Se Škodou 130 RS nejen na brněnském okruhu. Museli jsme do kopce tlačit?

Nejdřív vám musím prozradit, že o skutečnou jízdu nešlo, to nás zase jednou Škodovka pozvala na novinářské simulátorové klání. Zatímco v předcházejících ročnících, kterých jsme byli pravidelnými účastníky, se jezdilo rallye na soudobé technice, tentokrát jsme zabrousili do minulosti. To víte, Škodovka slaví významné, 130leté výročí, tak se historický exkurz vysloveně nabízel.

A rovnou to byl jeden z těch nejlegendárnějších – model 130 RS, který slavil úspěchy na rychlostních zkouškách i okruzích. My závodili na už výše zmíněných okruzích, začínali jsme v Brně, přesunuli se do Monzy, abychom „sezonu“ zakončili v Silverstone. Posádka Garážmistrů sestávala z autora článku, Dalibora Žáka a … třetí do party bohužel na poslední chvíli nedorazil. Nechci mluvit vysloveně o kudle do zad nebo to podobně dramatizovat. Nerad bych dotyčného vůbec jmenoval, on to jistě neudělal naschvál. Ale prostě kvůli Standovi Kolmanovi nám ta bedna o kousek utekla. Ze tří závodů se nám totiž započítávaly jenom dva, takže i když se Dalibor v Silverstone hodně snažil, body z toho nakonec nebyly žádné. Kvůli Standovi. Kolmanovi.

Jako obvykle jsme měli před samotnou akcí pár dní na trénink. Vím, říkají to všichni, ale my jsme tentokrát opravdu netrénovali. Přiznávám totiž, že jsem byl ze stotřicítky a Brna nejdřív mírně řečeno rozpačitý. Auto jsem na trati dokázal udržet prakticky jen na rovince, škodovka se mi divoce plašila na brzdách, na výjezdu jsem se roztočil, ať jsem byl na plyn sebeopatrnější. Na trénink jsem tedy rezignoval už po pár minutách marného snažení a rozhodl se, že se akce letos zkrátka jenom zúčastním. Bez ambicí.

Jenže, pak na samotný závod v předstihu dorazil Dalibor Žák, tedy druhý do party (třetího jsme nakonec neměli, nejsem si jistý, jestli jsem vám to říkal) a ukázal se jako znalec hry Assetto Corsa. Pohrál si s nastavením a chování Škody 130 RS se dramaticky změnilo. Auto bylo jak vyměněné, bez přehání, najednou bylo stabilní na brzdách, na plyn jsem mohl agresivněji – stále s rozmyslem, koncepci z auta nevyženete ani sebelepším nastavením, ale přetáčivost se citelně omezila. Dalibor upravil tlaky v pneumatikách, pozměnil rozložení brzdného účinku mezi nápravami a pohrál si s převody (pro Monzu a Silverstone delší čtyřka kvůli maximálce). A najednou mě to začalo bavit!

Jasně, 140 koníků je i vzdor nizoučké hmotnosti lehce nad sedm metráků zoufale málo, v tom bylo ale to kouzlo! Musel jsem jet naprosto precizně, jakýkoliv drobný smyk nebo ubrání plynu znamenalo obří ztrátu hlavně ve stoupáních.

Celý okruh jsem absolvoval na třetí a čtvrtý převod, do brzd spíš jen tak ťukal, 130 RS se nikdy nestačila rozjet tak, abych musel na prostřední pedál dupat. A pak se pokaždé vždy soustředil na stopu a perfektní průjezd na hraně adheze. Jak jsem už napsal, cokoliv za hranou znamenalo výraznou časovou ztrátu.

Díky Daliborově updatu jsem se tak za necelou půlhodinku naučil Brno celkem obstojně, nespokojený jsem byl vlastně už jenom s průjezdem zatáček u tribuny A (kombinace za prvním obloukem), piloval jsem taky nájezd na cílovku, nakonec jsem před poslední levou a pravou jen lehce ubíral plyn. A stoupání před touto sekcí jsem zvládl na trojku vytočenou do omezovače.

Do kvalifikace jsem tedy nakonec s lehkými ambicemi vstupoval, což jsem potvrdil třetím místem a zanedbatelnou ztrátou na polo position.

V samotném závodě pak rozhodlo hlavně první kolo. Po startu jsem se propadl na páté místo, lišácký nájezd do prvního táhlého oblouku mě však vrátil na průběžnou třetí příčku. A tam jsme se mleli s Kubou Rejlkem a Martinem Müllerem, kterého znáte spíš jako Muldixe. Díky své vzorně čisté jízdě jsem překonal nejdřív Martina a před závěrečným stoupáním si vyšlápl na Jakuba. Ten mi lehké postrčení vrátil, bohužel jsem měl pomalé ruce a přetáčivý smyk nezvládl korigovat. Ostrý souboj mě odsunul na čtvrté místo, Jakuba však hned v dalším kole odstřelil z tratě Muldix a já se posunul na bronz. A na něm taky zůstal. Odstupy mezi stotřicítkami totiž byly v top 5 natolik velké a časy jsme jezdili natolik podobné, že postup pořadím možný nebyl. Další chybu jsme už neudělali nikdo.

Bronz jsem však bral všemi deseti, zvlášť po mém „tréninku“. Ještě jednou díky za parádní nastavení Daliborovi.

… Dalibor! Standu Kolmana jsme postrádali, nevím, psal jsem to už? Každopádně, Dalibor už ze simulátoru nevylezl a dobře udělal. Monzu suverénně vyhrál, stylem start cíl. A tady už stotřicítka letěla moc hezky! V Brně to bylo pomalé, ale původní konfigurace Monzy s rychlými šikanami… a vysokými obrubníky! Škodovky v rukou nejlepších závodníků skákaly mezi obrubníky a na rovinkách se blížily dvoustovce! Závody v italském chrámu rychlosti byly za mě o řád dramatičtější než v širokém, moderním, ale přeci jen trochu sterilním Brně, starší verze Monzy měla větší kouzlo.

Po dvou závodech jsme tak byli na prvním místě, Garážmistři svojí formou překvapili! A nejvíc Dalibor, který byl s předstihem, ale po právu označen za objev novinářského turnaje.

A to si ještě schovával ten nejlepší výkon na velice těžký Silverstone. I ten se jel v jedné ze svých starších, osmdesátkových konfigurací, a i zde díky tomu nijak zvlášť výkonná stotřicítka svištěla. A nejvíc svištěl Dalibor, který si opět v kvalifikaci vyjel první místo!

Start se pak znovu obešel bez větších šťouchanců, musím říct, že to mě vzhledem k rivalitě mezi týmy hodně překvapilo. Čekal jsem ostré lokty, první zatáčky však ani při jednom ze závodů nepřinesly zhoršení meziredakčních vztahů.

Dalibor se postupně soupeřům vzdaloval, sám však nebyl. Prakticky od prvních metrů vytvořil dvojičku s Hugem Kottásem, s nímž si párkrát prohodil pozici, ale ani jednou se od sebe významněji nevzdálili. Přímý přenos závodu nám organizátoři promítali na velkou LEDku a musím říct, že jsme byli všichni do děje víc než vtaženi. Fandilo se, hulákalo, skoro jak na skutečných závodech. Tohle by mohla být pro nejednu firmu inspirace na teambuilding. Pokud jste jenom trochu nadšení do aut a motorsportu, simulátory si maximálně užijete!

Dalibor nakonec bezchybného a skvěle se bránícího Huga nezdolal a dojel druhý. Po vítězství v Monze další skvělý výsledek! Jenom škoda, že se nám nakonec nezapočítával… teď si nejsem jistý, jestli jsem vám důvod vysvětloval (Standa Kolman je to jméno, které hledáte).

… a byla z toho bedna! Přesněji řečeno, chyběl Standa Kolman. Ale tak, už nechme našeho bývalého kolegu být, jistě ví, kolik dobrých lidí zklamal. Zážitek to koneckonců byl nad očekávání skvělý, opravdu mě nenapadlo, že by mě slaboučká Škoda 130 RS tak bavila i na brněnském „letišti“ s výrazným převýšením. Snaha o absolutně čistou jízdu měla taky něco do sebe!

A Dalibor? Ten předvedl naprosto úchvatný výkon! Už teď se těšíme na příští rok! Pro tuto chvílí nám sice nezbývá, než pogratulovat Hugovi a jeho týmu k vítězství, ale na něj – a taky chlapce z Autosalonu a Fasteru, si však v nadcházejícím ročníku zuby rozhodně brousíme!