Hlavní obsah

První Čech na Dakaru? Na jeho jméno se dávno zapomnělo!

Foto: Redakce Garáž.cz
6. 1. 2022

Ne, prvních Čechem na Dakaru opravdu nebyl Jiří Moskal ani Karel Loprais. Jenže jméno jezdce, který na Dakaru startoval jako první, se oficiálně říkat nesmělo, co na tom, že dokonce dokázal vyhrát jednu etapu. Čech Miroslav Kubíček byl totiž emigrant a tehdejší režim měl o jeho (ne)účinkování na slavném pouštním závodě svoje jasné představy. Takže se nedivte, že se na něj (skoro) zapomnělo.

Článek

V pátém ročníku slavné Rally Paříž–Dakar – v roce 1983 – se na startu objevil i první Čechoslovák. Miroslav Kubíček měl ale u svého jména švýcarskou vlajku. V roce 1968 totiž společně se svými rodiči z pochopitelných důvodů emigroval.

Svůj první závod na Dakaru jel v roce 1983 v barvách soukromého týmu Swiss Moto Ball a, jak říkal v dokumentu pro televizní Svět motorů, bylo to od začátku jedno velké dobrodružství. „Bylo mi osmadvacet let, když jsem se vykašlal na motokros. Přišli mladí kluci, kteří byli rychlejší, dravější a fyzicky schopnější, předjížděli nás zprava zleva. Ale za další dva roky mně motorka už sakra chyběla, v té době byl Dakar jednoznačně na vzestupu, a tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat a šli jsme do toho.“

Jak Kubíček opakovaně přiznal, vůbec netušil, co ho čeká. A rychle se ukázalo, že to bude peklo. „Já nikdy předtím v Africe nebyl a ta příprava motorek a ty dlouhé etapy, to bylo něco úplně jiného, než jsem znal.“ Tým Swiss Moto Ball dal dohromady šest účastníků na motocyklech a na ně, stejně jako na další jezdce, čekaly na startu tisíce fanoušků. V Africe už to ale bylo všechno jinak. Extrémně dlouhé etapy bez pomoci, bez jídla a často i bez pití. Zásoby jim totiž vezly tři doprovodné kamiony, které ale do cíle dorazily o kus později než závodníci, někdy vůbec.

Foto: J.Jindra/truck-forum.cz

První start na Dakaru byl pro Kubíčka obrovský krok do neznáma

„Moc jsme se nemyli a měli jsme hlad. Jiné týmy za zásobovací auta vyhazovaly otevřené konzervy, takže jsem si tam sednul a jedl to, co zbylo. Brzy jsem zjistil, že jestli chci mít nějaké náhradní díly na opravu motocyklu, že si je taky musím vézt sám, protože jinak bych se k nim třeba vůbec nedostal. Propíchlé pneumatiky jsem opravoval lepicí sadou a kola dofukoval ruční pumpičkou. Jeden den jsem třeba osmkrát píchnul, opravoval jsem třeba po dvou kilometrech za sebou…. Mockrát jsem brečel a chtěl to vzdát, ta psychika a emoční vypětí, to je horší než jízda samotná. Bylo to i tím, že jsme tam byli úplně sami.“

Kubíček se učil každou etapou i každým kilometrem. Tehdy závodníci neměli žádnou podporu v podobě GPS, satelitních telefonů a nouzových systémů, takže se kolikrát stalo, že se v poušti ztratili a museli v ní nadivoko přespat. „Jednou v noci jsem zabloudil, a když jsem si to definitivně připustil, tak jsem to tam prostě zapíchl, lehnul si vedle motorky a čekal do rána na východ slunce. Já byl prostě už tak unavený, že jsem nevěděl, kde je na kompasu jih a sever.“

Foto: J.Jindra/truck-forum.cz

Málo jídla, vody, náhradních dílů a odpočinku… ale spousta odvahy a touhy závod dokončit

A jeho KTM? Stroj s označením GS 560 měl zvětšenou a přídavnou nádrž, aby motorka měla padesát litrů paliva, upravené pérování, ale rozhodně nemohla být řeč o nějakém továrním speciálu. Kubíček nakonec do cíle dojel společně se třemi dalšími týmovými parťáky a patřilo mu osmnácté místo. Vzhledem k tomu, že na startu bylo 132 motorkářů, šlo o nezpochybnitelný úspěch, ale sám Kubíček to viděl jinak. „V cíli jsme přísahali, že už nikdy.“

Jenže o měsíc později už bylo všechno jinak. „Začali jsme trénovat, začali jsme chystat motorky, vymýšleli jsme různé zlepšováky… Udělal jsem si třeba takovou vychytávku, že jsem si na rukojeť plynu přidělal gumičku, takže motorka jela vlastně pořád na plný plyn a já když jsem otáčel, tak jsem vlastně ubíral. Ruce nás totiž bolely na těch dlouhých etapách úplně strašně,“ vzpomíná Kubíček. A dává k dobru další historku, tentokrát jak si helmu přivazovali na řídítka lepicí páskou, aby jim vítr tak netlačil do motokrosového štítku a nebolelo je tolik za krkem.

Foto: J.Jindra/truck-forum.cz

Z dakarské rally se pro závodníky rychle stává závislost

A ta příprava se vyplatila! V dalším ročníku se průběžně pohyboval v první dvacítce a o umístění přišel jen kvůli technickým problémům. Přesto dokázal vyhrát závěrečnou etapu u Růžového jezera. „To už jsem věděl, že chci jet zas. Ale sám, protože ten tým prostě nefungoval tak, jak jsem si přál. Na příští sezonu jsem pak začal chystat svůj vlastní tým s jednou motorkou, jedním doprovodným autem a dalšími šesti auty, která mi vezla náhradní díly.“

A bylo to zase o kus lepší, tentokrát mu patřilo už průběžné šesté místo a na vítěze ztrácel čtyři etapy před koncem jen dvacet minut. „Jenže pak jsem na přejezdu havaroval a zlomil si zápěstí, klíční kost i lopatku, probudil jsem se, až když tam přistál pořadatelský vrtulník. A to byl konec.“

Pak Kubíček začal stavět auta a v Rally Faraonů dojel na desátém místě, první soukromník za továrními vozy. Jel i další Dakar, ale musel odstoupit kvůli technické závadě. Měl Range Rover, Daihatsu, Fiat či Toyotu, závodil s nimi po celém světě, pak už spíš jen pro radost. K automobilovému závodění pak přivedl i svého syna.

Za první oficiální československou účast na dakarské rally lze považovat rok 1985, kdy se na start postavily dva kamiony značky Liaz. Posádka Moskal, Joklík a Fencl dojela třináctá, druhý Liaz dojel do cíle taky, ale byl diskvalifikován, protože z posádky v průběhu závodu utekl navigátor. Měl totiž strach, že v poušti umřou.

Foto: Liaz

První český kamion na Dakaru startoval v roce 1985 a měl značku Liaz

O rok později se pak připojila i první Tatra a v ní Karel Loprais. Monsieur Dakar, jak mu pak všichni říkali, vyhrál Dakar celkem šestkrát. Patří mezi závodní legendy a pořadatelé o něm dodnes hovoří s úctou. Hned v prvním ročníku mohl dojet na druhém místě v kategorii kamionů, ale v předposlední etapě obětoval osobní úspěch za pomoc ostatním – z rozbahněné cesty tahal zapadlá auta i kamiony. Pak si to ale vynahradil, šest zlatých medailí a devatenáct účastí na Dakaru hovoří za vše.

Foto: Tatra

Loprais s Tatrou se na startu dálkové rally objevil roku 1986 a brzy ji ovládl

Počet českých účastníků pak každý rok rostl. Zažili loupežná přepadení (v roce 1998 banditi přepadli dvě tatry, jednu z nich ukradli), nehody (v roce 2004 upadlo Lopraisovi kolo v rychlosti cca 100 km/h a jeho Tatra udělala pět kotrmelců, o pár let později měl drsnou nehodu jeho synovec Aleš, kterému na přejezdu usnula celá posádka i druhý řidič a jejich kamion spadl ze srázu), spoustu krásných i dramatických okamžiků a opakovaně dokázali, že se s nimi musí počítat.

Češi závodí, jedou jako mechanici, členové doprovodných aut, ale třeba i jako oficiální fotografové. Letos je jejich účast zase o kus vyšší, to hlavně kvůli nové třídě Dakar Classic, kterým závodníci z ostrých aut říkají láskyplně „turisti.“ A nechybí mezi nimi ani dvaasedmdesátiletý Josef Kalina, který na Dakaru prvně startoval v roce 1986.

Reklama

Sdílejte článek