Článek
Zahájení produkce předcházel nezvykle dlouhý vývoj, vlivem centrálně řízeného hospodářství trvající dvanáct let. Do práce na novém lehkém „užitkáči“ se škodováci pustili už na jaře roku 1956.
Pracovali s na tehdejší dobu progresivní koncepcí se samonosnou jednoprostorovou karoserií, jež se obejde bez tradičního rámu podvozku a odděleného motorového prostoru zhoršujícího využití obestavěné plochy. Počítalo se také s nezávislým zavěšením všech kol a konstruktéři pro nový užitkový vůz navrhli důsledně zaoblenou karoserii s bohatým prosklením.
První prototyp sice vyjel na silnice už v září 1956, jenže automobilce se nedostávalo investičních prostředků na zavedení nové technologie samonosných karoserií, a tak Škoda zákazníkům prozatím nabídla model Š 1202 klasické koncepce – a podobu budoucí 1203 dál pilovala. A jak už víme, produkce odstartovala po dlouhých letech.
Jen pro státní či družstevní podniky a organizace
V centrálně řízeném národním hospodářství tehdejšího Československa si novou Škodu 1203 mohly objednat pouze státní či družstevní podniky a organizace. Ty si podaly žádost ke Státní plánovací komisi, úředníci posoudili oprávněnost požadavku a přidělili takzvaný „bilanční poukaz“. Teprve poté mohla organizace uhradit kupní cenu a Škodu 1203 si převzít. Do soukromých rukou se „dvanáctsettrojky“ dostávaly až jako ojeté.
V zahraničí tomu bylo jinak, tam byla Škoda 1203 volně k mání. Prodávala se přitom nejen v zemích východního bloku, ale také třeba ve Francii, Belgii nebo Egyptě.
V rámci unifikace se v připravovaném voze uplatnila řada komponentů ze zmíněné „dvanáctsetdvojky“, včetně čtyřválcového zážehového motoru OHV o objemu 1 221 cm³ a výkonu 49 koní (39 kW). Přístrojovou desku i zadní svítilny vůz sdílel s novou osobní Škodou 1000 MB.
Nejprve se k zákazníkům v roce 1969 dostala kompaktní dodávková „dvanáctsettrojka“, která při délce 4 520 milimetrů, šířce 1 800 mm a výšce 1 900 mm vážila 1 170 kilogramů. Nosnost činila 750 kilogramů a dovnitř se vešlo až 5,2 m³ nákladu.
Škoda 1203: detailní srovnání verzí mikrobus a dodávka.
Škoda 1203 dosahovala nejvyšší rychlosti 90 km/h, při ustálené šedesátce jí naměřili spotřebu 11 litrů benzinu na 100 km.
Dodávku brzy následoval mikrobus a po něm řada dalších variant, od valníku přes různá montážní provedení po sanitní i pohřební vozy. V několika kusech vzniklo i prodloužené provedení valníku, které tovární tým používal k přepravě závodních speciálů.
Mezi roky 1968 a 1981 vzniklo ve Vrchlabí celkem 69 727 vozů Škoda 1203, poté byla finální výroba přeložena na Slovensko, konkrétně do Trnavských automobilových závodů (TAZ), kde už léta vznikala řada komponentů.
„Dvanáctsettrojka“ byla průběžně modernizována. V roce 1988, tedy po 20 letech od zahájení výroby, dostala větší a výkonnější motor, jedna-čtyřku o výkonu 57 koní (42 kW). Další novinku představovala pětistupňová převodovka, která snížila ve vyšších rychlostech otáčky motoru, což mělo pozitivní vliv na hlučnost agregátu a spotřebu.
Filmová hvězda
Škoda 1203 se také často objevovala na obrazovkách televizorů i plátnech kin. Zahrála si například ve známé scéně zásahu u zříceného letadla v seriálu Sanitka, ve filmu Františka Vláčila Dým bramborové natě, v prvních dílech série o básnících od režiséra Dušana Kleina nebo v nestárnoucí crazy komedii dvojice Svěrák-Smoljak Jáchyme, hoď ho do stroje! Jistě si vybavíte „politováníhodná nedopatření“ dvojice saniťáků Arnošta a Arnošta, vysílaných do terénu docentem psychiatrie Chocholouškem.
Ke zvýšení provozní bezpečnosti přispěly dvouokruhové brzdy, drobné retuše osvěžily design karoserie. A v 90. letech se pod kapotou dokonce objevil i čtyřválcový 1,9litrový diesel od Volkswagenu.
Podnik TAZ byl po roce 1989 privatizován, nicméně produkce modelu pokračovala pod původním označením. Počínaje rokem 1993 začal být nabízen jako TAZ 1500, o tři léta později přibyla již zmíněná naftová verze s označením TAZ 1.9D a benzinová klasika, nově se vstřikováním paliva, se dočkala přejmenování na TAZ 1,5i. Od dubna 1973 do srpna 1999 vzniklo v Trnavě přibližně 89 tisíc vozů všech provedení.
Štafetu, byť už jen formou individuálních zakázek a kompletace z dílů, pak převzala firma z českého Žacléře, tedy místa vzdáleného od závodu ve Vrchlabí asi jen 16 kilometrů. Zpočátku se produkce pohybovala okolo sta kusů ročně, později roční výroba klesla na několik desítek kusů. Ještě v roce 2017 firma dodala dvě nová auta do zahraničí, poté se začala věnovat již jen generálním opravám a výrobě karoserií a náhradních dílů.