Hlavní obsah

Reportáže: Okruh AVUS byl vražednější tratí než Zelené peklo

Foto: Archiv redakce
21. 4. 2019

Evropani se často smějí Američanům, že při závodění krouží dokola. Jenže v Evropě byl ještě zvláštnější okruh, kde se jezdilo tam a zpátky na plný plyn – a to bylo celé. To nezní moc dramaticky, že? Přesto byl berlínský okruh AVUS nebezpečnější než slavná Severní smyčka okruhu Nürburgring.

Článek

Závodní okruhy jsou různé – Spa je malebné, Monako okázalé a Silverstone legendární. A AVUS vypadal prostě nudně. Vždyť šlo o dvě skoro desetikilometrové dálniční rovinky spojené jednoduchými zatáčkami. Rovinku jedete na plný plyn, do zatáčky si trochu zpomalíte, a pak zase plnej – nic složitého. Jenže řada obětí tragických nehod, které si tenhle (ne)slavný okruh vyžádal, by si dovolila nesouhlasit.

Foto: Archiv redakce

Vypadá to jednoduše? Věřte nám, že není!

Okruh AVUS (Automobil-Verkehrs- und Übungs-straße, silnice pro automobilovou dopravu a trénink) vznikl v Berlíně už v roce 1921 jako první německá závodní trať. A to tak, že k dálnici prostě přistavěli tribuny a boxy. V týdnu po silnici jezdila běžná auta, o víkendu se závodilo. První Velká cena Německa se tu jela v roce 1926 a příznačně zvítězil Rudolf Caracciola s Mercedesem. Zároveň však při trénincích a závodě zemřeli čtyři jezdci, což není moc povedený debut. V té době už finišovala stavba slavného Nürburgringu, kam se závody formulí brzy přesunuly, protože byla trať považovaná za bezpečnější (jako vážně!). Vedení okruhu AVUS tak přišlo s nápadem, jak zatraktivnit závodní trať. Ale možná to přece jen trochu přehnali…

Víte, že…

Fritz von Opel v roce 1928 dosáhl právě na okruhu AVUS ve svém raketovém autě Opel RAK2 rychlosti 238 km/h.

Foto: Archiv redakce

Sednout do auta poháněného raketami a uhánět 238 km/h chtělo spoustu odvahy

Severní zatáčka byla totiž cihlová a mírně klopená (ta jižní byla plochá), a aby se trať ještě víc zrychlila, bylo rozhodnuto o ještě větším naklopení. Postavili ji z kvalitnějších cihel a úhel sklonu stanovili na 43° – pro srovnání, „stará cihelna“ v Indianapolis má 11°, Brooklands byl skloněný pod úhlem 30° a přestavěná Monza měla progresivní sklon vrcholící 38,69°. Abyste vystoupali po svých nahoru, potřebovali byste horolezecké vybavení. A trať se skutečně zrychlila – možná až moc…

Foto: Archiv redakce

Abyste si udělali lepší představu, jak moc klopená ta zatáčka je

Protože závod na AVUSu nebyl součástí mistrovství, mohly zde závodit i aerodynamické speciály, a na jednom takovém (Auto Union Type C) zajel v roce 1937 Luigi Fagiolli kolo za 4 minuty a 8 sekund, což odpovídalo průměrné rychlosti 280 km/h (PRŮMĚRNÉ!!!), takže vytvořil závodní rekord, který vydržel celé dvě dekády (pokořil ho Tony Bettenhausen v Monze v roce 1957). Mělo to ale jeden háček – na vrcholku klopení totiž nebyla žádná svodidla ani jiné bezpečnostní prvky, takže vás při chybě nebo nehodě nic nezachránilo. Proto závodníci téhle zatáčce začali říkat „Zeď smrti“.

Foto: Archiv redakce

Von Frankenberg přeletěl přes okraj klopené zatáčky, z auta ale vypadl, a havárii tak kupodivu přežil. Mnozí jiní však tolik štěstí neměli...

Jednou z jejích obětí se v roce 1959 stal francouzský pilot Jean Behra, který se svým Porsche RSK v rychlosti kolem 180 km/h vyletěl přes hranu zatáčky přímo do vlajkového stožáru. Totéž se o tři roky dříve přihodilo novináři a závodníkovi Richardu von Frankenbergovi, ten však z auta vypadl a od nehody odešel po svých. Spektakulární byla i havárie Hanse Herrmana, který také šťastně „vystoupil“ z auta rotujícího ke zkáze.

Foto: Archiv redakce

Jeden z důvodů, proč se piloti v autech často nepoutali. Tím druhým byl strach z ohně

Víte, že…

Okruh AVUS si vyžádal i život prince Jiřího Kristiána Lobkowitze, který se svým Bugatti Type 54 tragicky havaroval v jižní (neklopené) zatáčce hned v prvním kole závodu v roce 1932.

Okruhy s klopenými zatáčkami byly (po právu) považovány za nebezpečné a řada týmů na nich odmítala závodit, proto se na nich po roce 1961 už žádný závod Formule 1 nejel (skončila i klopená Monza). Pořadatelé postupně trať zkracovali a v roce 1967 Zeď smrti zbourali, rekonstrukcí prošly i boxy, ale význam trati už jen dále klesal. Ještě v 80. letech se tu jely závody DTM a Formule 3, ale nehody pořád neubývaly (Dieter Quester tu v roce 1990 po nárazu do svodidel dojel do cíle na střeše), na atraktivitě nepřidaly ani umělé šikany na zkrácených rovinkách. Závodění na rovinkách už prostě netáhlo a osud okruhu byl zpečetěn. Poslední obětí se stal Kieth O’Dor v roce 1995, což už jen uspíšilo uzavření okruhu. Poslední ostrý závod se na trati jel v roce 1998.

Zbytky okruhu jsou v Berlíně patrné ještě dnes, původní dřevěná tribuna se stala chráněnou památkou a z řídicí věže je restaurace a motel. Zeď smrti už tu bohužel neuvidíte, ale klopené části trati jsou stále přístupné na italské Monze, britském Brooklands nebo španělském Terramaru, takže pokud si chcete udělat představu, jaká obrovská řidičská výzva musela být hnát tu auta na plný plyn při náklonu 30°, neváhejte a udělejte si tam výlet. Jen si nezapomeňte lana, skoby a cepíny…

autowebAUTOWEBaUtOwEb