Nádherný roadster Mercedes 190 SL koupíte za zlomek ceny slavného Gullwingu, parády ale nadělá skoro stejně

Pro jasné zařazení modelu 190 SL do souvislostí je dobré si připomenout, že v 50. letech všechno podstatné začínalo na závodních tratích. Právě pro ostré nasazení byl totiž ve společnosti Daimler-Benz v roce 1951 vyvinut původní závodní stroj, známý jako Mercedes-Benz W194. I když měl pod kapotou řadový třílitrový motor M186, který byl slabší než konkurenční jednotky od Ferrari nebo Jaguaru, díky nízké hmotnosti (karoserie z lehké slitiny zvané elektron) a skvělé aerodynamice při prestižních akcích nezůstával pozadu. V roce 1953 byly karburátory nahrazeny mechanickým vstřikováním, převodovka se přesunula dozadu a do podběhů se nastěhovala 16palcová kola. Evoluce závoďáku pokračovala…

Celá anabáze známá jako 300 SL je samozřejmě spletitější a zajímavější, ale trochu nás odvádí od tématu – asi podobně jako kdybychom začali slintat nad tím nejzajímavějším v podobě závodního 300 SLR (W196), vybaveného řadovým osmiválcem s přímým vstřikováním paliva a desmodromickým rozvodem. Jenže my jsme tu dnes kvůli baby es-lelku, v rámci možností mnohem dostupnějšímu malému bráchovi od plnotučného 300 SL neboli Gullwing, který byl i ve své době pro masy nedostupný. A já navíc před pár lety promarnil příležitost se s gullwingem pořádně projet, což mě do současnosti mrzí. Takže nebudu přeskakovat schody a začnu postupně, od malého čtyřválcového roadsteru pro americký trh.

Stejně jako v případě rozšíření zmíněného Gullwingu, vyráběného v letech 1954 až 1957 jako kupé s typickými vyklápěcími dveřmi a poté jako roadsteru následujících šest let, měl na vznik menšího bratra vliv známý rakouský dovozce evropských sporťáků, obchodník a nadšenec v jedné osobě, který po druhé válce dokázal mnohokrát velmi dobře odhadnout potenciál evropských aut na bohatém trhu za oceánem.

Nebavíme se o nikom jiném než Maxu Hoffmanovi z New Yorku, který přesvědčil tehdejšího nového šéfa koncernu, Fritze Koneckeho, že je potřeba proměnit závodní úspěch v ten tržní. A objednal rovnou tisíc „es-elek“, aby se výroba ve Stuttgartu vyplatila. Dohoda byla uzavřena. Důvěra musela být velká, neboť tehdy nové, nablýskané kupé bylo v únoru 1954 představeno právě v New Yorku, nikoliv v Ženevě či Frankfurtu. Je dobré připomenout, že civilní verze 300 SL byla stále velmi drahá, což bylo dáno i její konstrukcí s trubkovým rámem z pevnostní oceli, který vážil jen 82 kilogramů. Nezávisle zavěšený podvozek s dvojitými lichoběžníky vpředu pak vycházel, stejně jako motor, z vrcholného modelu W186 (Adenauer).

Na dobové fotce z autosalonu v New Yorku 1954 je patrné, že vedle majestátního kupé, spojujícího v sobě nejen vrcholný luxus, ale i výkon své doby, stál i menší model, a to právě 190 SL. A byl to opět Hoffman, který navrhl managementu Mercedesu, aby vytvořil ještě levnější, dostupnější, ale stylově podobný model, cílící na ostatní evropská auta, například Jaguar nebo Porsche. Historie potvrzuje, že Mercedes reagoval bleskově a díky tomu se již v New Yorku prezentoval prototyp modelu 190 SL (W121 BII).

Měl se co nejvíc podobat velkému 300 SL, ale zároveň být dostupný – takže byl postaven na zkrácené podvozkové platformě běžného „pontonu“, tedy Mercedesu W120. Za tvary byl zodpovědný tým v čele s Walterem Häckerem, a to pod dohledem Karla Wilferta, tehdejšího šéfa vývoje karoserií. Na délku měřil necelých 4,3 metru a vážil lehce přes 1,1 tuny.

Celková proporční elegance do sebe zapadla dokonale – a Mercedes měl najednou v nabídce výrazně dostupnější auto, které se navíc snadno vyrábělo ve větších sériích. Hoffman si byl vědom, že pokud chce americké klientele prodat „něco jako gullwing“, musí to stát zlomek jeho ceny. Pro porovnání – 300 SL stálo zpočátku v USA asi 11 000 dolarů, zatímco 190 SL roadster zhruba 4000 dolarů, tedy lehce přes třetinu (s hardtopem o malinko víc).

Fungovalo to báječně. A vlastně ani nevadilo, že pod oblou kapotou místo řadového šestiválce pracoval jen čtyřválec s objemem 1,9 litru a výkonem 105 koní. Obavy ohledně nedostatku výkonu jistě mohli někoho znepokojovat, ale ukázalo se, že pro „turistické“ vyjížďky není třeba 240 koní velkého šestiválce, ale slabší motor se dvěma dvojitými karburátory Solex a výkonem 105 koní bohatě stačí.

V USA se model 190 SL rychle stal symbolem luxusního životního stylu 50. let a synonymem pro evropskou sofistikovanost a eleganci. Zákazníci dostali vizuální ikonu a přitom nemuseli platit za extrémně drahé závodní technologie (prostorový rám, vyklápěcí dveře, přímé vstřikování…). Ideální doplněk k velkému americkému rodinnému korábu postával na příjezdových cestách mnohých honosných sídel. Asi se nebudete divit, že kouzlu otevřeného mercedesu podléhaly hlavně ženy – vůz byl totiž dostatečně komfortní, kvalitní a stylový, ale zároveň méně divoký než čistokrevné sporťáky. Takže zatímco dámy spokojeně projížděly bulváry, puristé považovali baby SL za málo sportovní a dál si brblali, i když na plnotučný originál peníze stejně neměli (nebo možná proto).

Každopádně to nehrálo roli, protože model 190 SL se ani jako sporťák neprezentoval a svou klientelu zaujal souborem zmíněných vlastností, takže se stal atraktivním ambasadorem značky. Ujistil okolí, že pod značkou „sport-leicht“ se neskrývá jen extrémní superauto, ale i třída elegantních a kvalitních roadsterů, čímž připravil půdu pro nástupce v podobě W113 neboli Pagody.

Díky mistrovskému marketingu Hoffmana a rychlé reakci vedení značky tak 190 SL přineslo značce ohromné zisky a pomohlo k dosažení pozice mezinárodně uznávaného symbolu luxusu a elegance. Dokládají to i čísla – v letech 1955 až 1963 vzniklo ve Stuttgartu celkem 25 881 aut, z nichž zhruba 80 % mířilo na export. A až 40 % skončilo v USA!

Přiznám se, že nejsem daleko od toho se opět zasnít a představovat si, jak v létě 55 s dívkou svých snů při západu slunce přejíždím Golden Gate Bridge, zatímco z rádia Becker nás doprovází klasický jazz, střídaný rodícími se legendami rock´n´rollu… Zkrátka idylka. Ale naštěstí se včas umím zastavit a vrátit se do reality.

A ta je, stejně jako v případě minulého příspěvku o Maserati Sebring, docela jiná než představa. Na rozdíl od slunné Kalifornie mi totiž pod oblečení zalézá plnohodnotná česká prosincová inverze. Ale co už, člověk nemůže mít všechno, a když už nám kluci z Veteráni na Truc připravili k nafocení hezké bílé SL, není o čem debatovat a bereme ho ven.

Jelikož je 190 SL roadster, samozřejmě pojedeme bez střechy. Takže s Ondrou narážíme na první příjemné překvapení - jak snadno a pohodlně se plátěná střecha uklízí za dvě sedadla. Italové by se mohli učit! Celá akce trvá pár minut a máme odkrytý krásný interiér v červené kůži, který se báječně hodí k dobové barvě karoserie Weissgrau (tedy bílo-šedá, která je ve skutečnosti dost bílá).

Jak jste si asi všimli, všechny ty ódy na svobodné poválečné Spojené státy či moje krátké zasnění byly trochu mimo, když testované auto není americká verze (což je dnes pro Evropany přitažlivější) a navíc má místo příplatkového rádia jen díry v palubce. No, co už, hlavně že reaguje klíček v zapalování a elegantním kovovým tlačítkem snadno oživuji čerstvě seřízený motor.

Je 190 SL holčičí auto? Za nás hodně, ale to neznamená, že bych se cítil nějak nepatřičně. Cítím se spíš… Zimně, protože přece nebudu řídit roadster v bundě, to dá rozum. Kompaktní vůz se za pomoci velkého volantu krásně vodí silnicí a je velmi neutrální až přívětivý. Nečekám od něj žádnou zákeřnost a žádná se ani neděje. Jen takový pocit až nečekané noblesy, daný nejen tvary, ale i skutečně krásným interiérem s hezky zdobným přístrojovým štítem. Řazení čtyřstupňové převodovky pomocí dlouhé páky je stejně snadné jako točení volantem. Brzdy jsou dostatečné, s dobrým chodem pedálu i účinností. A motor? Nedosahuje sofistikovanosti větších vstřikovaných šestiválců, ale k účelu auta je zcela adekvátní. S roadsterem se jezdí krásně!

Kdo by chtěl okusit nádech gullwingu za rozumné peníze, má příležitost. Ovšem bohužel ne v tomto konkrétním autě, to už si užívá nový majitel. Každopádně, pokud se někdo nechal unést jeho stylem, Trucovi rádi přivezou další.

Pro představu, jestliže v roce 1955 byl model 190 SL za třetinu velkého bráchy, dneska jeho hodnota dosahuje sotva 10, maximálně 15 % hodnoty. Zatímco 300 SL Gullwing (W198) roadster se jakožto ikona každého pořádného sběratele prodává v rozmezí dejme tomu 1,1 až 1,5 milionu eur (čili v řádu desítek milionů korun), 190 SL si drží cenovou hladinu kolem 120 až 150 000 eur. Takže ano, i ten „zlomek“ ceny je stále v řádech pár milionů korun… Velký zájem sběratelů jen dokazuje, jak je v historii Mercedesu malý, nápadně povědomý roadster, stále důležitý. A tak to má být.