Hlavní obsah

Testy: Harley-Davidson Breakout 114 – kovářská práce z Milwaukee

Foto: Jakub Deml

Harley-Davidson Breakout 114

15. 10. 2018

Můžete být střelec na supersportu, bahnomilský vyznavač motokrosu nebo můžete prostě jen seznat, že jste na harleye „moc mladej“. V každém případě je legendární Harley-Davidson značkou, kterou by měl každý motorkář respektovat. V dobách prvního pevného připojení, když mi nebylo ještě ani patnáct, byl pro mě H-D a jeho nevybíravé stroje čímsi vyvoleným a nedosažitelně vzdáleným. Jakmile se tedy naskytla možnost jednoho takového harleye vyzkoušet, neváhal jsem ani sekundu.

Článek

Harleye mohou nabírat mnoha různých podob. Může se jednat o ohromné cesťáky s rádiem, kufry a „plotnami“ místo stupaček, nebo naopak o osekané choppery zbavené zbytečností a ponechané coby nejsurovější forma motorkaření. Pro mě byl ale optimální harley vždycky trošku jiný – nízký, s kupředu protaženými předními vidlemi a ohromnou zadní gumou. Prostě střižený do stylu dragsteru, nebo chcete-li „pro-streetu“. A model Breakout představený loni v rámci razantní obměny řady Softail je přesně takový.

Místo klíče přebírám jen malý plastový puk bezkontaktního zapalování a s nadšením toho čtrnáctiletého kluka, co měl web Harley-Davidsonu pomalu jako domovskou stránku prohlížeče, letím do garáže. A tam skutečně stojí. Nizounký, bez vyčnívajících blbostí a s naprostým minimem plastových dílů působí Breakout jako by byl vykován dvouručním perlíkem z jednoho ocelového ingotu. Když bylo v průběhu navrhování někde potřeba něco zakrýt, prostě se vzal ten největší možný kus oceli, pokryl se největším možným množstvím chromu a pak se několika šrouby přidělal ke zbytku výsledné sochy. Co na tom, že jsou třeba krásná ventilová víka gigantického vidlicového dvouválce držena šrouby, jejichž původ bych klidně hádal z hobby marketu. Holt mírná připomínka toho, že se fešáci z Milwaukee s ničím moc nezahazují.

Foto: Jakub Deml

Hledejte úhel, ze kterého nevypadá skvěle. Ulehčím vám práci - takový neexistuje

Breakout dostojí svému názvu, který lze do češtiny přeložit jako „průlom“. Kašle na konvence. Už jen samotný pohled na něj mě nutí jít do steakhousu, dát si půlku skoro syrové krávy s chilli papričkami místo přílohy, plácnout servírku po zadku a celé to spláchnout flaškou bourbonu. Ten design je svým způsobem pozoruhodný. S čestnou výjimkou předního LED světlometu Daymaker mohl by být Breakout starý klidně třicet, čtyřicet let, nebo vyrobený právě před pár měsíci. Důležité je, že by v libovolné časové éře vypadal naprosto skvěle a nadčasově.

Foto: Jakub Deml

Podobných chromovaných masivů je k vidění celá řada

Palivové čerpadlo v nádrži krátce zabzučí a na povel startéru se dají do pohybu dva obrovské písty, každý v bezmála litrovém válci. Celý stroj ožil a já cítím, jak mi v helmě náhle vyrašil bujarý plnovous. Když potom s důrazností kovářského kladiva řachne jednička na své místo, mám pocit, že mi vyrašily dva milimetry silné chlupy na hrudníku. Pouštím spojku, jejíž zmáčknutí vyžaduje nemalou (zachtělo by se říci „chlapáckou“) sílu a dávám se do pohybu.

Hned první zjištění je velmi pozitivní. S těžkým harleyem se totiž v nízkých rychlostech manipuluje až pozoruhodně snadno. Nizounké těžiště pomáhá udržet přirozenou rovnováhu a sotva vyjedu z garáží a prodírám se městskou dopravou, ani kličkování mezi auty není úplně nereálné. Tedy alespoň v takové míře, jakou dovolí širokánská řídítka. K nim se musím z vykrojeného nízkého sedla trochu natáhnout, stejně jako se musím nohama natáhnout na vpředu umístěné stupačky. Ale přestože si přijdu, jako by se mě někdo chystal vystřelit z praku, nepociťuji ani náznak nepohodlí. Vlastně si docela umím představit, že bych takhle strávil stovky a stovky kilometrů.

Foto: Jakub Deml

Klasická americká pozice „vše vpředu“

Bylo by ovšem vhodné, aby se ty stovky a stovky kilometrů skládaly povětšinou z rovné silnice. Trvalo mi jen asi dvacet minut, než jsem zjistil, že na nějaké velké zatáčení harleye neužije. Koneckonců, co jiného jsem asi tak očekával? Před nájezdem na dálnici zpomaluji jen trochu a důrazným pobídnutím řídítek skládám Breakouta do zatáčky, neboť ohromná zadní guma o šíři 240 milimetrů funguje jako velmi účinný „stabilizátor“. Jakmile se ovšem dlouhá motorka nakloní, působí v oblouku stabilně a jistě. Klidně tedy přidávám náklon… ještě trochu… Náhlé zachrčení, jak se nízko umístěná stupačka potkala s asfaltem, mě rychle vrací do reality a ukazuje, kde má nizounká stavba své limity. Soudě dle stavu nebohé stupačky, zjistilo totéž už několik novinářů přede mnou.

Foto: Jakub Deml

Nebohá stupačka zažívá setkání s asfaltem velmi často

Lepší je to tedy rovně a tady přijde na přetřes mimo jiné výkon. Breakout jako jeden z prvních modelů obdržel novou generaci motoru Milwaukee-Eight. Pořád se jedná o vidlicový dvouválec svírající uhel 45 stupňů, pořád také chlazený vzduchem, potažmo částečně olejem. Novinkou jsou ovšem čtyři ventily na válec a taky dvě svíčky v každé hlavě. Jak potom někteří tuší, číslovka 114 v nadpisu označuje objem motoru v krychlových palcích. Přeložíme-li to na „naše“, vyjde nám pozoruhodných 1868 kubických centimetrů. Jen málo běžných osobních aut má takový zdvihový objem, natož potom ve dvou válcích. Sranda je, že Harley-Davidson zásadně neuvádí výkon svých motorů, ale pouze točivý moment. S tři sta kilo hmotným „harykem“ tak cvičí plných 155 N.m.

Foto: Jakub Deml

Gigantická zadní guma přenáší ohromný krouťák, zároveň ale dodává styl

A cvičí s ním důrazně, bohužel však s drobným deficitem zvukové kulisy. Jak ukazuje otáčkoměr na maličkém, ale zcela dostačujícím displeji uprostřed řídítek, stačí lehce přes dva tisíce, aby motor na povel plynu zatáhl s mamutí silou. Nízké a střední otáčky jsou přirozenou domovinou „big-twinu“ a prakticky jen ze zvědavosti jsem párkrát okusil i vysoké kolem pěti tisíc. Přestože zde motoru nijak citelně nedochází dech, o pár tisíc níž je rozhodně šťastnější a taky o dost méně vibruje. Jen ten zvuk by tady mohl být trochu významnější. Zatímco při zátahu nad čtyři tisíce dvouválec alespoň hrdelně chrčí, kolem dvou tisíc nebo na volnoběh není slyšet skoro nic. Sériové výfuky jsou až příliš striktní, což je holt daň za to, že může být motor ještě pořád obrovský a chlazený vzduchem. Příplatek za laděné komíny je tady zkrátka nutností.

I bez pořádného bublání je ovšem putování krajinou s mocnou strojovnou mezi nohama zážitek, zejména vyberete-li kvalitní cesty. Nekvalitní silnice Breakout kvituje s nevolí a poměrně tuhé odpružení tady trochu znervózní, ale na hladkém asfaltu funguje perfektně. A vůbec není potřeba jet rychle. Cestovní stovka je tak akorát, nicméně horní hranice je dána pouze tím, kolik náporu větru vydržíte. Motor má páry dost na to, aby zvládl víc než sebetvrdší jezdec. Jednoduše řečeno – nikdo není dost „macho“, aby potenciál obřího motoru vyrovnal nebo dokonce předčil.

Když už zmiňuji tu rychlou jízdu, svých pár vět zaslouží i brzdy. Zadek tady má podobnou důležitost jako předek a přestože rozměrný pedál i páčka u řídítka vyžadují pořádné pobídnutí, aby tu horu oceli zkrotily, kýžený výsledek se dostaví. Nejvíc toho ale stejně nabrzdíte motorem. Stačí krátce chodící řadičkou podřadit dvě rychlosti před vesnicí a komprese dvouválce se postará o to, že místní obyvatelé mohou obdivovat váš stroj v legální rychlosti.

To všechno prostě má svoje kouzlo. Jsou motorky rychlejší, obratnější a vlastně i pohodlnější, jenže jen málo jich má tolik charakteru jako právě harley. Přestože můžu s klidným svědomím říct, že jsem na něj pořád „moc mladej“, upřímně je to jeden z důvodů, proč se těšit na krizi středního věku. Ta nízká a dlouhá ocelová monstrozita se prostě zadře pod kůži a nechce se pustit. Leckdo může brblat, že jsou harleye už sto let stejné a nikam se neposunuly, jenže v některých případech se holt ukáže, že když se nechcete za ničím honit, je hned ta první cesta zároveň správná.

autowebAUTOWEBaUtOwEb