Fiat 125 je fantastický řidičský sedan. Na srazu veteránů s ním ušetříte za chatku

Sportovní sedany v šedesátých letech vyrábělo většinou BMW nebo Alfa Romeo. Jenže byla by chyba opomíjet konkurenty i od jiných značek. Například výborný sportovní sedan té doby je i Fiat 125 S, což vám jistě potvrdí každý, kdo jej někdy měl možnost řídit.

Typ 125 přišel na trh v roce 1967 jako větší nástupce sedanu 1500. Vedle jeho tvarů to byla čistá moderna – elegantní a jednoduše střižené a líbivé tvary se ostatně neokoukaly dodnes. Přitom ale právě od předchůdce převzal typ 125 podlahovou část a šasi. Nový model bodoval i v anketě o Evropské auto roku, kde skončil druhý za sedanem NSU Ro80.

Někdo pozorný si zase jistě všimne, že střední část a střecha pochází z menšího sedanu 124, takže Gian Paolo Boano vlastně neměl až tolik možností, co bude navrhovat. Přesto je výsledek velmi zdařilý a osobně se mi s hranatými světly líbí víc než menší 124. Na celkové rozměry překonává menší typ o 19 centimetrů na délku a o 8 centimetrů se prodloužil rozvor. Dante Giacosa měl použít co nejvíc techniky z menšího modelu 124, takže vývoj auta běžel opravdu rychle.

Sportovní model byl označen písmenem S (Special). Fiat jej poprvé nabízel v roce 1968 a doplnil jej dalšími chromovanými lištami na lemech blatníků a lehkými magnéziovými koly Cromodora. Standardní vybavení jako cyklovač stěračů (údajně první evropské auto s tímto prvkem, potvrdit to asi mohou jen pamětníci, Fiat se tím ovšem chlubil), vyhřívané zadní okno, halogenová světla, imitace dřevěného obložení, rádio, hodiny a posilovač brzd opravdu nebylo běžné u konkurence.

Za příplatek jste mohli mít i klimatizaci a překvapivě se připlácelo i za zpětné zrcátko. Tady za něj nikdo nepřiplatil, proto jsou na autě ta dodatečně namontovaná plastová. Od roku 1971 používal Fiat lepší čalounění a jiný dekor, měnila se i maska a zadní světla. Auto z dílny Car Brothers má navíc přídavná světla, která umocňují ten sportovnější charakter.

I když jsem výše napsal, že kabina je shodná s menším sedanem 124, platí to jen zvenčí. Na auto tak třeba pasují dveře a okna, ale uvnitř máte úplně jiný pocit. V typu 125 je totiž zadní lavice s loketní opěrkou posunutá více vzad a jiná je i palubka, takže je interiér mnohem prostornější. Hnědé čalounění sice nezapře svá léta, ale i dnes je vnitřek líbivý. Sedadla jsou čalouněná kůží a velurem a sportovně prošívaná, ale velkou oporu v nich nečekejte.

Vzadu nejsou ani bezpečnostní pásy, ale v době výroby zkrátka ještě nebyly nutné. Zase jsou ale pohodlná a mají i lůžkovou úpravu, takže na srazech veteránů nemusíte platit za chatku. Auto ovládáte sportovním volantem (jde o dobový neoriginální doplněk, ale pasuje sem skvěle), který má vážně velmi příjemný úchop. Zavazadlový prostor pojme 400 litrů a má koženkové čalounění kvůli ochraně povrchů. Rezerva je pod podlahou a ne nastojato jako u menší 124. Vpravo u podběhu najdete nádrž, která je u verze S na 50 litrů (standardně mě typ 125 jen na 45 litrů).

Šestnáctistovka DOHC, kterou navrhnul Aurelio Lampredi byla velmi moderním motorem a Fiat ji pároval s pětistupňovým manuálem. Základ vycházel z motoru v typu 124 Sport. Karburátory Solex později Fiat nahrazoval výrobky věhlasné značky Weber. Model 125 S má navíc upravenou hlavu válců, sání a rozdělovač a vačkový hřídel byl vyměněn za ostřejší. Díky tomu má Fiat 100 koní a 133 Nm, na stovce je za 13 sekund a umí jet až 170 km/h.

Probouzet se ale začne až kolem 3 000 otáček, takže se nesmíte bát jej tam hnát. To je ovšem jen začátek, pravá nádhera je zvuk v 8 000 otáčkách, kde si Fiat přímo libuje. Možná je škoda, že byl u verze S lépe odhlučněn než u běžných sedanů 125. Naštěstí díky pružnosti a reakcím na plynový pedál není ostřejší jízda vůbec nepříjemná, naopak bych si na svezení se 125 vybudoval závislost. Omezila by mne asi až spotřeba, která se bez problémů přehoupne i přes deset litrů.

Hmotnost 1 050 kilogramů není nijak velká, takže za dynamiku a řízení bylo auto chváleno i při svém uvedení. Já to rozhodně nebudu rozporovat ani dnes, protože se mi s autem jede velmi dobře. Vůbec nemám pocit, že by sedan sebou tahal zbytečnou zátěž a o směru a trakci předních kol vím díky čistému řízení vše. Ovšem i sebelepší auto má nějakou tu mouchu a ani Fiat 125 není dokonalou výjimkou bez výhrad.

Jenže podvozkové komponenty nebyly nové, ale pocházely z předchůdce (příčná ramena s pružinami vpředu a tuhá náprava na listových perech vzadu), a tak sedan nedokáže naplno využít potenciál motoru. Zpočátku se v oblouku zdá nedotáčivý, přetáčivost by se projevila až na limitu. Při ostřejší jízdě tak působí trochu neklidně a jsem vlastně rád za dvouokruhový brzdový systém a kotouče na všech kolech. Člověk má potřebnou jistotu, kdyby to přehnal. Škoda, protože s lepším podvozkem by 125 mohla ještě víc potrápit dobovou konkurenci.

Zajímavé je, že i tohle auto jste si mohli koupit u nás, kam se dovezlo 1 600 kousků (z celkových asi 603 tisíc vyrobených Fiatů 125). Bylo to tehdy jen v prodejnách Tuzex, a to za 18 200 bonů. Pokud se vám to povedlo, měli jste jedno z nejlepších aut na našich silnicích, skutečný sportovní sedan s poměrně spolehlivou technikou. Moc lidí ale nemělo možnost mít doma italský originál, takže častěji jste potkali Polski Fiat 125P od automobilky FSO se starší technikou.

Mezi další automobily vzniklé díky prodaným licencím patřila jugoslávská Zastava 125 a egyptský Nasr 125, techniku pak používaly i argentinské Fiaty a automobily vyráběné v Chile, Kolumbii a Maroku. Už v roce 1972 byla ukončena výroba italského originálu a objevil se Fiat 132. Od té doby se polská verze směla vyvážet i na západ, kam měla původně zavřené dveře. Dnes jich na prodej už moc není, ale pár kousků v rozmezí v přepočtu 150 až 300 tisíc korun jsem v inzerci ze sousedního Německa našel.