Ducati Streetfighter V2 je úžasný stroj, který ale odmítá jezdit pomalu

Jsem srab, přiznávám. Půl hodiny po tom, co jsem tenhle stroj převzal, jsem docela seriózně zvažoval, že ho zase obratem vrátím. S díky a s tím, že přizabít se na motorce sice zní jako skvělý plán, ale já už mám jít o víkendu na pivo. Jenže pak jsem té bestii začal přicházet na chuť, a jak už to tak bývá, začalo mě to bavit.

Jasně, ti větší střelci si možná říkají, že má tenhle stroj „jenom“ 153 koní, a i já přiznávám, že jsou to jenom tři koně nad mým soukromým limitem, který jsem si stanovil jako akceptovatelnou hranici výkonu motorky na silnici. Jenomže problém tkví v tom, že tahle motorka sveřepě a aktivně odmítá jezdit pomalu. Prostě se buď bude topit pod kotlem, nebo nebude hrát…

Streetfighter V2 je sice naháč, ale jak už padlo v samém úvodu, je to naháč, který vzniknul obnažením superbiku Panigale V2. Technika, tedy vidlicový dvouválec Superquadro o objemu 950 cm3, sloužící coby nosný prvek konstrukce, je stejný a má takřka stejné parametry jako v Panigale.

Seriózní superbike pak připomene i jízdní pozice. Sedlo je vysoké, úzké a tvrdé, nohy mám na vysoko umístěných stupačkách. Výše umístěná širší řídítka samozřejmě eliminují nejhorší předklon a částečně snímají hmotnost z rukou, ale i tak mě pozice nutí alespoň do mírného předklonu. Navíc mám pocit, že sedím až na předním kole. Kompaktní motorka pode mnou pocitově úplně zmizela.

Nic pro milovníky cestování, ale k tomu, na co byl Streetfighter stvořen – k ostré sportovní jízdě – je tahle pozice jako dělaná. Cit, který v motorce a v jejím šasi mám, je prostě parádní. Z jedné zatáčky do druhé se lehoučký stroj (suchá hmotnost je skvělých 178 kilogramů, pohotovostní pořád jenom 200), nechá přehazovat s agilitou a lehkostí. Stačí se trochu vyklonit, přenést hmotnost a motorka zatáčí s absolutní přesností a nezlomnou stabilitou. Dokonce i když není povrch silnice perfektní, nenechají se plně nastavitelné tlumiče vyvést z míry a udrží motorku v lati.

A pak je tu samozřejmě motor. Ve spektru od čtyř tisíc, kde začíná lehkonohý dvouválec reálně fungovat, jako by svému jezdci říkal „PŘIPRAV SE!“. Od šesti tisíc už je to „POZOR!“, a jakmile digitální ručička otáčkoměru protne hranici osmi a půl tisíce, ozve se „START!“. V ten moment jako by mi pod zadkem řachla bedna dynamitu a motor ze sebe až do jedenácti tisíc vydá to nejlepší v naprosto fenomenální výkonové špičce těsně před omezovačem. Všech 153 koní se dá do akce a dynamika je vskutku balistická. Když správně vyjdou otáčky na výjezd, je to, jako by mě někdo i se Streetfighterem vystřelil z děla. Je v tom trochu děsu, velká spousta respektu, ale ještě větší dávka nadšení.

Právě při tomhle používání pak taky nejlépe funguje skvěle nastavený oboustranný quickshifter, který je jen jednou z mnoha položek na velkém výčtu elektronické výbavy. Streetfighter V2 dostal náklonové ABS a kontrolu trakce, kontrolu zdvihu předního kola a kontrolu brzdného účinku motoru – vše pochopitelně plně nastavitelné v několika jízdních režimech.

O zkrocení tohohle monstra se vedle elektronických trpaslíčků starají taky monobloky Brembo se čtyřmi písty, umístěné na dvou 320 mm kotoučích. Jejich zákus je silný, nikoliv však přepálený, dávkování a účinek jsou potom parádní a hlavně adekvátní k té šílené dynamice, kterou umí Streetfighter vyvinout.

Streetfighter V2 je prostě čistokrevně sportovní motorka pro lidi, kteří už mají leccos odježděno a nebojí se za to pořádně vzít. Je to motorka, která chce jezdit rychle a jde jí to naprosto skvěle. Jenže… Jakmile budete chtít občas jezdit taky pomalu, začne se s vámi dohadovat.

Třeba takové dojíždění přes město je vyloženě za trest. V nízkých otáčkách motor protestuje a škube, tři tisíce otáček jsou naprosté minimum, na vyšší rychlosti spíš čtyři tisíce. Z jízdní pozice za chvíli začnou bolet ruce, tlumiče mi dají láskyplně osahat každou díru a spáru na silnici a rejd řízení je až pozoruhodně malý. K tomu si v zrcátkách nevidím prakticky nic než ramena a jízda se spolujezdcem? No nenechte se vysmát… A abych si to celé užil skutečně se vším všudy, tak se mě svod zadního válce, vedený přímo pod sedlem, snaží po chvíli ve městě odspodu uvařit.

Při delších jízdách na větší vzdálenosti je to o dost lepší, ale tady zase narazím na to, že se každých zhruba 140 kilometrů rozsvítí rezerva. V sedmnáctilitrové nádrži v tu chvíli sice ještě dost zbývá, ale komu by se to chtělo riskovat…

Co naplat, Streetfighter je prostě nekompromisní sportovní stroj, který hraje tvrdě a nebere zajatce. Na snahu o každodenní soužití se jen zlostně mračí svojí zlověstně zamračenou maskou a kategoricky odmítá jakoukoliv jinou jízdu než tu rychlou a sportovní. A právě v tom tkví jeho neuvěřitelné kouzlo. Ten důvod, proč jsem se při vymetání zatáček a roztáčení zběsilého motoru až k omezovači smál do helmy. A taky ten důvod, proč jsem ho nakonec nevrátil hned, ale těch pár dní si ho nechal. Streetfighter se nesnaží zavděčit všem a nedělá ze sebe něco, čím není. Je to prostě zarytý rváč – má to koneckonců ve jméně – a původ v superbiku staví na odiv jako svůj největší plus. A i když bych do práce jezdil radši na skútru, ještě radši bych jezdil na Streetfighteru tahat na okresky nebo okruh.

A cenovka? Ducati udává cenu v eurech a je nastavená na 16 990. Po přepočtu je to v době uzávěrky nějakých 417 tisíc korun. Není to málo, ale bavíme se tady o špičkově vybaveném sportovním naháči od Ducati – i když pořád je to ten „menší“ z rodiny. Pokud někomu přijde Streetfighter V2 málo, může ještě sáhnout po Streetfighteru V4 – já osobně bych to ale snad ani nedělal…