Článek
Tři dny a tři noci v poušti bez pomoci. Bez jídla, bez vody a bez kompasu. Ztratil se na své Yamaze XT 500, u sebe měl jen nepotřebnou mapu a amulet gri-gri, který dostal od svého tuaregského přítele.
Thierry Sabine byl úspěšný automobilový i motocyklový závodník, ještě než se pustil do pouštních rally, závodil i na Le Mans.
Těžko říct, jestli to byla síla amuletu, nebo prachsprostá náhoda, ale francouzského závodníka se povedlo lokalizovat a vyzvednout. Jeho blízcí ho již oplakali, ale on se dokázal vrátit. Byť už to nebyl Thierry Sabine jako dřív. Ty hodiny samoty, vydán na milost a nemilost moři písku, trávil třením koženého amuletu. V jednom z rozhovorů řekl, že tehdy úplně zapomněl na strach ze smrti. Ticho pouště, přerušované pouze větrem, který formuje duny do pomíjivých tvarů podobných mrakům, ho přimělo zamyslet se nad věcmi jinak. Žádné přeludy nebo faty morgány, ale skutečné vize, které měl brzy proměnit ve skutečnost.
Thierry Sabine se vrátil do Paříže s myšlenkou uspořádat extrémně dlouhý závod Afrikou. Dobrodružný, těžký, ale pokud možno co nejlépe zabezpečený. Senzační soutěž pro auta a motocykly, která by startovala v Paříži, vedla přes dva kontinenty a pokořila Saharu. Soutěž, kde by rozhodovala nejen schopnost pilota a robustnost techniky, ale kde by šlo o mnohem víc. Měl to být nejen závod, ale i jedno velké dobrodružství.
Sabine měl během pár měsíců jasně vymyšlený koncept, ale jak už to bývá, na realizaci celého závodu mu chyběly peníze. Ty se objevily – další zázrak – díky společnosti Oasis, která vyrábí ovocné šťávy.
Přitom Sabine pocházel z vcelku bohaté rodiny. Narodil se v 13. června 1949 a díky penězům rodičů mohl ve svých jednadvaceti letech se svým Porsche 911 S začít jezdit rally. V letech 1975 a 1976 zkoušel štěstí i na Le Mans, nakonec mu však nejvíc učarovaly terénní motocykly a dálkové soutěže.
První ročník Dakaru plánoval se svou ženou Diane a třemi přáteli. Povedlo se! 26. prosince 1978 se na promenádě Trocadéro ve stínu Eiffelovy věže s rachotem shromáždilo sto osmdesát dva strojů všeho druhu. Byli tam profesionálové i jednotlivci, zkušení piloti i prostí amatéři. Všechny spojovala touha po dobrodružství, ale také pořádná dávka nerozvážnosti.
Cyril Neveu byl s Dakarem spojen po prvním vítězství i následující roky.
Ve skutečnosti je čekalo deset tisíc kilometrů přes Francii, Alžír, Niger, Mali, Horní Voltu (dnes Burkina Faso) a Senegal. Málo zpevněných cest, mnoho těch polních a pak kilometry, mnoho kilometrů, písečných cest, které křižují poušť. Těch, jež jsou pohřbené pískem unášeným větrem a které na obyčejných mapách jen tak nenajdete. Malá nebo žádná mechanická pomoc, málo jídla, divoké klima, teplo i zima. Kompas a hvězdy byly v té době jedinou možností, jak navigovat. Ale závodníky i tehdy hnal vpřed benzin a adrenalin. Touha dorazit za každou cenu do cíle byla a je absolutní motivací.
Vítězem prvního ročníku soutěže Paříž-Dakar se stal jednadvacetiletý Cyril Neveu, který v následujících letech neodmyslitelně spojí své jméno s tímto podnikem a několikrát dokáže vítězství obhájit. Unavený, zaprášený, zpocený a šťastný projíždí cílem v sedle, jaká to náhoda, Yamahy XT 500.
Pravda je taková, že sponzoři viděli v soutěži spíš jednorázový bláznivý podnik, ale o čtyři roky později se Rally Paříž-Dakar začalo dostávat zasloužené mediální pozornosti. Desetitisíce Afričanů nevěřícně zírá na monstra ženoucí se krajinou, křižující poušť, tábořící poblíž oáz, na území nikoho, čtenáři, diváci a posluchači začínají hltat všechny ty neuvěřitelné příběhy plné rizika a odvahy.
V roce 2020 se Dakar přestěhoval o Saúdské Arábie.
Obtížnost závodu se stupňovala a lákala stále víc účastníků. V roce 1981 soutěžilo 276 posádek, o dva roky později už 382. V roce 1983 se také vůbec poprvé jelo přes severonigerskou pouštní oblast Ténéré a několik desítek posádek se ztratilo v písečné bouři. Někteří z nich byli zachráněni až po dlouhých čtyřech dnech. V roce 1984 Sabine naplánoval závod ještě dále na jihovýchod Nigeru a účast dosáhla dokonce 427 posádek.
V následujících letech se ale trasa Dakaru začala měnit kvůli politické a bezpečnostní situaci. A v roce 1994 se změnil i start závodu, protože starostovi Paříže vadil všechen ten mumraj v centru města. Napřed se startovalo z Disneylandu, pak z portugalského Lisabonu, z Granady nebo i Dakaru. Celkem čtyřikrát v historii závodu v Africe byl cíl jinde než právě v hlavním městě Senegalu, jednou se jelo dokonce z Paříže do Dakaru a zpět.
Ať se jede Dakar Rally kdekoliv, pořád je to prioritně o písku.
Soutěž se za ty roky změnila, přirozeně se vyvinula a nesmírně zprofesionalizovala. Přestěhovala se z Afriky do Jižní Ameriky a následně do Saúdské Arábie, ale pořád je to dobrodružný a extrémně těžký závod, kdy jezdci polykají stovky a tisíce kilometrů v rychlostních zkouškách i na přejezdech. Potkávají se tady profesionálové s amatéry, do písku nekonečných dun se píšou příběhy, které se časem stávají legendami. Duch Dakaru není o tom soutěž vyhrát, i když to si samozřejmě všichni přejí. Je to o tom ji dokončit. Proto všichni závodníci, kteří jsou klasifikováni v cíli, dostávají pamětní medaili a první tři jezdci v kategorii pak sochu zlatého beduína.
Těžko říct, jak by Thierry Sabine koukal na dnešní Dakar. Čtyři tisíce lidí v bivaku, 345 posádek (a dalších 80 v kategorii klasiků), ale pořád je to soutěž pro profesionály i amatéry. A pořád je to jedno velké dobrodružství.
Vrtulník se při havárii doslova roztříštil a trosky i těla byly rozházeny v okruhu několika stovek metrů.
Sabine už je ale osmatřicet let mrtvý. Zemřel 14. ledna 1986 při pádu helikoptéry, když padla tma a začal se zvedat silný vítr. Pilot se podle všeho řídil světly vozu Suzuki Philippeho Joineaua, který mířil k cíli, ale zřejmě si nevšiml, že přímo před ním se zvedá písečná duna, jediná v okolí sto padesáti kilometrů. Nehodu nepřežil nikdo z pětičlenné posádky, kde byli kromě šestatřicetiletého Sabineho i francouzská novinářka a populární zpěvák. Je přitom paradoxní, že Sabine noční lety odmítal a bezpečnost závodníků pro něj byla vždy na prvním místě.
Čest jeho památce.