Článek
Závodní guru Jaguaru Tom Walkinshaw si po vydařené sezóně 1988 uvědomil, že s těžkým atmosférickým motorem V12 se ve světovém šampionátu sportovních prototypů na další úspěch moc pomýšlet nedá. Hledal náhradu a spásu nakonec našel v agregátu Rover V64V, což byl turbodmychladem přeplňovaný šestiválec o objemu 3,5 l. Překvapivě šlo o ten, který původně poháněl soutěžní MG Metro 6R4 skupiny B, ale s tím rozdílem, že v Metru měl o půl litru menší objem a postrádal turbo.
Jaguar vyvinul hned dvě varianty: třílitrovou pro sérii IMSA a zmíněnou 3,5l pro světový šampionát. Výkon 650 resp. 750 koňských sil a váha pouhých 143 kilogramů byly hlavními trumfy tohoto vidlicového šestiválce z hliníkové slitiny.
Inženýři Ross Brawn a Tony Southgate navrhli monokok z uhlíkových vláken a podvozek, který počítal s přísavným efektem. I v tomto případě vznikly dvě verze, jedna pro IMSA (model XJR-10) a druhá pro mistrovství světa (model XJR-11).
Na start se Jaguar XJR-11 poprvé postavil v červenci 1989 na okruhu Brands Hatch. Jezdecké duo Jan Lammers a Patrick Tambay skončilo na páté příčce. Druhá posádka Davy Jones a Alain Ferté cíl neviděla. Po zbytek sezóny se tým potýkal se značnou nespolehlivostí vozů. Někdy stávkovalo turbo, jindy elektronika. Na výdrž „stříbrných šípů“ Sauber-Mercedes byla kočka prostě krátká. Do sezóny 1990 vstoupily Jaguary XJR-11 s řadou zlepšení, ale uspokojivé výsledky se až na jednu výjimku nedostavily. Hvězdná chvíle přišla v závodě na okruhu v Silverstone, kde si Martin Brundle a Alain Ferté dojeli pro první místo. Pro rok 1991 vypsala FIA nová pravidla, takže na další sportovní kariéru mohl XJR-11 zapomenout.
Nádherný závodní vůz v dobových barvách Silk Cut, avšak po kompletní renovaci od J.D Classic můžete vidět v přiložené fotogalerii. Jedná se o exemplář s číslem podvozku #490, tedy třetí a poslední postavený XJR-11. Právě s ním dosáhli Brundle a Ferté v Silverstone na vítězství.