Hlavní obsah

Cadillac Coupé de Ville – Nezastavitelná amerika

Foto: Miroslav Matoušek
16. 1. 2022

Luxusní Cadillac patří mezi to nejlepší, co kdy americký automobilový průmysl produkoval a čím se rád chlubí. A starý Cadillac se tak může stát velmi příjemným veteránem.

Článek

Cadillac, vrchol potravního řetězce koncernu General Motors, patří k nejprestižnějším světovým značkám. Dostal se i do garáže prezidenta USA a populární je často i mezi fanoušky amerických aut. Jednomu z nich patří i toto Coupé de Ville z roku 1984. Není samozřejmě první toho jména, velký luxusní de Ville se nabízel od roku 1958 jako nástupce Series 62.

Jak to často bývá, de Ville původně označovalo jen stupeň výbavy. Bylo to u Coupé z roku 1949 představené na výstavě Motorama na podvozku Sixty Special. Jméno pochází z francouzštiny a označuje malé město nebo také kočár s krytým sezením vzadu a otevřeným místem pro kočího. Toto je ale poslední model s pohonem zadních kol, zástupce páté generace představené v roce 1977 k příležitosti 75letého výročí značky. Jeho design vytvořil Bill Mitchell a prodával se čtyřdveřový sedan nebo toto kupé s jedním párem dveří. Krásně elegantním dojmem působí překrytí zadních kol nebo stěrače schované pod kapotou. Pro rok 1984 se auto změnilo jen decentně.

Foto: Miroslav Matoušek

Nezastavitelná masa kovu

Nový de Ville byl vyšší, ale také kratší a o půl tuny lehčí než předchozí verze. Přesto byl interiér prostornější. Snahou Cadillacu bylo reagovat na světovou ropnou krizi luxusním sedanem, který bude úspornější, ale stále dost luxusní (a možná až trochu opulentní) s cenovkou atakující deset tisíc dolarů. Musí se ale nechat, že tato nižší spotřeba v praxi znamená v průměru asi 13 litrů na sto kilometrů.

Vůz má vinylovou střechu, zajímavá mračítka předních světel (jde o dodatečně koupený doplněk), znáček na špičce masky chladiče, malá poziční světýlka (říká se jim opera lights), velmi nápadná, na výšku orientovaná zadní světla a spoustu chromu. S verzí pro rok 1984 se původně už nepočítalo, ale uvedení nové předokolky de Ville nabralo zpoždění. Bylo to také naposledy, kdy se pod logem Cadillacu skvěl symbol V, který později nahradil věnec.

Uvnitř je kožené království

Interiér je prostorný a čalouněný kůží a zdobený dřevěným dekorem. Laděný je do modré barvy a jen tak se mi neokouká, parádně sem zapadnou i obligátní plyšové kostky. Palubka je kolmá, aby neubírala vnitřní prostor, ukazatel teploty je samozřejmě ve stupních Fahrenheita. Skvěle je vidět ven dopředu, ale i do stran, díky malým světýlkům máte také perfektní přehled, kde velké hranaté auto končí. Umění luxusu tkví v detailu, a tak třeba i na zpětném zrcátku najdete krásně udělaný nápis Cadillac.

Také originální poklice s designem drátěných kol vypadají skvěle, jen mne odrazuje představa náročnosti jejich čištění. Potěšit může automatické dovírání víka kufru, které tehdy opravdu nenabízel každý výrobce, ostatně dodnes jde spíš o frajeřinku dražších značek. Plná výbava znamená centrální zamykání, elektrická okna, elektricky nastavitelná sedadla do šesti směrů, plně nastavitelný volant, palubní počítač, automatická digitální klimatizace, posilovač řízení, tempomat a přisvěcování do zatáček (corner lights). A taky jsou tu hned čtyři zapalovače, protože tenkrát bylo kouření ještě v módě.

Foto: Miroslav Matoušek

Kůže a dřevo, jak jinak

Jak už jsem říkal, bylo to naposledy, kdy měl de Ville poháněná zadní kola. Stál totiž na platformě C, kterou sdílel s Cadillacem Fleetwood, Buickem Electra a Oldsmobilem 98. Základním motorem pod kapotou na vzpěrách byl vidlicový šestiválec, ale tento kousek pohání motor HT-4100 o objemu 4,1 litru, který má o dva válce navíc. Znamená to výkon 135 koní a točivý moment 260 Nm. Samozřejmostí u amerického auta je i třístupňová automatická převodovka, která s dvoutunovým autem hýbe celkem nenuceně. Ke všemu v motoru je výborný přístup.

Jízda? To snad není auto, ale létající koberec!

Pohodlí auta je neuvěřitelné a nad hrboly si doslova pluje. Já vím, že se to říká o každé staré americe, ale konkrétně u de Ville 1984 to zmiňuje snad každý majitel v každé recenzi. Podvozek je vybaven automatickou nivelací, takže pokud není auto rozbité, bude vždy nad silnicí rovně. Další úžasný kousek do skládačky důvodů, proč se s Cadillacem jezdí tak nádherně delší trasy a proč je to taková silniční jachta. A díky nádrži na 93,7 litru paliva dojede daleko. A pak tam snadno zaparkujete do adekvátně velkého místa, protože díky ohromnému rejdu se s ním úžasně manévruje. Hodně pomáhá i posilovač řízení, který pomáhá tak výrazně, že snad volant ani nemůže být propojen s předními koly.

Foto: Miroslav Matoušek

Když už někdo chce americké auto, většinou chce také V8 pod kapotou

Co se týká hodnocení majitelů, podle některých je de Ville vyloženě nespolehlivý, jiní na něj nedají dopustit. Náklady na provoz a díly nejsou nejmenší, ale vyloženě drahý tento Cadillac opravdu není. Ovšem možná vám budou lidi psát, že byste si měli pořídit kousek s jinou, větší motorizací. Základní osmiválec má docela špatnou pověst, ale je to prý jen od majitelů, kteří mu nedávají řádnou péči. Na tu si tento motor prostě potrpí více než silnější pohonné jednotky. Například olej chce měnit opravdu pravidelně a používat kvalitnější, protože jinak hliníkový blok s litinovou hlavou trpí. Co se týká nejčastějších závad, majitelé často zmiňují vadné vodní pumpy, termostaty nebo občas degradující interiérové díly. Také se můžete setkat s tím, že má motor větší spotřebu oleje, případně že začne stávkovat palubní počítač nebo tempomat.

Nástupnická šestá generace z roku 1985 už byla tedy předokolkou. Cadillac zařízl v té době největší model de Ville až v osmé generaci v roce 2005 a nahradil je modelem DTS (zkratka znamenala de Ville Touring Sedan). Od té doby je de Ville jen vzpomínkou a fanoušci musí hledat mezi starými modely, kupé se navíc přestalo vyrábět už v devadesátých letech. Model z osmdesátých let možná není ten nejstylovější (Na sklonku svého života se prodával hůře, než automobilka doufala. Po ropné krizi se v roce 1979 prodeje propadly dokonce o téměř 40 %), ale pořád má svůj šmrnc. Dnes se jej majitelé neradi zbavují, a když už, tak jej mění za jiný Cadillac. Ceny těchto korábů se pohybují od 200 do 400 tisíc Kč.

Amerika totiž ve své době toužila mít stejně honosné auto, jako byl evropský Rolls-Royce. Svým způsobem se jí to povedlo, i nepovedlo, de Ville je totiž pořád hlavně pořádná americká kára se vším všudy. A pokud se vám už teď líbí, asi s ním budete stejně spokojení jako Michal, ten má svůj kousek už dvanáct let. Původně přitom auto jezdilo na americké ambasádě, ale už jako ojeté, protože do Česka se de Ville dostal až v roce 1995.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: