Hlavní obsah

Nemilosrdný Dakar: Stačí jedna duna, a je po závodění

Foto: MM Photography
21. 1. 2022

Na letošní Dakar jel tým Martina Macíka perfektně připravený, s nejlepším možným zázemím, s vypiplanou technikou a s těmi nejvyššími ambicemi. Jenže všechny naděje zhasly hned ve třetí etapě. Přesto dál srdnatě bojovali a urvali konečné sedmé místo, které pro ně mělo cenu placky za umístění na bedně.

Článek

Dakar je nemilosrdný. Ve finále je jedno, jak dobře se na nejnáročnější maratonskou rallye připravíte, kolik toho natrénujete, jak naladíte techniku, kolik dílů nabalíte s sebou… V závodě dlouhém osm tisíc kilometrů stačí jedna jediná špatně najetá duna, trefený kámen nebo banální technická závada kvůli součástce v ceně korun a je prakticky po závodění.

Letos to na vlastní kůži zažil Aleš Loprais, kterého z průběžného čtvrtého místa sestřelilo poškozené řízení, Martin Prokop, jehož selhání jinak prověřené součástky v převodovce stálo umístění v první desítce, posádku Martina Šoltyse jeden nepodařený skok zdravotně vyřadil a smůla se nevyhnula ani posádce Martina Macíka. „Byla to hrozná rána. Všechno na autě, co nebylo přivařené k rámu, se posunulo o deset centimetrů,“ vzpomíná Martin Macík na osudový skok, jeden z mnoha v rychlé třetí etapě. „Auto mělo hned jiný zvuk a taky nám začal docházet vzduch v systému, věděli jsme, že je něco hodně špatně.“

Foto: MM Photography

Skoků si posádka Martina Macíka letos užila víc než dost. Jeden se jejich kamionu stal málem osudným

Na vině byl povolený výfuk, spaliny z něj propalovaly hadičky se vzduchem a auto nemohlo jet dál. Jenže oprava uprostřed pouště v polních podmínkách nebyla vůbec jednoduchá: „Vymýšleli jsme různá řešení. Rozbili jsme bednu, kterou máme v autě, a z jejího víka jsme udělali ochranný plech. Ten jsme přidělali na výfuk. Pomáhal nám i Marťas Šoltys, který u nás zastavil a dal nám i všechny svoje náhradní díly.“ Jenže čas utíkal a s ním mizela i naděje na vysněné umístění na bedně…

Foto: MM Photography

Trasa letošního Dakaru byla jako vždy náročná, všichni navíc dost zrychlují, o nebezpečné situace tak není nouze

„Upřímně, chvílemi jsem měl chuť zahodit nářadí do písku a na všechno se vykašlat. Stáli jsme tam hodinu, pak dvě a mně se hlavou honily myšlenky, že je teprve třetí etapa a závod je v háji,“ připomíná si neradostné chvíle Martin Macík. „Jenže jste uprostřed pouště a chcete se hlavně dostat do bivaku, takže jsme dělali všechno proto, abychom auto opravili a mohli pokračovat dál. Spát v poušti se nám fakt nechtělo.“

Foto: MM Photography

Písek, kam až oko dohlédne. Tady fakt nechcete zakysnout a hodiny opravovat…

Po náročném dojezdu za tmy vyschlým řečištěm ale přeci jen převládla radost, že to zvládli a mohou bojovat dál. „Až pak další dny, kdy nám hned po odjezdu z bivaku umřelo turbo, přestože ještě před chvilkou bez problémů fungovalo, a museli jsme ho měnit… To bylo drsný, to už jsem fakt měl chuť se na všechno vykašlat,“ popisuje chvíle zmaru Martin Macík.

Vleklé problémy s motorem odstartovala právě ta osudná rána ze třetí etapy, a kromě výměny hadic, ventilů a mnoha dalších komponent, přinesla smrt ne jednomu, ale hned dvěma turbodmychadlům. „A víc jsme jich s sebou fakt neměli, protože běžně vydrží klidně celou sezónu. Takže jsme si museli ve volném dni půjčit od jednoho ze soupeřů, který dál nepokračoval. Šlo ale o starší specifikaci, proto museli mechanici za dva večery předělat celé turbo a svody a celou druhou půlku soutěže jsme jeli na 80 % výkonu.“

Foto: MM Photography

V druhé polovině závodu si tým spravil chuť, problémů ubylo a rychlost vzrostla

Druhá půlka Dakaru však přesto byla o poznání radostnější – nepřinesla už žádné závažné problémy, naopak se posádce podařilo jet rychle a získat několik velmi pěkných etapových umístění (druhý, třetí a čtvrtý nejrychlejší čas). Jako pravý závodník ale Martin Macík s rychlostí přesto nemohl být spokojený: „Jeli jsme, co nám auto dovolilo. Samozřejmě jsem chtěl jet rychleji, jenže to prostě nešlo, což mě dost frustrovalo, s tím jsem se však musel srovnat.“

