Dakarský deník – Prokop jede třetí, závodníky trápí déšť

Abych řekl pravdu, nejraději bych se teď natáhl na gauč, nalil si sklenici báječného červeného vína a výjimečně dovolil psům, aby si skočili vedle mě. Tak fajn se cítím. Dnešek byl totiž skvělý od rána až do večera! Takže se pohodlně usaďte, udělejte si kafe (nebo čaj nebo si klidně dejte to víno za mě) a vítejte na druhém závodním dni 44. ročníku Dakaru.

Ale začněme od začátku – je neděle, osm hodin ráno a mám mokré boty. Když jsem po půlnoci usínal, lilo už jako z konve a poslední, co mě napadlo, bylo, že na Dakaru přece neprší. A že jsem fakt rád, že poprvé nespím ve stanu. Snídaně a pak rovnou nástup, bereme Mitsubishi L200 a míříme nějakých 130 kilometrů na sever k cíli dnešní etapy. Jak jsem psal už včera, zdejší dálnice jsou nakreslené podle pravítka a nebýt všudypřítomných radarů, policejních hlídek a občasných retardérů (i retardů), klidně byste mohli jet pořád na plný plyn.

Po včerejším prologu, kde si jezdci první desítky a patnáctky mohli vybrat startovní pozici, bylo jasné, že se bude pořadí pěkně míchat. A taky bylo jasné, že se pojede jen na písku. Ale že to bude tak těžká etapa? V itineráři sice bylo napsáno, že se hned ze začátku oddělí zrno od plev, ale jak pak řekl v cíli Martin Prokop: „Nenapadlo by mě, že tady kolem Ha’ilu, kde už jsme závodili několikrát a naposledy asi před měsícem, dají organizátoři dohromady tak pěknou etapu.“ A to samé pak zopakoval i Pepa Macháček z Buggyry a dodal: „Byl to jak Dakar v Africe!“

Zaparkovali jsme auto v cíli a vypravili se tam, kde jsme tušili trať. Na Dakaru máte jako novináři či fotografové k dispozici takzvané fotopointy a watchpointy, ale stejně jako soutěžící, tak i vy je dostanete až těsně před začátkem etapy. Důvod je jednoduchý – některé týmy si v minulosti platily takzvané mapmany, kteří jim připravili trasu dopředu i právě podle nich. Víc si přečtěte tady: Konec navigačním podvodům na Dakaru? Mapmani už mají smůlu.

Brzy jsme ale viděli spoustu aut, spoustu policejních aut a pár zapadlých aut. Takže než riskovat, že budeme patřit do třetí skupiny, nechali jsme naše mitsubishi u silnice a šli po svých. Je zvláštní vidět v poušti mokrý písek, ale sluníčko a neutuchající silný vítr na něm udělaly zdánlivě silnou krustu, a tak jsme se bořili jen občas. Když se jel v Saúdské Arábii před třemi lety Dakar poprvé, tak to bylo skoro bez diváků. Teď už jich bylo v cíli a podél trati požehnaně. Policejní auta neustále vyháněla místní z trati, někteří z nich totiž měli skvělý nápad, že by si to mohli mezi motorkami, které dojížděly jako první, zkusit taky.

Kdokoli v týmovém oblečení u trati je považován za stejnou celebritu jako závodníci, a tak jsme byli nesčetněkrát pozváni na kávu a čaj. S poděkováním jsme odmítali a plahočili se vpřed, chtěli jsme mít co nejlepší místa u trati. A že bylo na co koukat!

Motorky, tradičně startující jako první, se totiž extrémně motaly, a tak se k cíli řítili jako první jezdci s nezvykle vysokými startovními čísly. „Nepřišlo mi, že by tam byl nějaký navigační špek, ale možná jsme měli jen štěstí,“ krčil pak rameny Viktor Chytka, Prokopův navigátor, když si ostatní v cíli stěžovali, že nemohli najít jeden průjezdní bod. A po nějakých dvaceti strojích se objevili na horizontu Nasser Al-Attiyah se svou Toyotou a těsně za ním nalepený Sébastien Loeb jedoucí s novým BRX.

„Loeb jel vpředu, ale pak zakufrovali, Al-Attiyah je předjel a Loeb se na něj pak přilepil a jel druhou půlku etapy za ním,“ dozvídáme se pak v cíli. „Aby taky ne, udělal to chytře, učil se od toho nejlepšího,“ glosoval to Quirin Müller, manažer týmu Benzina Orlen.

Pak projela s velkým odstupem další čtyři auta a pak se kolem prohnal i Shrek s nezaměnitelným zvukem atmosférického pětilitrového osmiválce. Bylo jasné, že na pěkný výsledek je zaděláno, po včerejším prologu totiž startoval z šestnáctého místa. O to větší pak bylo jeho překvapení v cíli: „Nevím, kolikátí jsme, ale Viktor odvedl skvělou práci a bezchybně mě dovedl do cíle,“ říkal Martin Prokop bezprostředně po dojetí do telefonu. „Autu ale chybí rychlost, s motorem jsme nedělali nic, na rovinkách jedeme maximálně 152 km/h, ostatní nás předjíždějí.“ Zajímalo by mě, jak se tvářil, když se dozvěděl, že je třetí a že tak zopakoval nejen svoje loňské, ale i celkové etapové umístění.

My jsme totiž ještě chtěli čekat na kamiony, ale po další půlhodině jsme to zbaběle vzdali, v poušti jsme byli bez signálu, a tudíž jsme vůbec nevěděli, co se (ne)děje. Až pak jsme zjistili, jak těžká etapa to byla, že Prokop je vážně třetí a chtěli jsme se radovat i z třetí příčky pro Aleše Lopraise, ale jeho radost pak pokazila zpráva, že minul jeden kontrolní bod, a že se tak propadnul na páté místo. A dozvěděli jsme se také, že Audi mělo fakt špatný den…

Sainz navigačně úplně vyhořel a dojel do cíle s víc než dvouhodinovou ztrátou. Peterhansel zůstal stát uprostřed pouště s vytrženým zadním kolem, a nejlepší tak byl Mattias Ekstrom, který ale dojel až na 37. místě. Pravdou je, že Sainz dokázal už v závodě smazat ještě větší manko a že do cíle zbývají více než čtyři tisíce ostrých kilometrů.

Kromě Milana Engela, který dojel druhý v třídě Original by Modul, tedy motocykly bez asistence, to ani žádným dalším favorizovaným Čechům nevyšlo úplně podle představ. Macík sedmý, Michek jednačtyřicátý, Macháček se ztrátou hodiny a půl jedenáctý… A úplně nejvíc mi bylo líto Tomáše Kubieny, který po čtyřech účastech a čtyřech odstoupeních vloni konečně dojel a letos, pro změnu, skončil hned v první ostré etapě, když se mu poroučel motor.

Ale dost smutnění, u nás se slaví. Týmový kuchař udělal za odměnu palačinky, a tak nikomu ani moc nevadilo, že se zítra ráno brzo vstává. Měla se startovat maratónská etapa, tedy etapa, po jejímž dokončení spí závodnici v bivaku mimo svůj doprovod a tedy bez mechaniků, ale po tom dešti se z jejich bivaku stalo moře, a tak musejí organizátoři improvizovat. Uvidíme, jestli se pojede někdy později, třeba v druhé půlce rally. Nechme se překvapit.

Mějte se skvěle a zítra zase další deníček.