Původní Opel Frontera je drsňák, který s tím novým nemá společného vůbec nic

Když bylo rozhodnuto, že značka Opel bude v nabídce mít také terénní auto, nerozeběhl se vývoj od nuly. Koncern General Motors se podíval po světě a vybral si u značky Isuzu, kde spolupráce už dávno běžela. V roce 1989 se tak poprvé objevil model Frontera, založený na první generaci Isuzu MU. Už tehdy byla na výběr krátká třídveřová nebo delší pětidveřová varianta. Druhá generace se představila v roce 1998 v Tokiu a její design vytvořil Takahiro Uematsu. Pro Evropu se ovšem vyráběla v britském Lutonu. Do tamní továrny investoval General Motors obrovské peníze, aby byla výrobní kvalita co nejvyšší.

Design sice předchozí generaci připomínal, ale auto bylo výrazně modernizované a zaoblené. Tedy až na zadní část, která působí dost hranatým dojmem. Kulatější design byl aerodynamičtější, čímž se snížil hluk a spotřeba. Většina dílů byla lakovaná, včetně nárazníků, nášlapů nebo hezčích rámů. Auto na fotkách je ve verzi po modernizaci, takže má čiré světlomety. Jsou tu ještě přídavná dálková světla.

Frontera je jen o kousek menší než tehdejší Range Rover, ale o kousek delší než dobová Toyota Land Cruiser. A je poznat, že se trochu změnila díky vlivu tehdy nových SUV, zejména japonské provenience, aby byla líbivější a lepší na silnici. I pasivní bezpečnost byla vyšší, byť auto dostalo jen tři hvězdičky z pěti v testech Euro NCAP. Celkové skóre snížil špatný výsledek za střet s chodci.

V našem případě jde o model edice Olympus z roku 2003. Ostatně všechny poslední vyrobené exempláře byly v této edici. Výbava byla bohatá, nechyběla elektrická okna a zrcátka, kožený volant, rádio s šesti reproduktory, klimatizace, airbagy a pásy s předpínači. Ale třeba stěrače nemají možnost nastavit interval pro cyklovač.

Jinak je interiér jednoduchý, šedivý a účelný s tehdy normálními tvrdšími plasty. Nevypadá luxusně, ale ani lacině. Díky možnosti nastavit polokožené sedačky i volant nemáte problém najít si ideální pozici, sedadla ovšem neposkytují žádné boční vedení, které by v terénních náklonech bylo fajn. Vzadu je místa dost, na prostor trpěly jen třídveřové verze. Zavazadlový prostor má objem 518 litrů s možností zvětšit jej až na 1 790 litrů. Skvělá je i schopnost utáhnout až 2,8 tuny.

Paletu motorů tvořily benzínové čtyř- a šestiválce, ale nejvíc aut se u nás prodalo s turbodieselem X22DTH s přímým vstřikováním o objemu 2,2 litru. Jeho výkon je 120 koní (88 kW) v 3 800 otáčkách, točivý moment 260 Nm najdete v rozmezí 1 900 až 2 500 otáček. Možná to nebyl nejsilnější motor, ale dokázal plnit normu Euro 3 a patřil mezi nejpovedenější diesely německé automobilky té doby. K motoru je připojený pětistupňový manuál s tužším chodem páky v kulise, vedle jeho páky najdete i tu pro redukční převodovku. Elektronický systém pohonu všech kol umožňoval řidiči připojit pohon předních kol, aniž by musel zastavovat.

Na silnici stačí pohon zadních kol, snadno se dá ale připojit předek. Na suchém asfaltu to není potřeba, zbytečně ho budete trápit a nápravy se budou hádat. Ostatně na silnici je určitě lepší kdejaké dobové SUV. Díky rozchodu rozšířenému o 60 milimetrů je ale Frontera na silnici stabilnější.

V terénu se Frontera rozhodně neztratí a zvládne až 80% stoupání. Přední nájezdový úhel je 31 stupňů, vzadu 22 stupňů, boční náklon zvládne opel dokonce 42 stupňů. Světlá výška je 182 milimetrů, což je o trochu méně než u předchůdce. Frontera je schopná brodit vodu hlubokou půl metru. Všechny důležité komponenty na podvozku jsou chráněné tvrdým oplechováním. V terénu funguje lépe než první generace, byť se najdou tací, kteří budou tvrdit pravý opak. A kdyby něco, majitel tu má výbavu k vyproštění a pro jistotu ještě přídavná couvací světla.

Auto váží kolem 1,7 tuny. Maximální rychlost je 160 km/h, zrychlení na stovku zabere necelých 15 sekund. Není to žádný sprinter, ale na větší off-road působí dostatečně svižně. Průměrná spotřeba bude kolem deseti litrů. Po městě chce Frontera kolem dvanácti, ale mimo něj se dostanete i pod osm. Příjemná je Frontera i na silnici, takže třeba na delší trasy by to bylo docela pohodlné auto. Je samozřejmě tvrdší než třeba Omega nebo Vectra, ale není to vyloženě nepříjemné.

Celkově působí na silnici mnohem lépe než předchozí generace. Vpředu je nezávislé zavěšení šestnáctipalcových kol a torzní tyče, vzadu tuhá náprava na vlečených ramenech, Frontera se tak chová celkem nezáludně. Přesto to chce do zatáček s rozmyslem, protože je to pořád velké a těžké auto s přirozeným sklonem k nedotáčivosti

Pokud budete nějakou Fronteru kupovat, pozor na kouřící motor. To by znamenalo, že auto mělo těžký život a nedostávalo řádnou péči. Je potřeba věnovat pozornost i korozi, ta zahubila spoustu těchto terénních opelů. Zanáší se vírové klapky a někdy zlobí i EGR ventily nebo čidlo sání.

Ovšem největší bolestí jsou čerpadla a pak podtlakové hadičky. Podtlak ovládá v autě snad všechno, takže prasklé hadičky dokážou řidiči život pořádně zkomplikovat. U čerpadel zase shoří tyristor v řídící jednotce. Spolehlivější je šestiválcová verze, ale její provozní náklady jsou o dost vyšší.

Při koupi zkontrolujte hučení od ložisek či diferenciálu. Díly sehnat jdou, ale hlavně originální. Druhovýroba je jen v omezené míře, auto je však naštěstí jinak spolehlivé. V servisech Opel ale Frontery nevidí rádi, nemívají na ně skladem specifické díly a ne vždy jim umí věnovat stoprocentní péči.

Výroba byla ukončena v roce 2005 bez přímého nástupce a do té doby vzniklo 320 tisíc aut obou generací. Opel se posléze po kratší pauze mezi čtyřkolky vrátil s SUV Antara, pak ale přešel na crossovery. Jedním takovým je i dnešní třetí generace Frontery, malý crossover vyráběný od roku 2024. Ten ovšem robustnosti této starší Frontery nedosahuje ani náhodou.

Celkem vzniklo 24 500 původních Opelů Frontera a dnes nejsou až tak drahé. Najdete je i za méně než sto tisíc, ale nebudou to hezké exempláře a jejich zanedbaný servis vám udělá vítr v peněžence. Pokud raději chcete dobré auto, budete si muset pochopitelně připlatit.