Postavili jsme proti sobě nový a původní Renault 5: S kouzelným originálem má společného víc než jen design

Na starších autech mě vždycky praští do očí, jak jsou droboučká. Původní R5 byste skoro strčili do kapsy, mrňavá kola (13 palců) ve vytažených podbězích a tenoučké střešní sloupky dojem miniaturní křehkosti jen podporují. Ale i tak je prostě dokonalý. Jeho majitel Honza se sice trochu styděl, jak je auto opotřebované – ale to proto, že s ním pořád jezdí. Což jen zdůrazňuje, jak nadčasová původní R5 je.

Michel Boué na začátku sedmdesátých let nakreslil kouzelně jednoduché tvary s mistrovsky trefenými proporcemi, které Marcello Gandini o dekádu později pro druhou generaci velmi citlivě omladil. Vlastně jsem moc rád, že tu místo úplně původního auta máme právě dvojku z konce výroby, protože má k nové R5 nejblíž.

Oživení téhle legendy prý nebylo tak úplně plánované. Luca De Meo se po usednutí do ředitelského křesla Renaultu teprve rozkoukával, když ho při návštěvě designového studia maketa moderní reinkarnace R5 naprosto uhranula. „Postavte to!“, rozhodl okamžitě. A to taky udělali (za pouhé tři roky) – a pro jeho tvůrce to evidentně byla srdeční záležitost. Cítíte to z neobyčejně propracovaných detailů, jako je svítící logo „5“ na kapotě (ukazuje stav nabití baterie), nekonečné možnosti individualizace se spoustou krásných detailů (francouzská trikolora nesmí chybět), nebo ten profláknutý držák na bagetu, který si můžete pořídit v rámci příslušenství. Z Francie s láskou!

Nová R5 tak není jen trapným retro remakem, ale skutečně moderní variací na dané téma s nádechem futurismu. To ostatně musí, když má futuristický elektrický pohon. Kvůli rozměrnému bateriovému balíku v podlaze, a samozřejmě také kvůli legislativním požadavkům na bezpečnost a zákaznickým požadavkům na pohodlí nová R5 o kus povyrostla (pro představu velikostně odpovídá třetí Fabii), přitom je uvnitř zhruba stejně místa jako v té původní (ta však má svými rozměry blíž k Citigu).

Zatímco v moderní R5 se cítíte příjemně obklopeni autem, interiér původní R5 působí díky větší ploše prosklení a tenčím sloupkům o poznání vzdušněji – a taky proto, že uvnitř skoro nic není. Volant, pedály a řadička, k tomu ovladače topení a rádio a… To je všechno. Je fakt neuvěřitelné, že se do podobných aut vmáčkla celá rodina a vyrazila stovky kilometrů na dovolenou. V horku a bez klimatizace. To muselo být úmorné…

Tedy na dlouhých, nudných štrekách po dálnicích. Všude jinde je stará R5 prostě boží. Bez posilovače se s volantem při pomalém manévrování nadřete, ale jakmile naberete rychlost, řízení jde zlehka, řadička hladce klouže pětistupňovou kulisou a motor přímo žadoní, abyste ho pořádně roztočili. Tohle je verze GTE, takže má pod kapotou sedmnáctistovku produkující 94 koní – to je dnes už docela směšné číslo, ale před čtyřmi dekádami to znamenalo dost zábavy. Zvlášť když je R5 tak lehoučká a ochotně vyráží vpřed při každém polechtání plynu, k tomu má podvozek správný motokárový vibe. Tohle auto je prostě radost prohánět po točitých okreskách.

A stejně tak se pobavíte s novou R5, i když nemá spalovák, co by si za jízdy spokojeně brumlal. Nebude vám chybět, vážně. Řízení vás totiž vtáhne do hry, pohon reaguje ještě bryskněji a široký rozchod a delší rozvor spolu s těžištěm těsně nad zemí (o širších gumách s moderními pneumatikami nemluvě) dávají autu ještě víc stability, takže můžete zatáčkami svištět ještě svižněji. Navíc na delších trasách nabídne víc komfortu a moderních vymožeností, abyste si jízdu náležitě vychutnali.

Takže nová R5 je pohodlnější i rychlejší, snáz se řídí a lépe jezdí – to není žádné překvapení, tomu se říká pokrok. Důležitější však je, že má s původní R5 podobný nejen design, ale především charakter malého rozverného auta, které je radost řídit v městském provozu i na zapadlých silničkách. Tohle auto se Renaultu prostě mimořádně povedlo!