Článek
Pořadatelé slibovali, že to bude síto, že tady se bude oddělovat zrno od plev. Pátá etapa byla hodně dlouhá, navigačně i řidičsky náročná, a když už do cíle zbývala poslední stovka kilometrů, čekaly na závodníky duny. To největší peklo však přišlo už dvacet kilometrů po startu…
Na jedné fotce je všechno. Jedno auto v protisměru, další na kameni, zbytek hledá cestu
Kdo viděl vysílání na mém facebooku, ten měl start do páté etapy živě. Bylo to poblíž hlavní silnice, na písku, do malých dun. Takové to místo, kde si jen hrajete s plynem a proplouváte mezi dunami jako surfaři na vlnách, opíráte se o ně, abyste z nich vzápětí bokem jemně sklouzli. Nádhera. „Jenže po osmnácti kilometrech se najednou zásadně změnil charakter trati,“ popisuje navigátor Viktor Chytka situaci, která předcházela tomu, o čem psala Jutta Kleinschmidt, královna Dakaru.
„Vjeli jsme do vyschlého řečiště plného kamenů a kličkovali v něm podle toho, jak se měnil azimut. Do řečiště, z řečiště, do řečiště, přeš řečiště… Takový trial mezi kameny, kdy ty největší mají třeba metr v průměru. Kurz se měnil v podstatě pořád po dvou stech metrech, ale v tom autě a v té rychlosti těch dvě stě metrů přejedeš za čtyři, pět vteřin. A to ti fakt nestačí ani na to, abys mu (Martinovi Prokopovi) popsal, co se děje a kam má jet. Než to dopovíš, tak už tam dávno jsi.“
Jen o pár kilometrů předtím skončil letošní Dakar pro rychlého Henka Lategana s Toyotou
Chytka ukazuje na elektronickém roadbooku nějaké barevné obrázky, kterým normální smrtelník nemá šanci porozumět. Jasné jsou jen šipky, ale pak je to zmatek. Číslice, zkratky a nějaké symboly. Navigačních znaků je 170, některé z nich se točí pořád dokola, jiné se objeví jen občas. „Třeba tady víš, že máš uhnout na cap 200, ale po nijak blíže určené vzdálenosti přejde na cap 180 a následuje pista vyjetá v prachu. A po dalších dvě stě metrech opustit cestu doleva, přes schod nahoru, kritické místo.“
Představte si, že se v těch třech políčkách plných znaků musíte zorientovat, porozumět jim a srozumitelně je přečíst a vysvětlit. „To jedno místo ti teď vysvětluji čtyřicet vteřin a ty během toho ujedeš klidně dva kilometry. Takže ho přejedeš, když tam nejsi očima a hlavou včas.“
Kde je sakra ta benzinka?
A přesně to se dnes stalo na tom jednom místě v podstatě všem. „Přejeli jsme ho taky. A nahoře na cestě na skály jsme zahlédli dva motorkáře. Do toho jel najednou proti nám Terrarnova s MINI, který startoval tři minuty před námi a už se vracel. Otočili jsme se a začali se šplhat zpátky nahoru, pak tam zůstali stát, protože ti motorkáři si pomáhali navzájem tlačit svoje motorky, aby se tam vůbec dostali, a my jsme je nemohli objet. Byli tam fotografové, vrtulník a my. A do toho najednou přijížděli další…“
Když vidíte ty fotky, je jasné, že to byl najednou obrovský zmatek. Přesně ta situace, kdy člověk neví, jestli má koukat ven z auta, aby někoho nepřejel, do roadbooku, na ostatní nebo všechno najednou. Jedno auto v protisměru, další uvázlé v kamení, dva motorkáři, co si ukazují kudy jet… prostě totální chaos.
„Vyskočili jsme nahoru, nabrali směr, ale všude byly skály, úzké cesty a strmé srázy… Strašné místo! Upřímně říkám, že tam byly čtyři možné cesty a nám pomohlo to, že ze tří z nich se auta vracela zpět, takže ta čtvrtá cesta byla správná.“
Tady nebyl prostor na chybu...
Chytka ukazuje další políčka roadbooku a vysvětluje, co následovalo. Kontrolní bod, který se otevře, když jste sto metrů od něj, kdy šipka ukazuje směr, ale cesta vede jinam, aby se k němu stočila až o pár desítek metrů později.
„To jsou prostě místa, kde můžete hodně vydělat, ale taky hodně ztratit,“ píše Jutta Kleinschmidt. Té se v roce 2001 podařilo závod vyhrát, když po bezmála deseti tisících kilometrech přijela do cíle o 2 minuty a 39 vteřin rychleji než Hiroshi Masuoka na druhém místě. Podle všeho měla i pořádný kus štěstí, že nezabloudila.