Připomeňte si ceníky aut z Tuzexu: Lahůdky ze západu přišly klidně i na sedm průměrných ročních (!) platů

Jestliže dnes je na koupi nového automobilu nejtěžší vlastně jeho výběr – i kvůli různorodé nabídce, v době socialistického Československa to bylo o poznání složitější. Aut bylo málo, čekalo se na ně v pořadnících a ani nabídka nebyla široká, koupit se tu daly jen vozy domácí provenience nebo z dalších zemí východního bloku. Kdo chtěl něco speciálního, třeba ze západu, musel do Tuzexu.

Tuzex byl specializovaný obchod zaměřený na prodej zboží za cizí měny, respektive za tzv. „odběrní poukazy Tuzexu“ (neboli tuzexové koruny), dnes známější pod lidovým výrazem bony. Ve východním bloku přitom nešlo o nic neobvyklého, podobné podniky fungovaly i v NDR (jako Intershop) nebo Polsku (Pewex).

V Tuzexu se dalo koupit hlavně smíšené zboží, oblečení (dodnes pověstné „rifle“, alias džíny) a elektronika. Součástí nabídky byly ale také automobily. Tuzex tak představoval jistou alternativu k Mototechně. Jestliže však Mototechna primárně prodávala vozy tuzemské produkce a z východoevropských zemí (byť se i zde našly i výjimky), v Tuzexu bylo možné pořídit i auta ze západu.

Tuzex zkrátka platil za symbol luxusu a exkluzivity, který byl dostupný jen určitým vrstvám společnosti. Pro auta to platilo ještě výrazněji, už jen proto, že byla dostupná jen na vybraných pobočkách. Jestliže v Československu fungovalo v roce 1986 na 102 poboček Tuzexu, koupit automobil tehdy šlo jen v sedmi z nich - v Brně, Mladé Boleslavi, Gottwaldově, Bratislavě, Košicích a dvou pražských pobočkách (na Praze 6 a Praze 10). Na začátku sedmdesátých let to dokonce byla jen čtyři místa – v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích.

Výhodou byl i fakt, že se v Tuzexu na auta nečekalo v pořadníku, kdo měl na složení prodejní ceny, mohl s autem prakticky ihned odjet – pokud tedy bylo zrovna k dispozici.

Cena přitom nebyla nízká, naopak, jak ukazují tehdejší ceníky. Konkrétně polský Fiat 125p v roce 1973 v Tuzexu stál 15 600 tuzexových korun, což při neoficiálním kurzu odpovídalo zhruba tehdejším 78 000 Kčs. Oficiální kurz sice činil 1 tuzexová koruna = 2 Kčs, jenže obvykle se bony kupovaly přes překupníky, u nichž jeden bon klidně vyšel na pět československých korun. Taková Škoda 100 v nejdražší verzi LS tehdy stála 59 000 Kčs.

Vedle polského Fiatu však byly v Tuzexu tehdy dostupné i zajímavější vozy. Konkrétně zmiňme Simcu 1301 Special, elegantně střižený sedan klasické koncepce poháněný benzinovou třináctistovkou o výkonu 51 kW. V roce 1973 v Tuzexu stál 17 450 TK, zájemci si přitom mohli připlatit i za metalický lak (+200 TK) či koženkové čalounění (+450 TK). Komu by to pak nestačilo, byla tu i Simca 1501 se čtyřválcem o objemu 1,5 litru.

Právě Simca však patřila k automobilům, které byly tehdy dostupné také prostřednictvím Mototechny. Tam se ale na ni muselo čekat v pořadníku. Podobně zase v Tuzexu byly dostupné i škodovky, a to třeba v exportních variantách nebo luxusních výbavách.

Opravdovým vrcholem nabídky Tuzexu nicméně v roce 1973 byl Chrysler 180, prostorný sedan s délkou 4,5 metru, vyráběný evropskou divizí Chrysleru, který si oblíbili lékaři, herci i zbohatlí zelináři či uzenáři. Svým způsobem šlo už o globální vůz. Automobil vycházel z projektu britské skupiny Rootes, pohonné jednotky pocházely od francouzské Simcy a celý vývoj zastřešoval americký Chrysler. Vůz se následně vyráběl ve Francii u automobilky Simca. V Tuzexu se prodával za 21 600 bonů, za metalízu se připlácelo 250 TK. Mimochodem, i v tomto případě se vůz krátce nabízel také v Mototechně.

V průběhu let se přitom nabídka proměňovala, často závisela i na tom, které vozy se povedlo zrovna dovézt. V šedesátých letech se tak v Tuzexu objevily na prodej Fiat 500, Fordy Cortina a Taunus, Renault 8 či Saab 96, v sedmdesátých letech to byl zase třeba Renault 5, Talbot Horizon nebo dokonce Toyota Corona. Japonci tenkrát dovezli tento sedan díky mezinárodní směně za traktory Zetor. Podobně byl v Tuzexu krátce na prodej i Ford Mustang, díky výměně s Kanadou za nákladní vozidla Tatra.

Na konci osmdesátých let dokonce Tuzex v oficiálním katalogu nabízel dovoz vybraných aut na individuální žádost, konkrétně i takové vozy jako BMW, Mercedes-Benz či Volvo. Konečná cena však závisela na konkrétním kusu dle jeho motorizace a výbavy.

Pořád tu ale byl i „oficiální ceník“, který dokazoval, že vozy z Tuzexu nejsou zrovna levnou záležitostí, i kvůli omezené dostupnosti. Jestliže se tak třeba Lada 2105 v Tuzexu v roce 1988 prodávala za 17 500 tuzexových poukázek, menší Fiat Uno s dieselovým motorem o výkonu 33 kW měl tehdy cenu stanovenou na 38 700 bonů, což odpovídalo 193 500 Kčs. A to si opravdu nemohl dovolit jen tak někdo, když vezmeme v potaz, že průměrná měsíční mzda v ČSSR třeba v roce 1988 činila jen 3 095 Kčs.

Dobové ceníky tak neukazují jen tehdejší automobilovou nabídku, ale také skutečnou nedostupnost západního zboží. Při neoficiálním kurzu pěti Kčs za bon odpovídala cena dieselového Fiatu Uno více než pěti průměrným ročním výdělkům. Ještě dražší Peugeot 309 GLD by spolkl přes sedm let průměrných mezd.