Nenápadná italská kráska Alfa Romeo Giulia umí jezdit elegantně, ale taky hodně rychle

O mně i fotografovi Ondrovi Kroutilovi je známo, že pro italská auta, zejména pak Alfy Romeo, máme slabost. A upřímně, nemám ve svém okolí moc lidí, kteří by to neměli podobně. Vždycky je o čem mluvit, protože Alfy mají tolik různých specifických záležitostí, že umějí nadšence zaměstnat. Vzniká kolem nich celá řada různých emocí, od údivu nad některými technickými řešeními, přes smích i pláč, když je nutné zase něco opravovat a třeba se to zrovna nedá sehnat. Alfy jsou prostě o emocích, žádná sterilní bezduchost se tu nekoná.

Představenou Alfu Romeo Giulii si Ondra pořídil trochu neplánovaně. A jelikož zrovna on nevydrží s jedním autem dlouho, tak si ji užil zhruba rok a půl, než ji poslal dál do světa. Kdo zná Ondru, tak ví, že se o svá auta dost stará. Ani Giulia nebyla výjimkou: hned dostala velký servis v pražském Classic Autu, kde se dělaly brzdy, seřízení motoru a spousta dalších věcí. Potom se blýskla při naší jarní soutěži 7 Castles Trial, kde bez problémů zvládla nástrahy trasy a stovky kilometrů plných zatáček.

I stará auta musí být „jezdící“ a nebýt jen statickými sochami v garážích. Ostatně je to vidět i na trhu, kde jsou používaná auta, která se účastní srazů, závodů či různých vyjížděk, cennější než ta, která jsou sice naleštěná, ale nepohybují se (protože jakmile začnou, spolehlivě z nich začne něco téct, přestanou dobíjet, karburátory se pohádají a tak podobně).

Název Giulia italská automobilka použila pro celkem tři řady aut – nejprve v roce 1962 pro vylepšenou řadu Spiderů a Sprintů původní řady Giulietta. Dá se to dobře pamatovat podle toho, že Giulietta měla ještě menší motor 1,3 litru, dospělejší Giulia už pak 1,6 litru a dál. Pod názvem Giulia vznikl i kompaktní sedan řady 105, který si představujeme dneska. A abychom byli kompletní, nelze nezmínit také báječnou moderní Giulii z roku 2015 (typ 952).

Když hranatá Giulia s designem od Giuseppeho Scarnatiho v roce 1962 poprvé sjela z výrobní linky, byla dost jedinečná. Vůz, který navázal na dlouhou a úspěšnou éru řady Giulietta, byl výrazně modernější z hlediska techniky i designu. Na první pohled vypadala sice prakticky, ale hranatější karoserie skrývala skvělý koeficient odporu vzduchu 0,34, protože Giulie byla jedním z prvních aut, u něhož výrobce při vývoji použil větrný tunel.

A také měla velmi schopnou techniku – hlavně pak samozřejmě srdce v podobě celohliníkového čtyřválce se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě (DOHC) a dvoukomorovými karburátory. Právě motor má velký vliv na dojmy za volantem, protože jeho chraplavý charakter je přesně tím důvodem, proč staré Alfy milujeme.

V Giulii pracovaly různé verze motorů 1,3 a 1,6 litru. V případě představené verze 1300 Super ostrý motor produkuje 87 koní při 6 000 otáčkách, točivý moment vrcholí hodnotou 115 Nm při 3 200 otáčkách. A přitom celý sedan o délce 4 160 mm váží jen 1 010 kg!

Dynamika je mnohem zajímavější pocitově než na papíře, protože zrychlení na stovku za nějakých 12 sekund nezní zvlášť svižně. Jakmile se ale motor dostane trochu do otáček a dvojité „čtyřicítkové“ Webery naplno sají životadárnou tekutinu, člověku se snadno rozbuší srdce. Motor je prvním velkým překvapením a věčnou radostí.

Ve své době byla Giulie oblíbená nejen strážci zákona (jezdili s ní Carabinieri), ale také odvrácenou stranou společnosti – často totiž sloužila nejrůznějším zločineckým skupinám. Zřejmým důvodem byl silný motor, umožňující rychlost až 165 km/h, ale také jízdní vlastnosti.

Ty jsou i v dnešním porovnání skvělé. Podvozek byl zkonstruován tak, aby zvládal sportovní jízdu i na špatných cestách a poskytoval řidiči maximální zpětnou vazbu. Vpředu pracují dvojitá příčná ramena nerovnoměrné délky, doplněná o vinuté pružiny, teleskopické tlumiče a příčný zkrutný stabilizátor. Vzadu je sice tuhá náprava, ale s důmyslným zavěšením na dvou podélných ramenech.

Boční pohyby nápravy byly omezeny reakční vzpěrou ve tvaru písmene T, uchycené přímo na diferenciálu. Toto řešení, doplněné o vinuté pružiny (většina tehdejší konkurence používala ještě listová pera) a teleskopické tlumiče, dodalo Giulii neuvěřitelnou čitelnost v zatáčkách.

Těžko se popisuje, jak dobře se Giulie vede obloukem a jak sebejistě se přitom cítím. Problém není ani ve šnekovém řízení, které je až nečekaně přesné a přímé. Řízení bylo vždy silnou stránkou Alfiček, ale u Giulie je znát výrazný pokrok proti předchozím Giuliettám, které jsou ještě takové rozevlátější.

Celek je doplněn o nekompromisní řešení, spočívající ve čtyřech kotoučových brzdách ATE (u verze Super s posilovačem), které jsou velmi dobře naladěné a účinné. Tehdejší tisk si novou Giulii nemohl vynachválit – z hlediska jízdních vlastností byla na úrovni, o které si konkurence mohla nechat zdát.

Další výhoda? Když se rozjede na dálnici, perfektně umístěnou pákou s delšími dráhami můžete dokonce zařadit pětku, takže rychlé cestování je s nižšími otáčkami motoru mnohem příjemnější. Jezdit s tímhle po autobahnu je ale tak trochu hřích, točivý a živelný motor vynikne nejlépe na hezkých okreskách, kde se pořádně namakáte a vytěžíte z nenápadného sedanu tolik vnitřního uspokojení, že budete chtít jezdit furt dál, dokud bude v nádrži alespoň nějaký benzin.

Giulia ukázala celému světu, že praktické auto, co v pohodě pojme celou rodinu, nemusí být pomalé a nudné, ale naopak může svého majitele těšit od každého nastartování. Motor dělá hodně, ale pravým překvapením je sladění celé techniky auta. I na dnešní poměry výkon necelých devadesáti koní bohatě stačí k tomu, abyste si na oblíbených okreskách užili skutečnou, neředěnou radost z jízdy a přitom se stále pohybovali v normálních rychlostech. Klíčem je opět slušný výkon v kombinaci s nízkou hmotností a konečně také pokročilým podvozkem. A bonusem je parádní, hrdelní zvuk dvouvačkového čtyřválce s chutí po otáčkách.

Nadčasové je i to, s jakou lehkostí se hbitá Alfa vrhá do zatáček, jak se nakloní a zakousne, s citelnou touhou po přetáčivosti v momentu, kdy to začnete přehánět. Je to návyková radost, kterou nekazí ani plochá (leč měkká) sedadla, ani cokoliv jiného.

Tak proč ji Ondra po roce a půl dal do prodeje? Jak sám říká, užil si jí dost a bylo třeba se věnovat dalším projektům. To pravděpodobně zná většina z nás…

Trh s klasickými Alfami je hodně živý a sedan Giulia patří mezi sběratelské stálice. V letech 1962 až 1977 se sedanů Giulia (typ 105/115) vyrobilo přes 570 000 kusů, modelu 1300 Super bylo asi 75 000 kusů. Šlo o oblíbenou specifikaci, protože kombinovala prémiový vzhled s točivým dvoukarburátorovým motorem. Nejmasovější byla Giulia 1300 TI, kterých bylo asi 200 000 kusů.

Za posledních deset let proběhl u Giulie cenový skok. Kolem roku 2016 se hezká Giulia 1300 Super dala koupit za nějakých 10 až 15 000 eur (tedy do 380 000 Kč), kolem let 2021 až 2023 nastal vrchol a hezká auta se prodávala klidně i za dvojnásobek. Dnes už je trh stabilizovaný a hodnoty se drží zhruba v těchto obrysech: projekty za 150 až 250 000 Kč, pěkná, funkční auta mezi 350 až 550 000 Kč, špičkové kousky mohou být o dalších 30 % dražší.

Doplníme, že vrcholem sedanů jsou verze TI Super z let 1963 až 1964, kterých jakožto homologačních speciálů pro závody kategorie Turismo vzniklo jen kolem 500 kusů. Odlehčená karoserie s okny z plexiskla, výkonnější motor z modelu SS s výkonem 112 koní a legendární čtyřlístek na bocích – a cenovka až k hranici 5 000 000 Kč!

Nejlepší na tom všem je, že vám bude bohatě stačit hezká Giulia za relativně slušné peníze, abyste zažili ony opojné pocity, které nenápadný, ale velmi schopný sedánek servíruje při každém přeřazení a sešlápnutí pedálu plynu. Na svou dobu byly pokrokové, z dnešního pohledu patří Giulia mezi jednoduché klasické Alfy, které vás servisem nestáhnou z kůže. Skvělá kára!