Článek
Bahrajn, kdysi mýtická země Dilmun a centrum světového obchodu s perlami, prošel za poslední století překotným vývojem. Jako první země v regionu objevil ropu, ale jako první se rovněž musel naučit žít bez ní.
Dnes je toto ostrovní království, spojené s pevnou zemí monumentálním mostem, na nějž přijde řeč později, ambiciózní adresou, kde se starověké tradice mixují s nekompromisním technologickým progresem. A ten se týká také dopravy, čehož jsme byli v únoru roku 2026 svědky na vlastní kůži.
Prodloužený víkend trávíme v Manámě, hlavním městě. Bahrajn od druhého měsíce roku nasadil do ostrého provozu mraky chytrých kamer s infračervenými senzory a v menší míře drony, které hlídají hříšníky daleko více než kdy dřív. Už nedozorují pouze jízdu na červenou či překročení tempa. Díky sofistikované umělé inteligenci dešifrují používání mobilu, nezapnuté bezpečnostní pásy či bezdůvodně pomalou jízdu v levém pruhu.
Buclaté bahrajnské retardéry u přechodů chyby neodpouštějí.
A nejde o jediný nedávný „šoférský dáreček“. Na konci uplynulého roku vstoupil v platnost nový zákon o pozemních komunikacích, který posunul pokuty do závratných výšin. Semaforové vypálení na červenou odsaje z bankovního účtu 200 až 1000 zdejších dinárů, v přepočtu 12 500 až 63 000 korun! Notorickým pirátům silnic dokonce hrozí až šest měsíců za mřížemi.
Ani zírání do mobilu nespadá mezi nejlevnější záležitosti. Kromě zabavení řidičáku vám mohou napařit pokutu až 31 000 Kč. Nejmenší tolerance se však točí kolem konzumace alkoholu. Limit v krvi činí v hybridní monarchii striktně 0,0 ‰. A jak je to se sankcemi? Ty oscilují v rozmezí 63 000 až astronomických 125 000 korun. Dokonce se vznáší hrozba až jednoho roku v cele a rázná deportace v případě cizinců.
Každý průjezd na červenou se v Bahrajnu tvrdě trestá. Pokuta pak hříšníkům přistane v mobilní aplikaci.
Zastavme se u semaforů, jejichž chod může být pro nezasvěcené nášlapnou minou. Jestliže v Evropě na zelenou zkrátka valíte, v Bahrajnu se spíše pouštíte do ošemetné hry o vlastní peněženku. Zdejší signalizace disponuje specifickým cyklem, jenž motoristy připravuje na zastavení, ale zároveň funguje jako past na nepozorné. Než se přihlásí oranžová, zelené světlo zpravidla třikrát až čtyřikrát varovně zabliká. Což v místním kontextu znamená jediné - „nejsi-li přímo u čáry, začni okamžitě brzdit.“
Oranžová je v Bahrajnu raketově rychlá. Často svítí jednu dvě vteřiny a slouží primárně k dokončení průjezdu vozům ve víru křižovatky. Jakmile naskočí červená, detektory v asfaltu se aktivují. Pokud překročíte čáru třeba jen o zlomek sekundy později, kamera vás cvakne. A jak jsme už zmínili, pokuta se může pohybovat v řádech desítek tisíc korun…
Zatímco v exponovaném centru vás inteligentní kamery pokutují i za nezapnutý pás, v prachu sakhírské pouště si s helmou nikdo hlavu neláme.
Další věc, která nás poměrně překvapila, jsou „kopečkové“ retardéry. Na ty člověk narazí zejména u přechodů. Českého řidiče šokují nezvyklou strmostí. Rada nad zlato tedy zní - v blízkosti „zeber“ sundejte nohu z plynu, abyste neublížili podvozku.
Novinku tvoří též inteligentní retardéry se zabudovanými čidly. Když se sunete předpisově, retardér (naplněný speciální kapalinou) změkne. Pokud svištíte, kapalina uvnitř ztuhne a náraz je daleko razantnější. „Zatím jich tu ale moc není. Jedná se o záležitost uzavřených rezidenčních čtvrtí nebo vjezdů do luxusních resortů,“ popisuje solidní angličtinou Abdullah, řidič Uberu.
V Bahrajnském království jsou neslušná gesta trestným činem. Pokud nechcete riskovat sezení u soudu či deportaci, vztyčenému prostředníčku a podobným projevům se raději vyhněte.
Mimochodem, přes Uber si objednáte i klasické taxi, což přijde vhod například v ranní dopravní špičce. Oficiální taxíky mají totiž povolení pohybovat se v některých vyhrazených pruzích. Eventuálně lze sáhnout po (dražším) vodním taxi, které servíruje nejen komfort a svižnost přesunů, ale také panoramatické výhledy na World Trade Center s větrnými turbínami.
Drama pod reflektory
Bahrajnské království s přibližně 1,7 milionem obyvatel představuje Mekku automobilů. K tomuhle hodnocení stačí úvodních pár hodin v kosmopolitní Manámě. Víceúrovňové křižovatky a dálnice s dokonalým povrchem chirurgicky prořezávají pulzující metropoli jako tepny. Logickým důvodem, proč tady chodcům pšenka nekvete, jsou i teploty, které zvlášť v letních měsících dosahují hodnot (ne)snesitelnosti.
Na korzující občany natrefíte především na pobřežních promenádách. Tam nás zaskočila následující věc, a sice zóny se zákazem jízdy na kole. Což je opět v relativně ostrém rozporu s evropskými trendy, kde jsou cyklisté vesměs protežováni. Vzpomeňme kupříkladu na Paříž pod vedením socialistické starostky Anny Hidalgové.
Vstup do areálu Bahrain International Circuit s ikonickou Sakhírskou věží v pozadí.
Perla Zálivu skýtá moře úžasných reálií. Nadšenci do motorsportu si rozhodně nesmí nechat ujít Bahrain International Circuit (BIC), ležící v oblasti Sakhír. Okruh otevřený v březnu 2004 se pyšní jedním z nejpropracovanějších osvětlovacích systémů. Od roku 2014 se totiž seriál formule 1 jezdí coby napínavý noční závod.
A piloti si trať, jež lemuje téměř 500 osvětlovacích sloupů, veskrze pochvalují. Max Verstappen několikrát vyzdvihl spektakulární atmosféru. BIC má však i své pikantnější stránky - jezdci často za největší výzvu označují nepříjemný nárazový vítr. Fernando Alonso nebo Lando Norris zase připomínají extrémně hrubý asfalt z waleského kameniva, který dává dost zabrat pneumatikám.
Okruh BIC byl postaven za rekordních 16 měsíců a vyšel na přibližně 150 milionů dolarů.
Ostatně okruh si můžete vyzkoušet na vlastní kůži. I „pouhá“ návštěva areálu ovšem stojí za prubnutí - zvěčnit se u ikonické osmipatrové Sakhírské věže, pořídit si suvenýr v BIC shopu, prošmejdit prostory paddocku, kochat se na tribuně a v útrobách tunelu si číst o nejzářnějších milnících okruhu. Věděli jste, že první bahrajnskou Velkou cenu F1 opanoval v roce 2004 Michael Schumacher? Ano, dominoval v kokpitu monopostu Ferrari F2004 s legendárním atmosférickým desetiválcem.
S řidičem Abdullahem se následně vydáváme ke Stromu života. Tento 400 let starý akát stojí osamocen na písečném kopci a dodnes nikdo stoprocentně nevysvětlil, odkud čerpá uprostřed vyprahlé pustiny vodu. Pro Bahrajnce jde o symbol nezlomnosti, pro našeho řidiče o test jeho vozu. I proto vyřkl hlášku filipínské pokojské z brilantního filmu Trojúhelník smutku: „It is very bad.“
Zelený zázrak uprostřed písku. Strom života je pro Bahrajnce posvátným místem.
Velmi špatné to nebylo, bylo to stokrát horší! Ke Stromu života vede šílená cesta džunglí ropných čerpadel, navigace navíc reaguje zmatečně. Čím více se blížíme k Shajarat-al-Hayat, onomu akátu, silnice mizí a připomíná postapokalyptický vyježděný koridor v prachu. Pózujeme u zjizvené kůry a křivolakých větví a pokračujeme opět jinam. „Tak kam teď?“ ptá se nervózně šofér, z kterého se mezitím stal samozvaný mechanik svého hyundaie.
Nejen slavný most
Ohlašujeme mu návrat do civilizace, a sice do mešity Al-Fateh s masivní bání. Sklolaminátová kupole váží šedesát tun a je největší svého druhu na světě. Pravý poklad ale čeká uvnitř. Obklopeni impozantním italským mramorem ťapkáme po irských kobercích v zapůjčených krémových oděvech. Nad hlavami trůní lustry z rakouského křišťálu a nasloucháme přednášce v angličtině od Bahrajňana, promujícího v USA. I tuzemskou stopu ovšem objevujeme - brožurku o islámu přeložili též do české mutace.
Ručně vyřezávané dveře jsou vyrobené z indického týkového dřeva. Dovnitř vás pustí pouze ve speciálním hábitu, takzvaném thobu.
V našem itineráři samozřejmě nechybí pevnost Qal'at al-Bahrain. Za fenomenální kontrast považujeme mohutné vápencové hradby, za nimiž se tyčí k blankytně modré obloze surrealistické mrakodrapy. Punc světového dědictví dokládá fakt, že pevnost s otiskem portugalských mořeplavců z 16. století nese razítko UNESCO.
Na parkovišti potkáváme Kuvajťana, respektive okouníme u jeho futuristického modelu Tesla Cybertruck. S ocelovým elektromobilem s minimalistickým interiérem dorazil přes most krále Fahda muž, jenž se nám představil jako Jasem. Asfaltová „pupeční šňůra“ z roku 1986 propojuje Bahrajnské království se Saúdskou Arábií. Betonová série mostů a náspů měří 25 kilometrů a spolkla miliardu dolarů. V jejím srdci leží Passport Island, umělý ostrov ve tvaru přesýpacích hodin, sloužící jako netradiční hraniční přechod.
Klobouk dolů před řidičem a jeho vozem. Přežili jsme společně jak nástrahy zpomalovacích prahů, tak především pouštní cestu ke Stromu života.
V improvizovaném bedekru zbývá už jen tržiště Manama Souq. Ponoření do ryzího arabského universa startujeme u Bab Al Bahrain (Brány Bahrajnu), již navrhl Brit Charles Belgrave. Když ji svalnatí dělníci v roce 1949 dokončili, stála skutečně přímo na samém břehu moře. Námořníci a obchodníci, kteří připluli do Bahrajnu, tak prošli pod sněhově bílými oblouky přímo z lodi na voňavé tržiště.
Vlivem rozsáhlého vysušování moře a bobtnající výstavby se brána momentálně vypíná několik set metrů ve vnitrozemí. Tam, kde dřív kotvily koráby, se tak loučíme s Abdullahem a jeho (snad nepoškozenou) sonatou. A ještě ten večer s celým Bahrajnským královstvím…