Foto: MM Photography

Na vyjetí těch největších dun často prostě nebylo dost výkonu, automatická převodovka se slabším motorem taky hůř spolupracovala a Martin Macík si tak v dunách často musel řadit manuálně

„Měl jsem ale hroznou radost, jak se tým semknul a jak jsme bojovali o to, abychom dojeli co nejlépe. Chtěli jsme urvat ten nejlepší výsledek a dali jsme tomu všechno, takže to konečné sedmé místo je pro nás jako umístění na bedně – zvlášť když jsme v poslední etapě dojeli druzí a nadělili soupeři pět minut i přes to, jak mu tým umetal cestu a hnal ho dopředu,“ popisuje Martin Macík vytrvalý boj až do samotného cíle Dakaru.

Foto: MM Photography

Radost v cíli byla přes všechny útrapy – nebo spíš právě kvůli nim – opravdu veliká, jako by přeci jen dosáhli na bednu

Kromě placky za sedmé místo si ale tým odvezl spoustu cenných zkušeností: „Osvědčilo se nám fungování velkého týmu, prověřili jsme novou konstrukci Arnošta (druhého závodního speciálu, který řídil Martin Šoltys – pozn. red.) a pár novinek se naopak neosvědčilo, takže víme, na čem ještě zapracovat. Ale hlavním poznatkem je, že je důležité se z toho neposrat,“ s úsměvem potvrzuje letité rčení Martin Macík.

Když se vám totiž sejde tolik smůly naráz – technické problémy v poušti a vymýšlení provizorních oprav, vleklé problémy s motorem a nedostatkem výkonu nebo odstoupení týmové dvojky ze zdravotních důvodů – můžete si buď sednout v koutě a brečet, nebo zatnout zuby a bojovat dál. A ten první typ lidí na Dakaru nezávodí. „Žádný Dakar není lehký, žádný Dakar není takový, jaký si ho naplánujete, a žádný Dakar vám nic neodpustí – a je jen na vás, jak se k tomu postavíte.“

Na druhou stranu všechny tyhle komplikace přinesly také celou řadu skutečně nezapomenutelných zážitků – ať už to byly provizorní opravy tepelné izolace výfuku a noční dojezd řečištěm bez funkčních brzd, výměna turba na startu etapy, část etapy projetá „po čuchu“ kvůli nefunkčním roadbookům, různé aférky s dalšími závodníky nebo když kvůli rozbitému sklu málem zase tahali lyžařské brýle… to vše dělá z Dakaru neopakovatelný zážitek, na který budete ještě dlouho vzpomínat.

Posedlí Dakarem

Martin Macík, navigátor František Tomášek a mechanik David Švanda budou i letos vyprávět o svých zážitcích ze závodu na unikátní talkshow Posedlí Dakarem, s níž procestují Českou republiku. Celý kolotoč začíná již 27.1. v jejich domovských Sedlčanech, následně se mohou těšit také fanoušci v Ostravě, Brně, Hradci Králové, Liberci, Plzni, Českých Budějovicích a také v Praze. Mrkněte na stránky PosedliDakarem.cz a těšte se na zajímavé i zábavné vyprávění, zážitků mají po letošním dakaru vážně dost.

Foto: Posedlí Dakarem

Dakar z první řady můžete zažít díky talk show Posedlí Dakarem

Dakarem ale letošní sezóna teprve začíná – posádka Martina Macíka patří k pionýrským účastníkům série World Rallyraid Championship (vedle dakaru zahrnuje další čtyři závody: Abu Dabi, Kazachstán, Andalusie, resp. Baja Aragon pro kamiony, a Rallye du Maroc), který má účastníkům dálkových rallye umožnit organizované měření sil po celou sezónu, nejen jednou za rok na Dakaru.

Foto: MM Photography

Černožlutý kamion Martina Macíka uvidíte letos závodit častěji, v plánu je i řada akcí pro české fanoušky

„Do toho vznikají v dílnách MM Technology další dva závodní kamiony. Jeden elektrifikovaný v rámci projektu 2030, druhý poctivý nafťák pro mě, který bude zase technicky někde jinde a postavený se zkušenostmi z letošního Dakaru, abychom byli ještě rychlejší a mohli na příštím Dakaru konkurovat kamazům,“ těší se Martin Macík. Tak hlavně aby si tentokrát zabalili na cestu ještě víc nezbytného závodnického štěstí…

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: