Hlavní obsah

Ducati Streetfighter V2 je úžasný stroj, který ale odmítá jezdit pomalu

Foto: Lukáš Kukla

Motor rozzuřeně řve v poslední čtvrtině otáčkoměru, přeruší ho jen zlostné uplivnutí kdykoliv, kdy rychlořazením poručím další kvalt. Nekompromisně tuhé šasi na ještě tužších tlumičích předávají i tu nejposlednější informaci a čtyřpístová Bremba, ovládaná radiální pumpou, se nenasytně zakusují do dvou velkých kotoučů. Streetfighter V2 mi na každém metru hladkého asfaltu dokazuje, že „svlečený superbike“ není v jeho případě prázdná fráze.

Článek

Jsem srab, přiznávám. Půl hodiny po tom, co jsem tenhle stroj převzal, jsem docela seriózně zvažoval, že ho zase obratem vrátím. S díky a s tím, že přizabít se na motorce sice zní jako skvělý plán, ale já už mám jít o víkendu na pivo. Jenže pak jsem té bestii začal přicházet na chuť, a jak už to tak bývá, začalo mě to bavit.

Jasně, ti větší střelci si možná říkají, že má tenhle stroj „jenom“ 153 koní, a i já přiznávám, že jsou to jenom tři koně nad mým soukromým limitem, který jsem si stanovil jako akceptovatelnou hranici výkonu motorky na silnici. Jenomže problém tkví v tom, že tahle motorka sveřepě a aktivně odmítá jezdit pomalu. Prostě se buď bude topit pod kotlem, nebo nebude hrát…

Foto: Lukáš Kukla

Mám jedno přiznání – ta motorka se mi strašně líbí. Nahrbená ostře řezaná silueta se spoustou krásných detailů vypadá prostě skvěle…

Panigale. Akorát bez kapot…

Streetfighter V2 je sice naháč, ale jak už padlo v samém úvodu, je to naháč, který vzniknul obnažením superbiku Panigale V2. Technika, tedy vidlicový dvouválec Superquadro o objemu 950 cm3, sloužící coby nosný prvek konstrukce, je stejný a má takřka stejné parametry jako v Panigale.

Foto: Lukáš Kukla

Základ z Panigale se nezapře – koneckonců technicky jsou obě motorky téměř totožné

Seriózní superbike pak připomene i jízdní pozice. Sedlo je vysoké, úzké a tvrdé, nohy mám na vysoko umístěných stupačkách. Výše umístěná širší řídítka samozřejmě eliminují nejhorší předklon a částečně snímají hmotnost z rukou, ale i tak mě pozice nutí alespoň do mírného předklonu. Navíc mám pocit, že sedím až na předním kole. Kompaktní motorka pode mnou pocitově úplně zmizela.

Foto: Lukáš Kukla

I budík je umístěný nizounko, v zorném poli nemám z motorky vůbec nic

Nic pro milovníky cestování, ale k tomu, na co byl Streetfighter stvořen – k ostré sportovní jízdě – je tahle pozice jako dělaná. Cit, který v motorce a v jejím šasi mám, je prostě parádní. Z jedné zatáčky do druhé se lehoučký stroj (suchá hmotnost je skvělých 178 kilogramů, pohotovostní pořád jenom 200), nechá přehazovat s agilitou a lehkostí. Stačí se trochu vyklonit, přenést hmotnost a motorka zatáčí s absolutní přesností a nezlomnou stabilitou. Dokonce i když není povrch silnice perfektní, nenechají se plně nastavitelné tlumiče vyvést z míry a udrží motorku v lati.

A pak je tu samozřejmě motor. Ve spektru od čtyř tisíc, kde začíná lehkonohý dvouválec reálně fungovat, jako by svému jezdci říkal „PŘIPRAV SE!“. Od šesti tisíc už je to „POZOR!“, a jakmile digitální ručička otáčkoměru protne hranici osmi a půl tisíce, ozve se „START!“. V ten moment jako by mi pod zadkem řachla bedna dynamitu a motor ze sebe až do jedenácti tisíc vydá to nejlepší v naprosto fenomenální výkonové špičce těsně před omezovačem. Všech 153 koní se dá do akce a dynamika je vskutku balistická. Když správně vyjdou otáčky na výjezd, je to, jako by mě někdo i se Streetfighterem vystřelil z děla. Je v tom trochu děsu, velká spousta respektu, ale ještě větší dávka nadšení.

Foto: Lukáš Kukla

Akcelerace je v nejvyšších otáčkách naprosto famózní. V jiných než těch nejnižších jede motor pěkně, ale je na něm znát, že opravdu důležitých je těch pár tisíc otáček před omezovačem

Právě při tomhle používání pak taky nejlépe funguje skvěle nastavený oboustranný quickshifter, který je jen jednou z mnoha položek na velkém výčtu elektronické výbavy. Streetfighter V2 dostal náklonové ABS a kontrolu trakce, kontrolu zdvihu předního kola a kontrolu brzdného účinku motoru – vše pochopitelně plně nastavitelné v několika jízdních režimech.

O zkrocení tohohle monstra se vedle elektronických trpaslíčků starají taky monobloky Brembo se čtyřmi písty, umístěné na dvou 320 mm kotoučích. Jejich zákus je silný, nikoliv však přepálený, dávkování a účinek jsou potom parádní a hlavně adekvátní k té šílené dynamice, kterou umí Streetfighter vyvinout.

Foto: Lukáš Kukla

Motor s brzdami i odpružením pracují v jednom nesmírně schopném celku

Rád jezdí rychle. Jenom rychle…

Streetfighter V2 je prostě čistokrevně sportovní motorka pro lidi, kteří už mají leccos odježděno a nebojí se za to pořádně vzít. Je to motorka, která chce jezdit rychle a jde jí to naprosto skvěle. Jenže… Jakmile budete chtít občas jezdit taky pomalu, začne se s vámi dohadovat.

Třeba takové dojíždění přes město je vyloženě za trest. V nízkých otáčkách motor protestuje a škube, tři tisíce otáček jsou naprosté minimum, na vyšší rychlosti spíš čtyři tisíce. Z jízdní pozice za chvíli začnou bolet ruce, tlumiče mi dají láskyplně osahat každou díru a spáru na silnici a rejd řízení je až pozoruhodně malý. K tomu si v zrcátkách nevidím prakticky nic než ramena a jízda se spolujezdcem? No nenechte se vysmát… A abych si to celé užil skutečně se vším všudy, tak se mě svod zadního válce, vedený přímo pod sedlem, snaží po chvíli ve městě odspodu uvařit.

Foto: Lukáš Kukla

Na výletní tempo není tahle motorka zvědavá, na každodenní dojíždění už vůbec ne

Při delších jízdách na větší vzdálenosti je to o dost lepší, ale tady zase narazím na to, že se každých zhruba 140 kilometrů rozsvítí rezerva. V sedmnáctilitrové nádrži v tu chvíli sice ještě dost zbývá, ale komu by se to chtělo riskovat…

Co naplat, Streetfighter je prostě nekompromisní sportovní stroj, který hraje tvrdě a nebere zajatce. Na snahu o každodenní soužití se jen zlostně mračí svojí zlověstně zamračenou maskou a kategoricky odmítá jakoukoliv jinou jízdu než tu rychlou a sportovní. A právě v tom tkví jeho neuvěřitelné kouzlo. Ten důvod, proč jsem se při vymetání zatáček a roztáčení zběsilého motoru až k omezovači smál do helmy. A taky ten důvod, proč jsem ho nakonec nevrátil hned, ale těch pár dní si ho nechal. Streetfighter se nesnaží zavděčit všem a nedělá ze sebe něco, čím není. Je to prostě zarytý rváč – má to koneckonců ve jméně – a původ v superbiku staví na odiv jako svůj největší plus. A i když bych do práce jezdil radši na skútru, ještě radši bych jezdil na Streetfighteru tahat na okresky nebo okruh.

A cenovka? Ducati udává cenu v eurech a je nastavená na 16 990. Po přepočtu je to v době uzávěrky nějakých 417 tisíc korun. Není to málo, ale bavíme se tady o špičkově vybaveném sportovním naháči od Ducati – i když pořád je to ten „menší“ z rodiny. Pokud někomu přijde Streetfighter V2 málo, může ještě sáhnout po Streetfighteru V4 – já osobně bych to ale snad ani nedělal…

Technické údaje
Motordvouválec do L, vodou chlazený, 4 ventily na válec, desmodromické rozvody
Objem955 cm3
Výkon153 koní (112 kW) při 10 750 ot./min.
Točivý moment101 Nm při 9 000 ot./min.
Spojkav olejové lázni, anti-hoppingová funkce, hydraulické ovládání
Převodovkašestistupňová, oboustranné rychlořazení
Finální převodřetěz
Přední zavěšeníUSD vidlice Showa BPF, průměr 43 mm, zdvih 120 mm, plně nastavitelná
Zadní zavěšenívyosený tlumič Sachs, zdvih 130 mm, plně nastavitelný
Velikost kol3,5×17" vpředu, 5,5×17" vzadu
Přední brzdy2× 320 mm, čtyřpístové radiální monoblokové brzdiče Brembo, radiální pumpa, ABS
Zadní brzdy245 mm, dvoupístový brzdič Brembo, vypínatelné ABS
Pohotovostní hmotnost200 kilogramů
Objem nádrže17 litrů
Rozvor1 465 mm
Výška sedla845 mm
Testovací jezdec má na sobě
PřilbaLS2 Challenger C Solid Carbon
Bunda4SR Roadster II
Kalhoty4SR Club Sport
RukaviceFive Sport City
BotyAlpinestars SMX-6

Reklama

Související témata: