Článek
V Shelby SuperCars totiž momentálně drží aktuální rekord nejrychlejšího silničního vozu světa – po počátečních pochybách a kontroverzích se zapsali do učebnic dějepisu s hodnotou 455,2 km/h, a překonali tak předchozí rekord Koenigseggu Agera RS, který byl 447 km/h. Nesmíme zapomenout, že rekord v absolutní naměřené rychlosti drží Bugatti Chiron Super Sport 300+, jenže ten rekordní jízdu jel pouze v jednom směru, a ne ve dvou, jak velí pravidla.
Přítlak se nově zvýšil o více než 40 procent na přední nápravě a o více než 50 procent na té zadní
Suma sumárum, dle pravidel je oficiálně nejrychlejším vozem Tuatara. Na druhou stranu v SSC patrně čekali trochu víc, majitel firmy Jerod Shelby rozhodně – původně měla Tuatara atakovat průměr až 500 km/h. Možná, že i z toho důvodu představili nedávno novou a pochopitelně silnější verzi Tuatary, celým názvem SSC Tuatara Striker, která by podle všeho měla pořádně znepříjemnit život očekávaným soutěžícím, jako je Hennessey Venom F5 a Koenigsegg Jesko Absolut.
„Běžná“ Tuatara je schopna na palivovou směs E85 vyvinout výkon až 1 750 koní, na obyčejný benzin, který běžně seženete v USA u pumpy a který má oktanové číslo jen okolo devadesátky, to je potom „jen“ 1 350 koňských sil. Síla pochází z osmiválcové jednotky o objemu 5,9 litru a překvapivě nejde o „vyhnaný“ motor řady LS od Chevroletu. Ve skutečnosti motor vyvíjel americká společnost Nelson Racing Engines.
Tuatara Striker však zajde ještě dál – výkon těžko představitelných 2 200 koní a značně upravená aerodynamika zní velmi slibně. Tak například nám v SSC slibují, že Tuatara Striker bude schopna vyvinout přítlak zhruba pět set kilogramů už při relativně nízké (na poměry hyperaut) rychlosti 160 mph, tedy na kilometry někde okolo 260 km/h.
Původní Tuatara působí oproti verzi Striker skoro až uhlazeně. Dosáhne však díky tomu vyšší maximální rychlosti
Velký podíl na tom pochopitelně má ohromné zadní křídlo, které připomíná zmenšeninu toho na dopravních letadlech – jeho součástí je dokonce i vertikální stabilizační ploutev, tak jako u letounů, které mají tzv. „T-tail“. Se zadním křídlem pak spolupracuje aktivní aerodynamický prvek (karbonový „pruh“ přímo pod ním tu tvoří část odtrhové hrany), který bude do určité míry sloužit jako taková klapka a dle potřeby upravovat tok, rychlost a tedy i tlak obtékajícího vzduchu. Bylo by však trestuhodné opomenout nově navržený zadní difuzor, který je teď doplněný o vertikální plošiny hned za zadními koly, opět odhalující strukturu holého karbonu.
Jen úprava zadní části by však přivedla auto k aerodynamické nerovnováze – těmto úpravám tak byl přizpůsoben i spoiler předního nárazníku. Ten má teď jiný tvar sám o sobě, a je dokonce o chlup blíž k zemi než dosud, hlavně tu ale jsou celkem čtyři přítlačné plochy – dvě přímo v masce chladiče a další dvě po stranách nárazníku. Zbytek přítlaku obstará podlaha vozu ve spolupráci s difuzorem, boční prahy a „ploutve“, které vystupují z prahů.
Výsledky jsou velmi přesvědčivé – přítlak na přední nápravě vzrostl o 45 procent, na zadní nápravě potom o celých 54 procent. Výrobce však nezmiňuje, do jaké míry s nově nabytou přítlačnou silou stoupl také aerodynamický odpor.
Pro upřesnění potom bude „ve standardu“ Tuatara Striker dávat i nadále výkon 1 750 koní – bude však k mání ještě verze Agressor, kde výkon vzroste právě na oněch omračujících 2 200 koní. Tuatara Agressor tedy bude využívat stejné aerodynamické postupy a bude celkově rychlejší, podle všeho však nebude schválena pro silniční provoz – údajně by mělo jít o čistě okruhovou zbraň.
Co do počtu bude SSC Tuatara celkově velmi exkluzivní záležitost – výchozí verze vznikne v počtu sto kusů, Strikerů se vyrobí opět sto kousků a verze Agressor vznikne pouhopouhých deset kusů. Ceny prozatím nejsou zveřejněny – na druhou stranu věříme, že cíloví zákazníci se patrně nebudou zaobírat takovými „drobnostmi“, jako je cena.