Zábava jako řemen: Triumph TR2 je definice britského sportovního roadsteru

Jestli od klasického auta vyžadujete skutečně autentický zážitek, je britský roadster tím, co hledáte. Styl motoristické radosti, definovaný dvoumístným vozidlem bez střechy a minimálním vybavením proti vlivům počasí, ale se silným motorem, co má charakteru na rozdávání. Základy kultu primitivních autíček s drsným projevem byly položeny už v meziválečné Velké Británii: první bylo MG, ale přidaly se i další známé značky, jako třeba AC, Invicta, Morgan, Singer, Sunbeam, SS-Jaguar a samozřejmě také Triumph.

Sportovní jízdní styl, vyžadující dost zkušeností i fyzické síly, se dále rozvíjel po válce. Známé jsou příběhy amerických vojáků, kteří si po válce své roadstery vozili zpět do vlasti a tím jim mimoděk prošlapávali cestu do povědomí širší veřejnosti. A to se dost hodilo samotné Velké Británii, která byla po válce nucena platit výrazné dluhy způsobené americkým programem lend-lease, takže heslo doby pro britské firmy bylo více než zřejmé: Export or die! („Vyvážej nebo zemři!“)

Mezi prvními poválečnými výrobci na scéně britských sportovních vozů bylo opět MG se svým nesmrtelným modelem TC. Brzy se přidal Jaguar se svým úchvatným XK120, které dominovalo v závodech i na dálnicích (dosáhlo rychlosti až 120 mph, tedy skoro 200 km/h). A do směsice britských sportovních vozů začaly přispívat i menší firmy, jako například AC, Allard, Aston Martin, Bristol, Daimler, HRG, Frazer-Nash, Morgan a Swallow. V průběhu 50. let pokračoval rozmach a vedoucí lídři odvětví chrlili své modely. Bavíme se o firmách jako Austin-Healey, Jaguar, MG, Sunbeam a Triumph.

Triumph Motor Company vyráběla různé druhy automobilů, a to již od roku 1923, kdy představila ten první, tedy Triumph 10/20 navržený společností Lea-Francis. Čas plynul a průmyslový podnik rostl. Přibrzdíme v roce 1946, kdy společnost pod názvem Standard Motor Company montovala Triumph Roadster. Poválečný otevřený vůz byl znám nejprve jako Triumph 1800 (18TR) a později Triumph 2000 Roadster (TRA). Zmiňuji ho hlavně proto, že pro poválečnou dobu byl neskutečně těžkopádný, zastaralý a pomalý. Roadster budoucnosti měl totiž vypadat úplně jinak.

Nová řada sportovních aut, představená v podobě prototypu Triumph 20TS v říjnu 1952 v rámci autosalonu v Londýně, ukázala správnou cestu. Právě tomuto vozu, který vznikl pouze v jednom exempláři a už neexistuje, se začalo říkat TR1. Každopádně jeho vývoj byl tak drahý, že vedl k představení Triumphu TR2, který se veřejnosti poprvé ukázal v březnu 1953 při autosalonu v Ženevě.

TR2 se stal prvním modelem z dlouhé a úspěšné řady tradičních roadsterů, která pokračovala až do roku 1981. Změny mezi modely TR2 až TR6 byly spíše evoluční než revoluční, s rokem 1965 přišlo nezávislé zavěšení zadních kol a od roku 1967 byl čtyřválec nahrazen šestiválcem. TR7 již mělo samonosnou karoserii, TR8, které znamenalo také konec této éry, pak využívalo osmiválec. TR2 se vyrábělo pouze od srpna 1953 do října 1955 (náš kousek je z konce výroby) s tím, že celkově vzniklo 8 636 kusů. Z toho většina, celých 5 805 kusů, byla určena pro export. Pro domácí britský trh, odkud pochází i představené auto, zbylo 2 823 kusů a náš je jeden z posledních vyrobených předtím, než se začalo montovat TR3 s větší maskou chladiče.

TR2 je ryzí sportovní kousek ze staré školy: vpředu má nezávisle zavěšená kola, vzadu tuhou nápravu s půleliptickými listovými pery. Motor je uložen podélně za přední nápravou a točivý moment je přenášen na zadní kola pomocí čtyřstupňové, přímo řazené převodovky. Posilovač řízení skutečně nečekejte. Dvoulitrový motor OHV využívá dva karburátory SU a nabízí výborný výkon 90 koní (a 159 Nm točivého momentu), což při hmotnosti 956 kg (včetně paliva, nářadí a vybavení) znamená nečekaně dravé dynamické schopnosti.

Už samotné nastupování je trochu akrobatickým výkonem. Nejdřív je nutné usadit na úzké sedadlo pozadí (a přitom se nezranit o trčící roh bočního dílu karoserie) a poté nějak naskládat nohy pod volant. Ani nezmiňuji, že jestli jste předtím zapomněli zkontrolovat například olej nebo kapalinu v chladiči, musíte zase ven. A navíc, na otevírání kapoty je speciální čtyřhran, kterým je nutné pootočit příslušné otvory na kapotě. Zábavná je zkrátka už samotná příprava před jízdou…

Pak je tu startování – otáčím klíčkem, rozsvítí se kontrolka zapalování. Povytáhnu páčku sytiče, pak vlevo od klíčku tisknu tlačítko. Startér zaštěká a motor startuje, rychle přidávám plyn, ať mi nezdechne. Zvuk motoru je nečekaně drsný, v každém ohledu uchu lahodící. Už teď je cítit, že tohle auto chce jezdit! A pokud možno rychle. Makám na volantu a s řadicí pákou (oproti původní je prodloužena a uložena více podélně, takže se dá řadit mnohem lépe), abych zmizel z města. Výhled je parádní, lehkost omamná, dvoulitr pružný a zvukový doprovod je autíčkářův orchestr snů.

Celek vyžaduje hodně síly (víc, než si myslíte), citu a naučeného grifu, tady se nic neodpouští. Jakmile Triumph pevně vedete zatáčkami, odvděčí se mocným zátahem, přesným řízením i touhou při výjezdech ze zatáček pod plynem balancovat na hraně přilnavosti pneumatik Vredestein. Neumí moc brzdit ani svítit, ale to skoro žádné staré auto, takže je to vlastnost.

Po nedávném servisu, kdy došlo mimo jiné k seřízení karburátorů, Triumph jede skutečně jako z praku – nedivím se, že byl ve své době dynamicky srovnáván se zmíněným Jaguarem, protože i z dnešního pohledu je skutečně rychlým autem. Čím vyšší otáčky, tím víc vás to uchvátí. Díky originálnímu továrnímu hardtopu máme alespoň částečnou ochranu proti vlivům počasí, což se hodí. Stejně jako boční plexi chránící před případným deštěm. Za jízdy se dá normálně bavit se spolujezdcem. A ta představa, že tohle auto řídím při dálkové soutěži od rána do večera z jedné zatáčky do druhé, je stejně lákavá jako bolestivá.

Proč to zmiňuji? Protože tenhle jezdící Triumph, který poslední čtyři roky proháníme po domácích okreskách (a i okruzích) a pečujeme o něj, je a vždycky byl skutečně jezdícím autem v provozu. Má za sebou ohromný příběh původnosti, originality, péče a celkově pestrého života ve Velké Británii i kontinentální Evropě. Už od první registrace 3. 11. 1955, kdy vůz dostal britské registrační značky LRV 636 a jeho první majitel, říkejme mu třeba pan Knight, si nedlouho poté založil deník a začal pečlivě zapisovat, co všechno s vozem zažil.

Pomalu otáčím sedm desetiletí staré zažloutlé listy a pročítám si jednotlivé události, které se často týkají výměn oleje, drobných oprav (výměna tachometru v roce 1961) nebo instalace funkce overdrive či olejového chladiče. Britský škrabopis je doplněný nákresy, grafy a v neposlední řadě ručně psanými (a později strojově) dopisy, týkající se například podezřele vysoké teploty oleje při jízdě rychlostí 80 mph nebo komunikace druhého britského majitele s tím následujícím, který byl z Německa. Nechybí samozřejmě ani faktury, původní prospekty doplňků či náhradních dílů a různé další dokumenty typu FIVA karty apod. Zmíněný „deník“ je ale ze všeho nejvíc…

Skvělý život, doplněný o dvojitou úspěšnou účast na prestižní soutěži 1000 Miglia, který připomínají původní nálepky na bocích a kapotě, symbolizuje patina původnosti. Během našeho společného života jsem si Triumph zamiloval, ale také o něj pečoval – od výměn oleje přes opravu startování, nechal jsem dokonce i přečalounit sedáky, protože už byly roztrhané. Kromě zmíněného hardtopu a rychloběžky nechybí ani nasazovací boční okna, takže Triumph je celkem multifunkční: může být čistým roadsterem, ale také využitelným skoro-kupé.

Jasně, na trhu je Triumphů dost, zejména „trojek“ a „čtyřek“. Ale troufám si tvrdit, že tohle konkrétní auto je skutečně výjimečné. Nejen svým stavem, historií a životním příběhem, ale hlavně faktem, že se jedná o auto, které fakt skvěle – a často – jezdí. S pevným podvozkem, bez vůlí v řízení, s mocným motorem plným charakteru a jasně vymezenými dráhami řazení si v rukou zkušeného řidiče umí získat velký respekt.

Naše společná cesta s Triumphem se přiblížila ke konci – v rámci firemní strategie bylo rozhodnuto, že bude nabídnut do aukce Retro Garáže v rámci Prague Car Festivalu v sobotu 31. 10. 2026, a to s vyvolávací cenou 890 000 Kč. Jak aukce dopadne, to brzy uvidíme. Já ale vím, že kdo získá tenhle Triumph, dostane parádní káru s příběhem jak víno. Svými schopnostmi a drsným, chraplavým projevem velkého čtyřválce mě úplně odrovnal, takže využiji poslední společné dny k ještě alespoň jedné, rozlučkové projížďce.

Život je moc krátký na to, abychom nechávali úžasná auta jen tak stát v koutě…