Tři dny na Goodwood Festival of Speed 2026: Jestli máte rádi auta, tohle musíte zažít

Každý ročník festivalu má své téma a letošní znělo „The Rivals – Epic Racing Duels“ – velké souboje, které psaly dějiny motorsportu. Nebyl to jen nápis na plakátu. Celý festival byl poskládaný jako procházka mezi legendárními rivalitami - auta, která proti sobě kdysi bojovala na tratích, tu stála vedle sebe v paddocku a pak spolu znovu vyjížděla na trať.

A protože Goodwood je Goodwood, mezi diváky a auty nejsou skoro žádné ploty. Stojíte půl metru od stroje za desítky milionů, mechanici kolem vás rozebírají motor a nikdo vás neodhání.

Souboj, který zná díky Hollywoodu i ten, kdo se o závodění nezajímá. V paddocku stál zlatý Ford GT MkII #5 z Le Mans 1966 – z toho slavného závodu, kde fordy dojely na prvních třech místech a ukončily nadvládu Ferrari. Zlatá pětka byla třetí, vedle ní samozřejmě i první a druhé auto – poprvé po letech pohromadě všechny tři vozy z vítězného pódia.

Ale ta pravá chvíle přišla na trati. Ferrari 330 P3/412P následované GT40 vyjely na hillclimb v těsném sledu. Šedesát let stará rivalita je zpět, znovu na trati a na vlastní oči. Tohle v muzeu nezažijete.

Pro mě osobně možná nejsilnější moment festivalu. Porsche 962 v Shell/Dunlop barvách a Jaguar XJR-9 Silk Cut jedoucí za sebou mezi balíky slámy. Přesně tahle dvě auta se v roce 1988 přetahovala o Le Mans. Jaguar tehdy ukončil sedmiletou vítěznou sérii Porsche a tovární 962C porazil o pouhé 2 minuty a 36,85 sekundy. Oba vozy přitom dokončily stejných 394 kol. Zvuk sedmilitrového V12 Jaguaru, který se odráží od stromů goodwoodského parku, patří k věcem, které vám žádné video nepředá.

Le Mans linka tím ale nekončila. V assembly area stál žlutý Renault Alpine A442B – vítěz Le Mans 1978 a další slavný duel, tentokrát Renault vs. Porsche.

A úplně nejčerstvější kapitola - u banneru „24 Hours of Le Mans Winners“ parkovala Toyota TR010 Hybrid, vítěz letošní Le Mans – měsíc po závodě, neumytá, se špínou z Le Mans. Ve stanu Ferrari pak stál hypercar 499P – typ, který Le Mans vyhrál loni. Šedesát let závodu na jednom festivalu.

Rallyová část festivalu se odehrává v lese nad tratí – Forest Rally Stage. A když se řekne rallye, spousta lidí zavzpomíná na monstra Group B. K vidění byla samozřejmě všechna. Některá měla v rámci festivalu i svá homologační dvojčata.

První auto, které jsme potkali, byla martini pruhy polepená nádhera, Lancia 037 Rally. Poslední auto s pohonem zadních kol, které získalo titul značek ve světovém rallyovém šampionátu (1983) – a to přímo proti čtyřkolce Audi Quattro.

V paddocku pak stály všechny strany té války v kompletním složení. Na italské straně celá evoluce vedle sebe - Stratos HF v Alitalia barvách, 037 Evo II a Delta S4 z roku 1986 – monstrum s kompresorem i turbem zároveň, symbol vrcholu a konce éry Group B. O pár metrů dál jsme narazili na protivníka v podobě Audi Sport Quattro S1 E2 (1985) s obřím předním splitterem, vedle něj stála S1 E2 ve specifikaci Pikes Peak a starší Sport Quattro A2. Nechyběl ani vítěz, na kterého se často zapomíná – Peugeot 205 T16 Evo 2, vůz, který získal v letech 1985 a 1986 tituly mezi jezdci i značkami a v posledních dvou sezónách Group B porazil Audi i Lancii. Vystavená a na rally stage samozřejmě i jezdící Evo 2 byla jeho vrcholnou evolucí.

A sbírku uzavíraly Ford RS200 Evo, speciál postavený jen a pouze pro Group B a britský MG Metro 6R4 – jediné z těch monster, které vsadilo na atmosférický motor.

Kdo chtěl vidět, odkud se to všechno vzalo a kam to vedlo, měl v sousedních stanech i prehistorii a dohru. Fiat 131 Abarth v Alitalia barvách a rallyová Porsche 911 ze sedmdesátek na jedné straně, Toyota Celica GT-Four ST185 – symbol nástupu Group A a japonské éry devadesátek – na straně druhé.

Většinu z nich jsme viděli i na lesní trati, včetně těch novějších, a tak jsme se na rally stage koukali na Ford Focus WRC Colina McRae v Martini barvách, Subaru Impreza Richarda Burnse a Mitsubishi Lancer Evo VI z éry Tommiho Mäkinena – tři protagonisté zlaté éry WRC přelomu tisíciletí pohromadě. Když kolem vás v prachu proletí McRaeův Focus, je vám zase dvacet.

Když FIA po sezóně 1986 Rally Group B zakázala, nejdivočejší technika motorsportu nezmizela – některá odjela do Afriky. Festival tomu věnoval část dakarské sekce. Žlutý Peugeot 205 T16 Grand Raid ve verzi pro dálkové soutěže (Peugeot s ním po konci Group B vyhrál Dakar) stál vedle moderních strojů včetně vítězného Mini Carlose Sainze staršího z roku 2020.

Úplně nejstarší rivalita festivalu se odehrála dřív, než existovala F1, Le Mans nebo rallye. V paddocku stály proti sobě Blitzen Benz (1909) – bílý „Blesk“, 21,5litrový čtyřválec o 200 koních, který držel oficiální světový rekord rychlosti 212 km/h. A odpověď Itálie v podobě Fiatu S76, zvaného „Bestie z Turína“. Ten byl postavený výslovně proto, aby ho o rekord připravil. Motor o objemu 28,4 litru – sedm litrů na jeden válec – s řetězovým pohonem. V prosinci 1913 zvládl Arthur Duray s bestií u belgického Ostende rychlost 213 km/h – o kousek víc než Benz. Jenže oficiálně z toho nebylo nic, povinnou zpáteční jízdu do hodiny se nepovedlo uskutečnit. Rekord tak Benzu zůstal a bestii zbyla jen sláva nejrychlejšího, ale neuznaného auta světa.

A právě S76 předváděl nejlepší show ze všech veteránů. Když ho mechanici probouzeli k životu, plival plameny a zněl jako dělostřelecká baterie. Stoletá technika, od níž stojíte metr daleko a cítíte každý výbuch v hrudníku. A pak ho vidíte jet, červená bestie s posádkou v dobovém oblečení, samozřejmě bez helmy. Trochu kontrast proti řidičům moderních supersportů, kteří i v sériových autech na festivalu helmu mají a jedou pomaleji než fiat z roku 1911.

O generaci mladší kapitolu psaly Stříbrné šípy - souboj Auto Union vs. Mercedes-Benz o rekordy třicátých let připomínal stříbrný streamliner Auto Union „Lucca“ – aerodynamický doutník, s nímž Hans Stuck v únoru 1935 na italské dálnici u Luccy zajel 320 km/h a sebral rychlostní rekord Mercedesu a Caracciolovi. A tady jsme měli mimořádné štěstí, originál se sice ztratil za druhé světové války, ale auto, které jsme viděli, je replika od Audi Tradition – a právě na letošním festivalu měla svou světovou jízdní premiéru.

Fanoušek F1 si na Goodwoodu připadá jako v ráji – a letos měl festival v rukávu to nejlepší eso. Ve stanu Ferrari Classiche stálo 312T se startovním číslem 12 a jménem Nikiho Laudy – vůz z doby jeho prvního titulu z roku 1975. A o kus dál, v assembly area, připravovali mechanici současného F1 týmu McLaren vůz McLaren M23 Jamese Hunta – mistrovské auto z roku 1976, toho dramatického roku, kdy Lauda málem uhořel na Nürburgringu, vrátil se po šesti týdnech a o titul přišel o jediný bod v dešti ve Fudži.

Vidět obě auta té nejslavnější rivality F1 během jednoho dne je přesně ten zážitek, kvůli němuž se na Goodwood jezdí.

Osmdesátková turbo éra měla na festivalu silné zastoupení. Benetton B186 se čtyřválcem BMW – motorem, který v kvalifikačním nastavení dával přes 1 300 koní a dodnes platí za nejsilnější agregát historie F1. A Williams FW11 s Hondou - přesně s tímhle autem si Honda letos připomněla 40 let od svého prvního titulu ve formuli 1, vůz s pětkou Nigela Mansella přivezla přímo ze svého muzea v Japonsku. Mimochodem, sezóna 1986 byla sama o sobě epickou rivalitou, mezi triem Mansell, Piquet a Prost se rozhodlo až v posledním závodě.

O generaci starší Williams FW07 (1979) s číslem 27 Alana Jonese připomínal začátek éry této stáje. A pak jedno tiché, skoro posvátné místo - ve stanu McLarenu stál MP4/8 Ayrtona Senny, vůz jeho legendární jízdy v dešti v Doningtonu 1993, kterou mnozí dodnes považují za nejlepší první kolo v historii formule 1.

Na trati se historie potkávala se současností – letos na kopec vyrazili jezdci od Landa Norrise po Maria Andrettiho.

Když vás přestanou bavit decibely, stačí přejít na trávník před Goodwood House. Concours d'elegance Cartier Style et Luxe je opačný pól festivalu – ticho, nablýskaný lak a auta, která se neposuzují stopkami, ale okem.

Pro nás mělo největší kouzlo potkat tam silniční sourozence aut z paddocků - červenou Lancii 037 Stradale a silniční Ford RS200, tedy homologační kusy, které musely vzniknout, aby jejich závodní bratři směli do Group B. Vedle toho klasika nejtěžšího kalibru v podobě Mercedesu 300 SL Roadster, předválečného Mercedesu 500K, BMW M1 s designem od Giugiara nebo Ferrari 250 GT California Spyder – auto, za které se dnes na aukcích platí přes patnáct milionů dolarů. A stálo na trávě, půl metru od nás.

Srdcem festivalu je hillclimb – 1,86 km dlouhá cesta parkem před sídlem vévody z Richmondu. Auta jezdí nahoru celý den v tematických dávkách. Chvíli formule, pak Le Mans prototypy, rallyová auta, motorky… Mezi tím se procházíte paddocky, kde všechno vidíte zblízka. A vidíte i motorky, omlouvám se, ale ty jdou tak nějak mimo mě. K vidění jich bylo určitě více než sto a samozřejmě vítězné stroje všech mistrů světa, na které si vzpomenete. Fantastická byla i americká sekce, tolik řvoucích Nascar a Indi speciálů v Evropě nikde nepotkáte.

Nad hillclimbem žije celý den rally stage a vedle toho máte ještě offroad park, kde se prohání dakarská auta.

Pár praktických poznámek pro české fanoušky:

Tři dny, tisíce kilometrů, bolavé nohy (areál Goodwoodu je obrovský, zahradníkům pana vévody z Richmondu nezávidím práci s návratem zámeckého parku do podoby před akcí) a plné paměťové karty. Goodwood není závod – nikdo tu nebojuje o body. Je to spíš obří živé muzeum, kde exponáty řvou, smrdí benzínem a jezdí bokem. Pokud máte rádi auta, je to akce, kterou musíte aspoň jednou zažít.