus těžší

Martin Prokop, člen týmu Benzina Orlen, na letošní Dakar přivezl úplně nové auto. Je paradoxní, že úspěšné tažení soutěží zarazila závada na léty prověřeném dílu v ceně pár stokorun. V průběhu včerejší desáté etapy se uklepalo šroubení na převodovce. „Nikdy se nám nic podobného nestalo. A ani by mě nenapadlo, že se něco takové stát může,“ krčil rameny v cíli etapy Prokop. Stáli, víc než tři hodiny opravovali, ale pak etapu dokončili. V cíli byli za soumraku, do bivaku dojeli za tmy.

Ta frustrace v bivaku v mezičase byla příšerná. Vidíte na livetimingu, že auto stojí někde v poušti. Minuty skáčou. Pak se od organizátora dozvíte, že mechanický problém, že opravují. Pak od jiné posádky, že asi konec, že převodovka. „Stalo se to v poušti, před neutralizací, napřed zasmrděl olej, pak přestala řadit šestka, pak pětka… Věděli jsme, že je zle,“ říkal pak konstruktér Viktor Chytka. Jediný způsob, jak se spojit se světem, bylo, když jim zavolal organizátor. A pak vzkazy po jiné posádce do bivaku.

Mezitím už ale tým stihl zorganizovat záchrannou akci, kdy se pro Shreka vypravilo doprovodné auto s vlekem a druhé auto, které mělo přivézt posádku. „Věděli jsme, že jsou 260 kilometrů daleko, ale nevěděli jsme, co jim je. Většinu cesty jsme byli bez signálu, pár kilometrů, než jsme dojeli, jsme ale najednou viděli na livetimingu organizátora, že se Shrek zase rozjel. A pak jsme se dozvěděli, že to provizorně opravili a jedou dál, že to prostě nějak zkusí dovézt do cíle,“ líčil všechny peripetie Quirin Müller, týmový manažer.

Podobně krušné to bylo mezitím i u Lopraise. Jel na průběžném čtvrtém místě, nejlepší český kamion v závodě, a pak přišla vlastně docela nevinná duna, skok a pak se přestalo hýbat řízení. „Zradilo nás servo, součástka, kterou s sebou nevozíme,“ říkal do videa zkroušený Loprais. Všichni jsme pak koukali na jejich fotky, jak leží v písku pod autem a opravují, alespoň tak, aby se auto dostalo do bivaku klidně i po normální silnici, ale ať tam, proboha, dojede.

„Když jsme se dostali do bivaku, měli jsme vyhráno tak z půlky,“ říká Petr Pokora, člen Lopraisovy posádky. „Věděli jsme, že to můžeme stihnout, ale že to bude těsné.“ A samozřejmě to bylo i o tom, jestli bude chtít Aleš Loprais v závodě pokračovat, když už je v podstatě po všem… Jenže ta touha tam je. A síla evidentně taky.

V obou dvou táborech se pracovalo ještě daleko po půlnoci. Libor Vaněk, kuchař, kterého na Dakaru dávno znají nejen české posádky, servíruje v jednu v noci langoše, ve dvě hodiny už Shrek vrčí. V půl třetí je hotovo. U Lopraise je to o kus později, ale povedlo se taky. Když jsem ráno viděl pragovku, jak jede tankovat, měl jsem z toho radost!

Foto: Jan Červenka

„Přece nenechám ty kluky bez svačiny,“ říká Libor Vaněk

Jdu si lehnout, až když vidím auto na kolech. Ráno mi zvoní budík v sedm, jsme domluveni, že se pojedeme podívat na závod. Je to kousek, ani ne sto kilometrů daleko. Mechanici opět zvládli svojí práci perfektně, když vidím Shreka v ukázkovém rallyovém průjezdu kolem nás, nejde se nesmát.

Ano, i tohle je Dakar. Průběžné pořadí neznamená vůbec nic, závod se vyhrává až v cíli. Ale bez mechaniků by nebyl ani start. Dobrá práce, chlapi!

Reklama

Související témata: