Hlavní obsah

Blog: Nemějme strach, že zlaté automobilové časy jsou už fuč

Foto: Everrati Automotive

Everrati Automotive se rozhodlo postavit pro své klienty plně elektrické klasické Porsche 911, jehož základ tvoří model 964; neznamená to však, že by snad měl být originál zralý leda do muzea

Žijeme ve zvláštní době. Historie za pár desítek let ukáže, jaká vlastně byla ona turbulentní dvacátá léta jednadvacátého století. Nedivil bych se, kdyby světoví dějepravci nazvali aktuální dekádu jako obdobím strašení. Bojíme se, že přijde klimatická katastrofa, bojíme se nemocí, bojíme se, že přijde den bez milovaných benzinových automobilů. Strach je, jak známo, vždy nepřítel. Pojďme si ale raději užívat to hezké a ukázat si, co z automobilového světa stojí za to.

Článek

Rád působím dojmem poklidného chlapíka, který je nad věcí a nemá obavy z toho, jaké auto bude jednou řídit synek, až konečně dospěje. Rád si sám pro sebe říkám, že starými benzinovými sporťáky, které mám doma v garáži, budu moct jezdit, dokud mi bude sloužit zdraví a bude mě to stále bavit, a to bez omezení. Pravá realita je přeci jen trošku jiná. Také mám obavy, že to hezké automobilové období končí a že bych si chtěl ještě splnit nějaký ze starých automobilových snů, dokud to zkrátka jde. Víte, tady by se krásně hodilo ono facebookové „sdílejte, než to smažou“, zkrátka kupujte, dokud to jde.

Zrovna nedávno jsem četl o představení zrestaurovaného Porsche 911 modelu 964 přestavěného na elektřinu od firmy Everrati. Není to můj šálek čaje, ale proč by se podobného nápadu nechopili inženýři, a tak dramatickou úpravu si nenechali od klienta tučně zaplatit? Nikdo nás však do stavby podobných kreací na základě našich starých benzinových miláčků nenutí a to je to podstatné.

Možná jsme my, nadšenci do starých aut, do jednoho jen vyplašení panikáři. Nikdo nám přeci z našich amerik, poršátek nebo bavoráků nechce vymontovat ty úžasné zvukomalebné motory a uložit je někde do depozitářů technických muzeí.

Foto: RM Sotheby's

BMW M5 (E39) je recept na nestárnoucí skvělé auto; kvalitní konstrukce, precizní odhlučnění, pětilitrový osmiválec pod kapotou, pohon zadních kol a manuální převodovka, s tím nadšenec do zážitků z řízení nikdy nepohrdne

Zaručeně budoucí klasika

O elektromobilní budoucnosti jsem však psát nechtěl. Mě spíš zajímá, zda si budu moci do garáže ještě někdy pořídit zbrusu nové auto pro radost, které mě bude doopravdy bavit. Mnoho mých kamarádů mi při zabrouzdání na téma nových sportovních vozů jednohlasně odpoví, že žádná zajímavá se přeci už dávno nedělají. A tohle je smutné. A myslím si, že to není úplně pravda. Stačí kliknout na článek o sportovním Lexusu z uplynulého víkendu

Já už delší dobu totiž vidím, že nás automobilové nadšence pohání silný motor zvaný nostalgie. Proč jinak (leda ještě čistě spekulativně) by někdo dokázal zaplatit skoro dva miliony za starou zelenkavou exportní škodovku ze sedmdesátých let? Staré Škodovky jsou místní tržní exces, ale obecně vzato se dá říci, že už velká spousta zajímavých aut, která jsem měl za své teenagerské hrdiny, má cenu, která se přehoupla přes únosnou mez.

Nemyslím, přes mé vlastní aktuální finanční možnosti, to jistě také, ale vůbec přes onu tenkou hranici, od které už koupi nelze ospravedlnit nejen před manželkou, ale i před sebou samým. Neutratil bych bezmála dva miliony korun za BMW E30 M3 anebo dokonce deset za Porsche 911 993 Turbo S. Zajímavé, že utratit tři čtvrtě milionu za dvacet let staré emkové BMW v průměrném stavu mi na druhou stranu připadá jako dobrý obchod. Zbláznil jsem se?

Foto: RM Sotheby's

BMW M5 (E39) nemá sice červené pole otáčkoměru začínající až u osmičky jako v případě menší M3, motor S62 je ale přesto dodnes svým projevem perlou mezi benzinovými agregáty

Nezbláznil, jen narážím na zjevné potíže s nostalgií. Jak jinak by se dalo vysvětlit moje aktuální nutkání sehnat „poslední“ pěkný kousek BMW M5 E39, aniž bych takové auto skutečně využil a měl pořádně kde parkovat? Jenže ten druhý hlas mi našeptává ono: „Kupuj hned, dokud to ještě jde.“ Je to pochopitelně jen stihomam. Jenže ono se podíváte na internet a ten je podobných „rad“ plný.

Foto: RM Sotheby's

Pětkové BMW generace zvané (E39) jsem používal několik let; byla to jen běžná a relativně málo vybavená verze s 2,5 litrovým motorem M52, ale i tak byla velká radost ho řídit; vrcholná M5 byl tehdy můj nedostižný sen

Magnus Walker začal před nedávnem nový youtubový seriál, který pojednává vždycky o budoucí „velké věci“, zkrátka zaručené budoucí klasice. Jeden díl je věnován oné dvacet let staré empětce a člověka to hned vláká do sítí. BMW M5 E39 je totiž fantastické auto. Když mi bylo ani ne dvacet, tak mě v něm jako v novince krátce svezl známý jednoho kamaráda. Výkon mi připadal brutální, schopnosti podvozku neskutečné. Kluk, který v té době akorát dodělal „papíry“ na autoškolové Felicii a řídil rodinné ojeté Mitsubishi Lancer s patnáctistovkou pod kapotou, tento bavorák hltal plnými doušky. Pochopitelně mě ani ve snu nenapadlo, že jednou by takové mohlo být doma v garáži. A to je právě celá ta nostalgie…

Foto: RM Sotheby's

BMW M5 (E39) to v barvě imola rot, tedy ve speciální červené pastelové barvě moc sluší

Nekupujme auta jen kvůli investici

Když to zjednoduším, pochopil jsem během let jednu základní poučku. „Nekupuj si auto, když nevíš, co bys s ním pak zvládl zažít.“ Dává to jasnou logiku, ale spousta z nás, bláznů do zajímavých řidičských aut, si akorát stěžuje, jaká je to velká škoda, že nemáme stodoly, kam bychom postupně vměstnali hromady aut, která považujeme za naše srdcová. Náš rozum nám ale snadno napoví, jak by to s nimi asi dopadlo. I kdybychom nakrásně měli peníze, stejně by nebyl čas projet každé z nich ani párkrát do roka. Je potřeba se přestat bát, že nám zkrátka nějaká ta vysněná „klasika“ uteče a užívat si pořádně to, co máme.

Pochopil jsem, že nedokážu smysluplně využít více než čtyři auta, která vlastním v jeden čas. A že mi takové průlomové zjištění také trvalo! Netuším, jak to dělají skuteční sběratelé, kteří mají aut víc, než kolik z hlavy spočítají. Na druhou stranu naprosto chápu, jak k nim přišli. Strach z promeškání okamžiku totiž bývá často velmi silný. Dokáže zakrýt i fakt, který jasně říká, že na další vyhlédnuté auto už nemáte reálně využití, ani čas věnovat se jeho péči a údržbě. Hnáni stihomamem jste schopni další auto koupit, garážovat pak složitě někde daleko od domova v pronajaté hale a těšit se na den, kdy spolu konečně vyjedete na vyjížďku snů.

Foto: RM Sotheby's

Popis techniky motoru S62 si zaslouží vlastní celý článek; má osm individuálních škrticích klapek, maximální výkon 294 kW při 6 600 otáčkách a díky proměnnému časování ventilů Double Vanos mohutný točivý moment 500 Nm již při 3 800 otáčkách

Rčení „taková auta už nikdy nebudou“ snad jen mýtus

Z investora se stáváte otrokem své věci. A to je pochopitelně smutné. Navíc, když příliš zájemců shání stále jeden typ populárního starého auta, kterého se vyrobilo limitované množství, cena pochopitelně stoupá nahoru. To se stalo mnohým zajímavým autům z historie a je důvodem, proč se některá dostala za onu únosnou mez, tedy tu stanovenou v mé hlavě, od které bych již daný typ nekoupil. Nějak jsme si to my nadšenci zkazili tak trochu nevědomky sami sobě. Koupě auta jako investice je fenomén, nad kterým už se skoro nikdo nepozastavuje. Přitom celé je to poháněno zbytečným strachem, že zajímavá auta už nebudou.

Doufejme, že v nadcházejících třicátých letech se těm našim stihomamům z let dvacátých už budeme jedině smát. Ale kdyby náhodou ne a to hezké automobilové období mělo vážně přeci jen končit, opatřím si k oné derniéře přesně padnoucí oblek v podobě elegantního německého sedanu s osmiválcem a manuální převodovkou. Vždycky jsem si ho přeci přál! Doufám, že onu starou „em pět“ seženu nakonec i ve vysněné červené barvě Imola Rot a podnikneme spolu spoustu krásných výletů. Měl bych si však raději pospíšit. Taková auta se už přeci dnes nevyrábějí, anebo ano?

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: