Hlavní obsah

Africa Eco Race: Elisabete Jacinto – Královna pouště

Foto: Radoslav Holan

První ženou, která vyhrála Dakar, byla v roce 2001 německá závodnice Jutta Kleinschmidt, když porazila všechny soupeře za volantem Mitsubishi. Elisabete Jacinto se letos stala první ženou, která to dokázala v kamionu

16. 1. 2019

Je bývalou učitelkou zeměpisu. Je jí 54 let. Váží pouhých 58 kilogramů. A taky je první ženou, která vyhrála dálkovou rallye za volantem kamionu. Přečtěte si neuvěřitelný příběh portugalské dračice Elisabete Jacinto, která žije, aby závodila, a závodí, aby mohla žít.

Článek

Znáte to. Tatínek je úspěšný závodník a jeho děti vnímají motorsport jako tu nejsamozřejmější věc na světě. V pěti letech první závodní stroj, v osmi první úspěchy, v deseti národní mistrovství a ve čtrnácti žádají autoklub, aby jim poskytl výjimku pro první mezinárodní start. Tak přesně takhle to ta drobná usměvavá tmavovláska neměla. „Hrála jsem si s panenkami, četla růžovou knihovnu, chodila jsem do kurzu vyšívání a řidičák jsem si udělala, až když jsme si manželem koupili motorku,“ zněla jedna z jejích odpovědí, když jsem ji v marockém Dhakla, ve volný den závodu Africa Eco Race, požádal o rozhovor. Dnes je první ženou, která vyhrála dálkovou maratonskou rallye za volantem kamionu. A doma má i pohár za první místo mezi ženami, to když v roce 2000 jela Rallye Dakar. „Jezdila jsem na motorce do práce, nic víc, nic míň. Když si pak manžel jednou listoval motocyklovým časopisem a přišel s tím, že by se mu asi líbilo jezdit v terénu, samozřejmě jsem mu to schválila. Chtěla jsem, aby byl šťastný.“

Manžel Jorge si za rok koupil nový stroj a starší stopětadvacítku podělila Elisabete. „Na první závody mě manžel přihlásil přes moje jasné ,ne'. Nebyla jsem vůbec připravená, několikrát jsem spadla a nakonec jsem ten závod ani nedokončila. Ze dvou set kilometrů jsem ujela jen osmdesát. Ale začalo mě to bavit,“ popisuje krušné začátky Elisabete. Začala trénovat společně s manželem a za pár týdnů už ujela i tři sta závodních kilometrů.

Foto: Radoslav Holan

K tomu, že skončila se závoděním na motorce, ji donutily okolnosti – po mizerném výsledku na Rallye Dakar nesehnala sponzora

Ježdění na motocyklu v terénu se pro ni stalo drogou. A když o víkendu neměla závody, o to víc se na ně připravovala. „Napřed jsem chtěla vyhrát mezi ženami, pak jsem se začala zajímat o celkové pořadí. A začala jsem snít o závodění v dunách, představovala jsem si, jak jedu Dakar,“ vzpomíná Elisabete. S manželem se tedy rozhodli, že ho zkusí, ale než se na něj přihlásili, věděli, že musí jet alespoň nějakou menší rallye. Začali shánět sponzory, ale marně. A tak si pět tisíc euro na startovné v Rallye Atlas půjčili v bance. „Závod dopadl nad očekávání dobře. A do příštího závodu už jsem přesvědčila Suzuki, ať mi půjčí motorku. A dokonce jsem měla i prvního sponzora. Ale i tak to na start pro nás dva nestačilo, a tak jsme si půjčili další peníze v bance…“

To bylo v roce 1998. A když se vrátili domů, její manžel měl jasno. „Řekl mi, že mezi ženami jezdím daleko lépe než on mezi muži. A že bude jednodušší shánět peníze pro jednoho než pro dva. A že se o to postará.“ Díky němu se v roce 2000 Elisabete Jacinto splnil sen a startovala na Dakaru. Vyhrála dámský pohár, snad i proto, že pořadatelé museli tehdy většinu etap zrušit, nakonec se jely jen čtyři. „Měla jsem tehdy hodně smíšené pocity. Pár lidí mně řeklo, že kdyby se jel celý závod, bůhví, jak by to dopadlo. A já sama taky pochybovala,“ vysvětluje Elisabete. Když se o rok později do Afriky vrátila, kamion jejich podpůrného týmu najel na minu, a i když nikdo z posádky nezemřel, Jacinto přišla o veškeré vybavení. Přesto pokračovala v závodě dál. „Rozhodla jsem se, že pojedu dál, že to nějak dopadne.“ A taky, že dopadlo. Tvrdě. Dvě zlomená žebra a zlomený nárt. Soutěž sice dokončila, ale s mizerným výsledkem a sponzoři dali ruce pryč.

Foto: Radoslav Holan

Rallye Dakar Jacinto nevábí: „Když jsem závodila v Argentině, neměla jsem z toho tak intenzivní pocit jako v Africe. Poušť i charakter závodu jsou tady zkrátka jiné."

Pro Jacinto to byla tvrdá rána. Moc dobře věděla, že další závodění si ze svého učitelského platu nebude moci dovolit: „Byla jsem ráda, že jsem dostala volno ze školy, kdy jsem potřebovala, a že jsem měla dlouhé letní prázdniny, které jsem věnovala tréninku. Ale učitelský plat je v Portugalsku mizerný, ostatně jako jinde ve světě. No a pak, když jsem si šla jedno ráno zaběhat, mě to napadlo: co kdybych  jako první žena začala závodit s kamionem?“ Její manžel souhlasil, stejně jako ona viděl sponzorský potenciál v tom, že by Elisabete byla první řidičkou závodního kamionu. „A tak jsem druhý den šla do autoškoly a začala jsem si dělat řidičák.“

V roce 2003 jela s kamionem svůj první Dakar: „Měla jsem svůj kamion, ale neměla jsem ještě dost peněz a necítila se ani pořádně připravená. Jenže jednomu španělskému týmu vypadl řidič a já dostala nabídku, která se neodmítá. A kupodivu se mi dařilo lépe, než jsem očekávala já sama a nejspíš i ostatní.” Jacinto v té chvíli naplno pochopila, že tohle je směr, kterým chce jít. „Ve škole jsem dala výpověď a stala se profesionální závodnicí. Společně s manželem jsem začala shánět peníze na moje závodění, jezdila jsem po přednáškách, měla jsem vystoupení ve školách, začala jsem dělat exhibiční jízdy. Prostě jsem se do toho definitivně pustila naplno,“ vzpomíná Elisabete.

Foto: Radoslav Holan

Kolo u kamionu prý vyměnit zvládne, ale nedělá to. „Řidič je ten poslední, kdo v případě problémů vystupuje z auta,“ usmívá se šibalsky

Samozřejmě, že si nikdo nespojuje ženu se závodním kamionem, navíc když to není žádná mužatka s knírem a širokými rameny. Jacinto je závodníkem na plný úvazek, a kromě svého muže zaměstnává nastálo ještě mechanika. „Na závody si pak najímám další tři lidi – navigátora a další dva, kteří mi dělají doprovod. Jezdím tři nebo čtyři podniky ročně: kromě Africa Eco Race ještě Rallye Maroko a Rallye Gazel. Mým cílem je vždy zajet co nejlepší výsledek, protože to se pak snadněji shánějí peníze od sponzorů. A málokdo to ví, ale ani v jednom z těchto závodů nejsou žádné peníze jako odměna za výsledek.“

Přestože Jacinto je i nadále jedinou ženou za volantem kamionu, tak získat peníze na závodění je podle ní stále obtížné: „Teď mám sice silného partnera, ale kdo ví, co bude za půl roku. Byly už chvíle, kdy jsem myslela, že je konec. Jedna z nejhorších přišla v Rallye Argentina, kdy mi shořel kamion a já si myslela, že je konec. Jenže pak jsme pořídili nový Man, lepší a rychlejší, a taky jsem si uvědomila, že se vždy musím dívat před sebe, a že vše má svůj důvod.“

Foto: Radoslav Holan

Rychlosti se snad i díky zkušenostem z motocyklu nikdy nebála, za poslední roky se ale zásadně zlepšila v jízdě v dunách

Tomáš Tomeček se s Jacinto pravidelně setkává při závodech v Africe a říká na její adresu, že se každým rokem zlepšuje: „V Maroku v rychlých etapách se toho nebojí a jede skvěle. A v dunách jí to jde rok od roku lépe.“ Když jí to říkám, tak se červená. „Od Tomáše mě taková pochvala těší o to víc, že jízdu v písku neustále trénuji,“ říká Jacinto. „Mám sice v posádce dva chlapy, kteří obstarají většinu těžké práce kolem auta i při samotném závodě, ale stejně nechci zapadnout. A tak se pořád učím a snažím se být lepší a lepší.“

Nejhorší okamžik v poušti ale nezažila za volantem kamionu, nýbrž za řídítky motocyklu. „V roce 1999 jsem se ztratila v Mauretánii v poušti, navíc se mi zadřel motor. Strávila jsem noc v poušti a ráno mě naložili tři domorodci do dvoumístného džípu, motorku přivázali dozadu a takhle poněkud stísněně mě odvezli do bivaku. Měla jsem radost, když jsem viděla svého muže a mechaniky, zdálky jsem na ně volala, ale oni v první chvíli vůbec nereagovali. A pak mi došlo, že mám půjčený turban a že jsem nejspíš strašně špinavá, takže mě nepoznali,“ vzpomíná Elisabete. Ptám se jí, jestli ji manžel doprovází na všechny závody. „Bez manžela bych nebyla tam, kde jsem. Byl to on, kdo mě donutil závodit, byl to on, kdo mi začal shánět peníze, a je to on, kdo je neustále se mnou.“

Foto: Radoslav Holan

Aby kdysi mohli jet s manželem svůj první závod, museli si v bance půjčit pět tisíc euro. Nyní triumfovala na jedné z nejnáročnějších maratonských rallye na světě

Ve svých čtyřiapadesáti letech pořád působí křehce. Její věk prozrazují jen vrásky kolem očí, ale ty by klidně mohla svádět na ostré africké slunce. Každý den spala večer ve stanu u levého zadního kola svého červeného Manu, když jste ji pozdravili, vždy odpověděla a přidala úsměv. V letošním ročníku Africa Eco Race sváděla ostré souboje nejen s Tomečkem, ale i s dalšími jezdci. Dokázala však pravidelně jezdit v první trojce, a nakonec z toho bylo fantastické první místo mezi kamiony a sedmé celkově. Jacinto se tak stala první řidičkou kamionu, která vyhrála dálkovou rallye. „Už několikrát jsme byli na bedně, ale vyhrát je samozřejmě nejvíc. Je to odměna za těch šestnáct let práce a příprav a samozřejmě jsme na to pyšní,“ řekla Jacinto v cíli u Růžového jezera v Dakaru.

Když jsme se pak potkali na posledním obědě a já jí gratuloval, odměnila mě zase tím svým širokým úsměvem. A protože mi v Dhakla prozradila, že tohle je její poslední rok, bylo jasné, že jí musím dát ještě jednu otázku. „Nevím. Teď vážně nevím. Byla jsem přesvědčená, že tohle je můj poslední závod, žila jsem s tím, ale teď vážně nevím. Hlava říká ano, srdce ne,“ odpověděla váhavě Elisabete. A já doufám, že se její srdce umoudří a nadchne pro další závodění, protože by bez téhle drobné a usměvavé bojovnice v kamionu byl Africa Eco Race podstatně chudší.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama