Hlavní obsah

Africa Eco Race: Cíl u Růžového jezera je konec jednoho velkého příběhu

Foto: Facebook Africa Eco Race
pondělí 10:50

Vyšťavujících 6 050 kilometrů afrického pekla je u konce. Dakar přivítal závodníky XI. ročníku závodu Africa Eco Race, který pořadatelé postavili na troskách původního Dakaru. Z padesáti motorkářů se jich do cíle dostalo jednačtyřicet, kamionů dojelo sedm a na rampu u Růžového jezera vyjelo devětadvacet aut. „Pořadatelé nelhali, tohle byla opravdu jedna z nejtěžších soutěží,“ hodnotil v cíli Tomáš Tomeček, pravidelný účastník. A Lukáš Kvapil, pro kterého to byla premiéra, přiznal: „Po třetí etapě jsem toho měl plné zuby a říkal si, že bude úspěch už jen dojet.“

Článek

Když přijedete k Růžovému jezeru u Dakaru, napadne vás, že je to takový místní Mácháč. Tohle, že je to kouzelné místo, o kterém jsem snil jako malý kluk, když jsme s tátou sledovali Rallye Paris – Dakar? Když jsme fandili tatrovkám, liazkám a pak s otevřenou pusou koukali na dvoumotorový Daf, když jsme hltali ty příběhy o jezdcích ztracených v poušti, o kamarádství a heroických výkonech, přišel mi Dakar jako ten nejlepší závod na světě. Teď tady stojím a koukám se na klidnou hladinu, kterou paprsky podvečerního slunce zbarví do růžova. Za mnou stojí vyskládané celé startovní pole těch, jímž se ten sen splnil taky. Rallye Dakar se sice přestěhovala na jiný kontinent, ale příběhy zůstávají. A Africa Eco Race je závodem, na který budu vzpomínat do konce života…

Když si to vezmete kolem a kolem, byl to opravdový výlet. Ještě před sedmnácti dny jsme se v noci klepali zimou na parkovišti ve francouzském Mentonu, abychom Silvestr strávili na trajektu v kajutě bez okna. Na Nový rok už závodníci jeli v Maroku první ostrou etapu po pistě vysypané ostrými kameny a my jako doprovod točili prvních šest set kilometrů směrem na jih. Pak přišly teplé dny a zmrzlé noci, nekonečné obzory písečných plání, a taky mauretánské duny. A teď jsme v Senegalu – tyhle řádky píšu v tričku s krátkým rukávem a jsem rád za trochu stínu, teploměr totiž ukazuje pětatřicet stupňů ve stínu. Prořídlé startovní pole, cílová rampa, poslední společné jídlo. A taky desítky soukromých vítězství, malých velkých příběhů a slzy.

Co postavit na první místo? Souboj Botturiho a Ulevastera o vítězství mezi motorkami, když je po 4 022 ostrých kilometrech dělilo v cíli jen necelých pět minut a třetí na ně ztrácel dvě a půl hodiny? Vítězství Jean-Pierra Struga a jeho spolujezdce, kteří startovali s buginou Optimus? Obětavost Tomečkových mechaniků, kteří jeli tři tisíce kilometrů k odstavené Tatře, aby z ní vyndali spojkovou hřídel? Nebo snad příběh rumunského závodníka, který jel s buginou Polaris sám, bez asistence, a za první polovinu závodu spal pouhých šest hodin? Každý ze závodníků i každý člen jejich doprovodu, kteří tady teď stojí na tom posvátném místě, má svůj vlastní příběh a vlastní vzpomínky.

Foto: Facebook Africa Eco Race

Pro Lukáše Kvapila byl Africa Eco Race velkou zkušeností – i přes řadu komplikací ale dojel úspěšně do cíle

„Jsem strašně moc rád, že jsem tady,“ řekl v cíli Lukáš Kvapil, který taky prožil svoje. Místo narozeninové oslavy řešil, jak dostat nepojízdnou motorku z dun, o den dříve mu ji přejelo auto, za pochodu se učil navigaci a poznával možnosti svého stroje. Při třetí etapě bojoval sám se sebou, do cíle přijel vyčerpaný fyzicky i duševně. „Dřel jsem se s motorkou, několikrát jsem se ztratil, bojoval jsem s nastavením podvozku i s pneumatikami, chytal jsem rytmus…“ Paradoxně čím těžší byly etapy, tím víc se mu dařilo, lepšil se s každým dnem. Klepal na brány první dvacítky, aby pak po technických problémech dojel na šestadvacátém místě. „I to je pro mě vítězství.“

„To, že jsem tady, to je vítězství,“ řekl s pokorou sobě vlastní Tomáš Tomeček, který vloni slavil na druhém místě celkově (auta + kamiony), aby pak dodal, že zkušenost s dílem, který se ještě nikdy nikomu nerozbil, bere jako ponaučení do dalších závodů. Letos dojel pátý, vyhrál tři etapy a byl jeden z mála jezdců, který svoje auto ani jednou nezahrabal. Když spolu mluvíme, působí vyrovnaně a tiše. Pravý opak slovenského motorkáře Jána Zaťka, který dojel na devátém místě celkově a dokázal vyhrát svou třídu. Ten se totiž v Dakaru radoval jako malý kluk; co na tom, že letos bude slavit 63. narozeniny. „Chtěl jsem dojet druhý, protože tohle místo ještě nemám. No, a vyhrál jsem to, takže asi se nedá nic dělat a budu to muset zkusit podruhé,“ usmíval se na cílové rampě. „Nic mě nebolí, nemám ani škrábanec, to je to, co jsem si přál na startu. Všechno ostatní je navíc.“

Někdo to štěstí neměl. Drsná nehoda dvou Optimusů, která připravila o vítězné ambice francouzského jezdce Dominique Laureho, byla jedním z těch ošklivějších momentů letošního ročníku Africa Eco Race. Polámané ruce a nohy, několik otřesů mozku, motorka, co shořela na škvarek, noční bloudění v dunách... Naštěstí se nestalo nic horšího. „Tohle je zase moje vítězství,“ řekl mi u Růžového jezera Jean-Louis Schlesser, ředitel závodu a sám bývalý závodník, který tady několikrát slavil první místo. „Opět jsme udělali hodně náročný, ale přitom dobře zabezpečený závod. A i když za pár týdnů startujeme další rallye, v hlavě už přemýšlím o dalším ročníku, jak ho zase o trochu posunout…“

Tohle všechno je závod Africa Eco Race, kterému se taky říká Road to Dakar. A cíl u Růžového jezera je konec jednoho velkého příběhu. Příběhu, který zase začne pár dní před koncem letošního roku. Kdo ví, kdo všechno tady bude stát přesně za rok. Ale ať to bude kdokoliv, jedno vím jistě. Splní si tím svůj sen.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama