Hlavní obsah

Africa Eco Race: Třetí etapa aneb Jak se mění pneumatika u kamionu?

Foto: Radoslav Holan
4. 1. 2019

Prostě držíte plyn a jedete! Posledních pár kilometrů třetí etapy vedlo podhůřím Atlasu a závodníci v cíli jen krčili rameny – žádné duny, jen velké kameny, vyschlá řečiště a jedno solné jezero, prostě jste jen museli koukat hodně před sebe a být připraveni prudce zabrzdit.

Článek

Ráno v osm, jen chvíli před tím, než odstartovaly první motorky, se v bivaku objevila posádka Petr Čapka a Zbyněk Voda, kteří zůstali viset se svou Tatrou na trase druhé etapy a všichni si o ně dělali starost. „Stalo se nám to, s čím jsme počítali ze všeho nejméně, zastavil se motor naší Tatry. Tedy věc, která se děje jednou za pět let,“ smutnil Čapka. Ale snad ještě větší starost mu teď dělá, jak těch nepojízdných deset tun drahého železa dostat domů. „Baléčko, tedy ta velká Tatra, co zametá, nás na tyči odvezla někam do města do servisu, ale tam jsme auto jen zamkli a nechali být. Teď musíme vymyslet, jestli si nechat poslat díly z Česka a zkusit to opravit, nebo se nechat odtáhnout do přístavu a pak řešit odtah v Evropě. Ještě je varianta odletět domů a pro Tatru se vrátit.“ Věc, která jednoho dokáže rozhodit i na dálnici jen pár kilometrů od domova, tady uprostřed Maroka nabývá úplně jiný rozměr. Navíc nákladní auto může odtáhnout jen druhé nákladní auto. „Svým způsobem však měli štěstí, že se jim to stalo tady, v civilizovaném Maroku,“ říká Tomáš Tomeček. „Odtud auto vždycky dostanou a teď je na hlídaném parkovišti, relativně blízko přístavu. Když se podobná věc přihodí v dunách v Mauretánii, v zemi nikoho, v extrémně těžkém terénu, je to o kus složitější. A taky dražší.“

Ani Tomeček to dnes neměl jednoduché, v cíli se objevil jako první červený kamion Bioritmo, Tomeček dojel až několik minut po něm. „Nemám tyhle rychlé etapy rád. Ani Tatra je nemá ráda. Tady je od fatálního průšvihu jen kousek, a když jedu sám, nechci a nemůžu si to ani dovolit.“ Jenže pomalu nejel. A za ztrátu, kterou nabral, mohl defekt levého zadního kola. „Nějaký kámen, to se tady stává. Žádné drama.“ A já se tak konečně můžu zeptat na to, co mi vrtá hlavou už dlouho – jak sám vymění pneumatiku u nákladního auta, vždyť se tady bavíme o nějakých stopadesáti kilech! „Pozor, já měním jen pneumatiku, ne celé kolo! A ta váží jen metrák...,“ usmívá se. „Hele, ono to opravdu asi hůř zní, než to je v reálu… Náhradní gumu z korby vždycky nějak shodíš, že jo? Pak dáš pod nápravu měch a auto zvedneš. No, a potom vyndáš závlačky, vrazí se tam šroubovák a montpáky, gumu sundáš, nacvakneš novou, nafoukneš a jedeš. Poškozená se nechává na místě a sebere ji baléčko, dnes si ji ale odkoulel domorodec.“ Když to popisuje, zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to strašná dřina a potřebujete na to grif. I tak to Tomeček zvládne za patnáct až dvacet minut. Když vidím, jak se Tomáš Kočí, mechanik Lukáše Kvapila, každý večer morduje s motocyklovými pneumatikami, nechtěl bych gumy u kamionu měnit ani náhodou.

Foto: Radoslav Holan

Výměna pneumatiky není jednoduchá ani u motocyklů, natož u kamionu

„Jo, rychlá etapa, jeli jsme přes vyschlé solné jezero, snad deset kilometrů na plný plyn. Dokonce mám pocit, jako bych si snad i trochu odpočinul,“ řekl Kvapil v cíli, když dnes dojel osmadvacátý. V cíli jsou všichni motorkáři a Slováci si opět vedli dobře – Martin Benko je tradičně vysoko, dnes čtvrtý, a veterán Ján Zaťko zopakoval včerejší třinácté místo. „Nechci tlačit na pilu, můj cíl je Růžové jezero. A co si budeme povídat, pořád sbírám zkušenosti,“ hodnotí Lukáš Kvapil. To nejrychlejší motorkář Alessandro Boturri jich má evidentně na rozdávání, vyhrál další etapu a jede s náskokem sedmi minut.

Mezi auty jsou rozestupy podstatně dramatičtější, což vypovídá o složitosti letošního ročníku Africa Eco Race. Dominique Laure na bugině Optimus má náskok na druhého téměř sedmnáct minut a od třetího jezdce jej dělí už devětačtyřicet minut. „Samozřejmě, že mě to těší, všechno funguje a hlavně mám skvělého navigátora. Stačí ale jedna chyba v dunách a je po náskoku, ať už je jakýkoliv,“ dívá se Laure hodně dopředu. „Maroko je v pohodě, náročné etapy nás čekají až v Mauretánii. Ale právě kvůli nim tuhle rallye miluju nejvíc. Jedete ve velkých dunách, stovky kilometrů, bez záchytných bodů…“

I on, stejně jako zbytek startovního pole, tedy varuje, že to nejtěžší teprve přijde. A zítra? Závodníci před sebou mají etapu dlouhou bezmála pět set kilometrů a organizátoři slibují, že opět bude extrémně náročná na navigaci, povede po trase loňského závodu a právě tady se dost měnilo pořadí. „Řekněme, že dnešních čtyři sta kilometrů bylo spíš odpočinkových,“ říká Chris Gale, jeden z organizátorů. „Zítra se charakter tratě dramaticky změní, je tam pár sjezdů, které jsou opravdovým oříškem i pro zkušené jezdce. Takže opatrně…“

Sledujte Garáž.cz a buďte na Africa Eco Race s námi! A závěrem tradičně můj největší zážitek z uplynulého dne. Bohužel je smutný a týká se Petra Čapky. Když jsme spolu mluvili na startu v Monaku, zářil a mluvil o splněném snu a jak moc si přeje dojet až do Dakaru, čemuž podřídil úplně všechno. Dnes ráno v bivaku měl oči plné slz a dakarský sen se změnil v noční můru, jak svoji milovanou závodní Tatru dostat domů... Nepochybuji, že se mu to povede. A doufám, že se postaví na start příští rok. Podobných silných příběhů jsou totiž na Africa Eco Race desítky.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama