Arpádovo letecké kolo: S vrtulí i na silnici, nejen do vzduchu

Slýchal jsem v mládí od rodičů rčení: Žiješ, jako bys měl u zadku vrtuli! Bylo namířeno na můj způsob života, už zamlada jsem se často snažil stačit víc, než jsem mohl zvládnout. Teď jsem si konečně mohl vyzkoušet pocity se skutečnou vrtulí u zadku a cítil jsem, že to má s uspěchaným, někdy až chaotickým životem, společný jeden důležitý rys – nebyl jsem si jistý, jak to dopadne. Ze všech různých, i prapodivných vozidel, která jsem měl možnost za půlstoletí své praxe vyzkoušet, musím zařadit letecké kolo na jednu z předních příček mezi největšími kuriozitami.

A jak že se mi takové kuriózní vozidlo dostalo do ruky? Přišla nabídka, jestli bych tento stroj nechtěl do muzea motokol, která sbírám celý život. V muzeu Motory a Pedály v areálu zámku Nové Hrady u Litomyšle je už přes sto šedesát exponátů a dosud mezi nimi nebyla ani jedna amatérská stavba. V tomto případě jsem se rozhodl pro výjimku, letecké kolo si ji zaslouží a závazné parametry specializovaného muzea splňuje – má motor i pedály.

Navíc rozšiřuje o neobvyklý konstrukční prvek jedinečnou sbírku motokol z celého světa, která mají motory nejen tam co motocykl, uvnitř rámu, nýbrž i v náboji předního kola, nad předním nebo nad zadním kolem, v náboji zadního kola, vedle zadního kola, nebo pod hřídelí pedálů.

Koníček, choroba, diagnóza… Různě bývá pojmenovávána touha naplno se věnovat něčemu, co pro většinu jiných lidí není k životu nezbytné a mnozí nad tím kroutí hlavou. My motorkáři o tom víme své a podobné je to s těmi, kterým už od dětství učarovala letadla.

Pan Arpád Kondicz z malé obce Mrlínek u Bystřice pod Hostýnem začal v dětství stavět modely letadel a už jako učeň chtěl i sám létat. Tehdy ale pro své mládí nemohl pokročit dál, než si zatím vyzkoušet několik seskoků padákem. Plnoletosti dosáhl v roce 1960, a tak se hned přihlásil do kurzu a těšil se na složení pilotních zkoušek. Je samozřejmé, že teoretickou část zkoušek zvládl naprosto bez problému, vždyť to přece vedlo k jeho vytouženému cíli! Pak mu ale do života vstoupila politika. Vládnoucí třída mu vystavila stopku, protože jeho otec chtěl dál sám hospodařit, odmítal vstoupit do zemědělského družstva. Za řízení ani malého letadla se tak posadit nesměl, ani zkoušky proto nemohl dokončit.

Život šel dál, Arpád Kondicz se věnoval práci a pak i rodině, ale jeho životní touha jej neopustila. Pozdější druhý pokus o složení pilotních zkoušek na letišti v Holešově bohužel dopadl stejně. Kdo se chtěl za socializmu alespoň do jisté míry svobodně odlepit od země, ten byl pečlivě prověřován. Důležitý byl vztah i jeho předků k socialistickému režimu. Arpád Kondicz právě už svým původem nepatřil mezi režimem preferované osoby, a když se navíc objevil záznam, že byl identifikován na pohřbu Jana Palacha, byl s létáním opět konec.

Po převratu v roce 1989 mu už konečně ve svobodném státě nestálo nic v cestě. Znovu začal navštěvovat nedaleké polní letiště a složil zkoušky na plachtění a na malá motorová letadla označovaná jako ultralight. Brzy mu ale došlo, že k takové svobodě, jakou by si představoval, potřebuje vlastní letadlo. S přítelem si vybrali stavebnici Straton D8 Moby Dick, nakoupili některé nezbytné díly pro stavbu trupu, křídel a podvozku, k tomu motor a vrtuli a pustili se do stavby.

Jenže postavit i malé letadlo není maličkost, zejména když nejsou k dispozici odpovídající prostory. Pan Kondicz vyprávěl o tom, jak na vánoce v bytě, v pokoji, laminoval trup letadla… Neuvěřitelné. Znám ten štiplavý odér tuhnoucí pryskyřice a z ní se odpařujícího xylenu. V tom bytě se jistě nedalo normálně žít. Tvaroval překližku na díly křídel a na směrovky, potahoval speciálním plátnem, lakoval a hotové díly nosil z bytu k rozestavěnému letadlu. V roce 2000 skončili, letadlo bylo hotové.

Po pěti letech se jeho přítel létání vzdal, Arpád Kondicz ale létal přes dvacet let, má za sebou více než tři tisíce startů a přistání a nalétal téměř 1700 hodin. To se při průměrné osmdesátikilometrové rychlosti (Moby Dick není žádná stíhačka) rovná téměř třem a půl obletům Země. V lednu 2022 oslavil osmdesátku a dívat se na známou krajinu dolů z oblak je pro něho stále samozřejmostí.

Když si fanoušek letectví sám postaví letadlo s tlačnou vrtulí, jak pak má pilot jezdit na letiště? Asi málo koho by napadlo řešení pohonu tlačnou vrtulí i při jízdě po silnici, ale právě v tom je pointa tohoto příběhu. S vrtulí za zády je kromě malých letadel asi nejznámější kombinace s padákem typu křídlo, jenže jsou i jiné možnosti. Opřít se vrtulí o vzduch může být pro letce lákavým řešením i pro jízdu po zemi. A protože se i letadlo při zatáčení naklání, je jednostopé vozidlo pro letce pocitově bližší než automobil.

Letadlo létalo, dobře jezdil i doma vyrobený traktor s motorem z Jawy 250, s převodovkou z Tatry 57 a s diferenciálem z Moskviče. Co dál? Chtělo to něco stylového pro dojíždění na nedaleké letiště. Je tam dost kopcovitý kraj a ušlapat to na kole už nebylo tak snadné jako zamlada. A tak jízdní kolo dostalo malý benzínový motor a vrtuli. Nějaký třecí převod na pneumatiku má kdekdo a řetěz prý stačí ten od šlapek.

Když se dá s tlačnou vrtulí létat, tak se s ní přece musí dát i jezdit po silnici! S různými jízdními koly s pomocným motorem se před rokem 2000 roztrhl pytel, nakonec v nabídce od různých prodejců jich je spousta dodnes. Jenže ten, kdo si postavil i letadlo, si přece nekoupí něco tak obyčejného! Chce to styl, a s vrtulí za zády to bude trochu jiná káva, ne?

Arpád Kondicz postavil své letecké kolo v podstatě z toho co dům dal, léta je používal a zažil s ním i spoustu veselých příhod - třeba při průjezdu cyklistického závodu, ke kterému se z recese připojil. Čerstvý jedenaosmdesátník však s ohledem na svůj pokročilý věk své kolo s vrtulí nabídl do muzea. Letecké kolo tedy obohatí od sezóny 2023 výstavní prostory specializovaného muzea motokol, mopedů a kol s pomocným motorem Motory a Pedály v areálu zámku Nové Hrady u Litomyšle.

Než jsem tento úžasný vehikl do muzea odvezl, tak jsem jej musel samozřejmě vyzkoušet. První pokus ale raději ne na silnici, vybral jsem si k tomu velké vyasfaltované prostranství. Nalil jsem benzín s olejem a párkrát jsem nesměle a s obavami potáhl za startovací šňůru. Netušil jsem co se bude dít když motor naskočí, první start provázely silně smíšené pocity. Co asi celá ta věc provede, až se vrtule roztočí? Na moji nejistotu ale nebyl motor zvědavý, potřeboval probudit razantněji. Takže nohou přišlápnout zadní vidlici, pořádně zabrat za startovací šňůru a … Držte si klobouky! Prostě letiště, zvuková kulisa je úžasná.

Těžiště toho vehiklu je hodně vysoko a hodně vzadu, takže boj se stabilitou začíná už při startování. Následuje mírná nejistota při opouštění stojánku, za jízdy se ale už kupodivu kolo chová poměrně ukázněně. Jen na hrbatém podkladu má odlehčené přední kolo tendenci samo si vybírat kudy pojede, což k jistotě zrovna nepřispívá. Na poněkud nezvyklé chování letcem vytuněného bicyklu si ale lze zvyknout a zakrátko už člověk jezdí bez problémů.

Nekoná se žádná dělová akcelerace, není to tryskáč, spíš se vracíme do doby prvních průkopníků letectví. A kolik by to tedy jelo? To jsem raději ani nezkoušel. Na takový rychlejší volnoběh je tam po rovince asi třicítka a po přidání plynu to tak nějak pořád mírně akceleruje a zrychluje a zrychluje a zrychluje… Jenže ten podvozek! Jak nám v poslední době meteorologové nabízejí pocitovou teplotu, tak věřím, že hodnoty reálné a pocitové rychlosti se u tohoto vehiklu liší jako snad u žádného jiného vozidla.

Při testu bývá obvyklé zmínit se také o ovládání. Zadní kolo se brzdí pedály protišlapem, jenže ten brzdící mosazný váleček v náboji zadního kola je už evidentně hodně opotřebovaný. I když jsem si na pedál stoupl plnou vahou, byl účinek brzdy chabý. K tomu pravá páčka na řídítkách ovládá téměř nefunkční přední brzdu, a tak je snad jasné, že vhodným doplňkem při zkoušení maximální rychlosti by bylo stylově odpovídající tričko se zdaleka čitelným nápisem kamikadze. A k čemu že vlastně je ta páčka na řídítkách vlevo, když se zadní brzda ovládá pedály? No přece na přidávání plynu, to je snad jasné, ne?

Vyzkoušel jsem si co lze od toho úžasného vehiklu čekat a s potěšením jsem se vydal do pražských ulic. K focení se uvolil soused, dupal za mnou na kole jako závodník a kdekoli jsem na něho čekal, tak když přijel, řehtal se jako kůň. Lidé prý reagovali jakoby spatřili UFO. Motor je poměrně hlučný a společně s vrtulí vydává hodně neobvyklý zvuk. Při mém průjezdu prý naprosto všichni na chodnících udělali vpravo nebo vlevo v bok, natáhly se jim krky a snad prý jim i lezly oči z důlků. Takže raději konec produkce po Praze a letecké kolo na poslední štaci – do muzea!