Hlavní obsah

Donald Campbell – Král rychlosti na vodě i na souši

Foto: John Kennedy
4. 1. 2021

Miloval řízení a pokořování rychlostních rekordů pro něj bylo vším – bral je jako výzvu, jako horu, která musí být zdolána. Své rekordy získal na vodě i na souši, a vešel tak do historie stejně jako jeho otec, jeho životní vzor. Na rozdíl od něj se mu však touha po rychlosti stala nakonec osudnou.

Článek

Od jezera Coniston Water se ozývaly strašidelné zvuky, jako by tam obživlo starobylé monstrum. Burácení bývalo tak hlasité, že se otřásaly kopce i údolí celého národního parku Lake District. Ale místní moc dobře věděli, oč jde – to zase Donald Campbell nastartoval svůj Bluebird K7, proudovým motorem poháněný člun postavený za jediným účelem: pokořování rychlostních rekordů.

Rodina Campbellů měla rychlost v krvi – otec Malcolm v meziválečném období závodil na Velkých cenách F1 (za volantem Bugatti T37A vyhrál v Boulogne v letech 1927 a 1928), ale jeho touha po rychlosti byla daleko silnější. Proto se v roce 1935 stal prvním člověkem, který jel na souši rychleji než 300 mil v hodině – za volantem speciálu Blue Bird na solných pláních Bonneville dosáhl při dvou průjezdech průměrné rychlosti 301,337 mil za hodinu, tedy 484,955 km/h.

Foto: Claspgarage

Skoro 500 km/h na kolech v roce 1935? Neuvěřitelné!

Poté se vrhl na rychlostní rekordy na vodní hladině a s člunem Blue Bird K4 posunul laťku rychlostního rekordu hned čtyřikrát a maximální hodnota činila 228,108 km/h (v roce 1939). Celkem tak získal 13 rychlostních rekordů a stal se skutečným národním hrdinou, poté všechny další pokusy zastavila druhá světová válka. Po ní předal žezlo britského krále rychlosti svému synovi Donaldovi…

Foto: Donald Campbell

Malcolm Campbell se svým synem Donaldem. Donald se většinu života snažil odkazu svého otce vyrovnat

Tomu byla sice ze zdravotních důvodů odepřena služba vlasti v armádních složkách (jeho otec létal v první světové s dopravním letadlem, v té druhé velel vojenské policii), ale odvaha mu rozhodně nechyběla. Ani rychlost, což dokázal s člunem svého otce (nyní přejmenovaným na Bluebird K4), když jej v roce 1949 hned při prvních pokusech rozjel na rychlost blízkou rodinnému rekordu. Po úpravách při pokusu o posunutí rekordu se v rychlosti 270 km/h poškodila struktura trupu a z Bluebirdu zbyl jen vrak.

Foto: Donald Campbell

Bluebird K4 byl ještě poháněn klasickým pístovým motorem a lodním šroubem

Mezitím však další americký lovec rychlostních rekordů Stanley Sayers s člunem Slo-Mo-Shun IV posunul rekordní hranici na 286 km/h a britský kolega John Cobb se na svém proudovém člunu Crusader chystal pokořit hranici 320 km/h – při rekordním pokusu na hladině jezera Loch Ness se však příď jeho stroje zanořila do vlny a člun se rozbil o vodní hladinu… a vzal s sebou Cobba do hlubin. Campbell byl sice zničený smrtí svého kolegy, ale přesto se zařekl, že postaví nový člun a přiveze rychlostní rekord zpět do Británie.

Donald byl totiž velký vlastenec, a tak chtěl ukázat, co britští inženýři umí, a také inspirovat národ, že jsou schopní dokázat cokoliv, pokud se do toho opravdu zakousnou. Což byla po druhé světové válce vítaná vzpruha. Proto také jezdil prakticky výhradně (pomineme-li jeho Mercedes-Benz 300SL Gullwing) v britských Jaguarech: XK150, Mk. II nebo E-Type. Místní na silničkách kolem Conistonu většinou míjel ve vysokých rychlostech a často i ve smyku. Britská vlajka také zdobila bok jeho nového člunu Bluebird K7.

Do jeho vývoje vložil Donald všechen svůj čas, úspory i hypotéku na dům. „Ať už se snažíte dosáhnout čehokoliv, musíte to dát na první místo – před vlastní komfort, před vlastní potěšení nebo schválení vaší rodiny,“ popisoval svůj obsesivní přístup Donald Campbell. Ale výsledek stál skutečně za to. Revoluční konstrukci navrhl talentovaný Ken Norris a jeho bratr Lew – v podstatě šlo spíš o hladinový hydroplán se dvěma stabilizačními plováky, ocelovým prostorovým rámem (měl mít odolnost až 25 G, což bylo víc než u tehdejších stíhaček) a lehkým hliníkovým trupem. O pohon se staral proudový motor (nabízel vysoký výkon a díky absenci klasického šroubu se snižoval hydrodynamický odpor) o tahu 16 kN (což přibližně odpovídá výkonu motoru Aera L-39 Albatros). Konstrukční rychlost byla až 400 km/h, ale prvním cílem bylo pokoření rychlosti 200 mil za hodinu (320 km/h).

Foto: Donald Campbell

Bluebird K7 měl přinést slávu Donaldovi i celé Velké Británii

A to se mu skutečně podařilo, i když to vyžadovalo měsíce testování a vylepšování konstrukce – 23. července 1955 na jezeře Ullswater si Donald Campbell připsal svůj první rychlostní rekord s hodnotou 202,32 mil za hodinu (325,60 km/h). Postupně jich s neustále vylepšovaným Bluebirdem K7 získal ještě dalších pět (jeden v USA na jezeře Lake Mead, kterým pokořil svou největší konkurenci a který mu přinesl Řád britského impéria, a další čtyři na jezeře Coniston Water), a v roce 1959 tak posunul rekordní laťku až na úroveň 260 mil za hodinu (420 km/h), při jedné z jízd dosáhl maximální rychlosti dokonce až 461,53 km/h. Další výzva pro Donalda byla na souši…

Aby se vyrovnal svému obdivovanému otci, musel získat ještě rekord na pevné zemi, který od roku 1947 držel tragicky zesnulý John Cobb – cílem tedy bylo překonat 634 km/h. Bratři Norrisové byli znovu povoláni k rýsovacímu prknu a přišli s úžasně elegantním strojem Bluebird CN7 s hliníkovou konstrukcí trupu podobnou letadlům, aerodynamicky účinnou karoserií (součinitel odporu vzduchu činil pouhých 0,16), turbínovým motorem Proteus o výkonu 4 500 koňských sil roztáčejícím všechna čtyři kola (takový byl tehdejší požadavek FIA na stroje pro rychlostní rekordy) a konstrukční rychlostí 800 km/h.

Foto: Laurie Watts

Nesmírně propracovaný Bluebird CN7 byl tehdejší technický milník

Devět metrů dlouhý stroj, který vážil čtyři tuny, byl vyvíjen čtyři roky, představoval vrchol britského strojního a leteckého inženýrství a stal se tehdejším nejdražším vyrobeným autem vůbec (s tehdejší hodnotou půl milionu liber). Rekordní pokus měl přijít na solných pláních v Bonneville v roce 1960, přesně čtvrt století po fantastickém úspěchu jeho otce. Donald toužil připsat si na toto výročí další triumf, proto tlačil na pilu a zvyšoval rychlost… až příliš.

Foto: Donald Campbell

Touha pokořit rekord hned napoprvé byla pro Donalda příliš silná

Rekordní jízda totiž skončila ošklivou havárií (v rychlosti kolem 480 km/h se kola zachytila o měkčí povrch, auto letělo pár set metrů vzduchem a čtyřikrát se odrazilo od země), při které byl vůz silně poškozen a jeho pilot utrpěl frakturu lebky, protržený ušní bubínek a další řezné rány a odřeniny. Víc však utrpělo Donaldovo ego. Do kamery britské televize ještě s úsměvem hlásal, že „přežil havárii v nejvyšší rychlosti, jakou člověk zažil“, ale později ho pronásledovaly i panické záchvaty a pochyby, jestli se k pokořování rychlostních rekordů vůbec kdy vrátí.

Foto: Donald Campbell

Nehoda v Bonneville téměř zničila vůz a silně pošramotila Donaldovo ego

Ale už o rok později byl zase za volantem a s plány na opravu a přestavbu CN7. Jakmile byl vůz dokončen a otestován, vyrazil k vyschlému australskému jezeru Lake Eyre, kde byl povrch tvrdý jako beton, protože tam posledních 20 let nepršelo. Začalo až těsně po příjezdu britského týmu, který si s sebou nechtěně přivezl i vlastní počasí.

Foto: John Kennedy

Britský tým si přivezl britské počasí s sebou až do Austrálie

Z pokusu tedy sešlo, rekordman se však nenechal odradit a vrátil se hned následující rok (1964). Jenže povrch po loňských deštích nebyl dokonalý a trať musela být zkrácena, Donald tak svého Bluebirda rozjel „pouze“ na 648,73 km/h (i to byl za daných podmínek heroický výkon, při kterém prakticky přišel o pneumatiky).

Rekord tak překonal, ale spokojený rozhodně nebyl – moc dobře věděl, že jeho stroj má na víc (na poslední třetině mílového úseku dosáhl rychlosti 690 km/ s maximální rychlostí 710 km/h. Náladu si alespoň vylepšil dalším rekordem (tentokrát pouze australským) na vodní hladině, když Bluebird K7 rozjel na 348 km/h, a stal se tak jediným člověkem, který získal rekord na souši i na vodě ve stejném roce.

Foto: Donald Campbell

Dva rekordy v jednom roce nikdo jiný nezískal

Horší však bylo, že se mezitím králem rychlosti stal Američan Craig Breedlove, který na voze vlastní konstrukce pojmenovaném patrioticky Spirit of America dosáhl na pláních Bonneville rychlosti 655,73 km/h. Jeho rekord byl pouze neoficiální – Spirit of America totiž poháněl proudový motor, který neroztáčel přímo kola, což bylo proti tehdejším regulím. To však v očích veřejnosti nehrálo roli.

Foto: Craig Breedlove

Rekord Craiga Breedlova na speciálu Spirit of America poháněném proudovým motorem byl v honbě za rychlostními rekordy na souši skutečným přelomem

A roli to nehrálo ani v očích samotného Donalda, který moc dobře cítil, že je to začátek nové éry a že se musí přizpůsobit. Okamžitě tak začal spřádat plány na raketový Bluebird Mach 1.1, s nímž by pokořil rychlost zvuku a znovu získal rekord pro Velkou Británii. Těžko ale hledal pro nový megalomanský projekt sponzora, a proto se rozhodl přitáhnout víc pozornosti dalším rekordem – překonání hranice 300 mil za hodinu na vodě.

Foto: Donald Campbell

Donaldova garáž snů – vedle klasického Mini Cooperu a Jaguaru E-Type stojí Bluebird CN7 a maketa raketového Bluebirdu Mach 1.1

Za poslední peníze připravil člun Bluebird K7 na nový rekordní pokus, již od počátku ale nic nešlo správně – nejdřív při statickém testu zničili motor, potom zasáhlo špatné počasí a pokus se musel odložit o týdny a měsíce. Zájem médií a společnosti opadal, rozpočet se tenčil a netrpělivost Donalda Campbella rostla. A jak sám říkal, netrpělivost je při pokusu o rychlostní rekord jako jed.

Konečně se ale na začátku ledna 1967 počasí umoudřilo a hladina jezera Coniston uklidnila, podmínky byly takřka ideální. Malebný kraj Lake District se 4. ledna probouzel do mrazivého rána a tým připravoval Bluebird K7 na hladinu jezera obleženého diváky a televizními kamerami, Donald pak usedl do kokpitu a vyrazil vstříc svému osudu.

Foto: Donald Campbell

V pohledu Donalda Campbella před jízdou bylo možné pozorovat únavu i nervozitu. Není divu, bylo to teď, nebo nikdy

„Problém pokusu o rychlostní rekord je, že jakmile se do toho pustíte, už se nemůžete vrátit,“ říkal Donald. Ale první krok byl úspěšný – modrý stroj proletěl s ohlušujícím řevem po hladině a nechával za sebou gejzíry vody a časoměřiči ohlásili průměrnou rychlost 297 mil za hodinu, tedy těsně u hranice rekordu. Při jízdě v opačném směru tak Donaldovi stačilo jen trošku přidat…

Foto: BBC

Bluebird K7 letěl po hladině rychlostí na hranici světového rekordu

To se mu však nakonec stalo osudným. Bluebird K7 byl tou dobou už 12 let starý stroj a instalace silnějšího motoru umožňujícího vysoké rychlosti ho zatlačila až na samou hranici konstrukčních možností. Když pak netrpělivý Donald vyrazil na jízdu v opačném směru dřív, než se hladina jezera po prvním průjezdu zcela uklidnila, stroj se na vlnách vznesl do vzduchu, udělal pozpátku přemet a rozbil se o vodní hladinu – to vše přímo před televizními kamerami. Trosky rychle klesly ke dnu a tělo Donalda Campbella vzaly s sebou do hlubiny. Přitom ještě pár dní předtím na silvestrovském večírku prorocky prohlašoval: „Pokud mám zemřít, přátelé, tak ať je to zatraceně rychle.“

To však ještě není úplný konec příběhu Donalda Campbella a jeho Bluebirdu K7. Spolu totiž odpočívali v hlubinách jezera téměř 35 let, než se týmu potápěčů kolem Billa Smithe podařilo trosky lokalizovat a v roce 2001 vyzvednout na povrch. Donald Campbell tak konečně nalezl klid, když byly jeho ostatky pohřbeny na místním hřbitově v Conistonu, zatímco stroj Bluebird K7 byl s nesmírným úsilím a pečlivostí kompletně zrenovován – dokonce se vrátil zpátky na vodu (byť skotského jezera Loch Fad) a hravě dosáhl rychlosti až 240 km/h. Na jeho návrat na hladinu jezera Coniston k uctění památky Donalda Campbella se však stále čeká.

Reklama

Sdílejte článek