Hlavní obsah

Škoda Rapid 136 5 Speed: Kouzlo nostalgie

Foto: Petr Jeřábek

Škoda Rapid byla nejhezčí Škodovka osmdesátých let; jako kluk jsem po ní také toužil, měla svůj styl a dodnes se po ní lidé ohlížejí

„Nechť zvedne ruku ten, kdo se nikdy v životě starou škodovkou nesvezl.“ Kdybyste seděli v hledišti divadla a já vám vyprávěl o starých škodovkách, ať už jako povedený kousek stand-up komedie, nebo v rámci seriózního historického exkurzu, bylo by to první, oč bych publikum požádal. Vsadím se, že takových, škodovkami nepolíbených, by zbylo jen pár. Škody s motorem vzadu máme prostě v krvi. A možná právě proto má svezení se Škodovkou z osmdesátých let tak speciální atmosféru.

Článek

Říká se tomu „Ostalgie“. Je to vzpomínání na věci, které jsme zažili v dobách, kdy jsme ještě patřili do východního bloku. Ta doba je naštěstí dávno pryč a spolu s ní i drtivá většina toho, co si dnes rádi připomeneme jen v hezkém světle. A tak to mám i já, typické osmdesátkové dítě, které ještě v říjnu 1989 spolu s celou třídou skládalo na SNB v Terezíně pionýrský slib, abych nakonec koncem listopadu s kámoši v šatnách na základce rudý šátek rozstříhal a do lavice vryl kovovou verzatilkou velký nápis o dvou magických písmenech: „OF“.

Do fascinující atmosféry doby kolem sametové revoluce se náramně hodí i poslední škodovky s motorem vzadu. Rapid s pětikvaltem a vyklápěcím střešním okénkem, to byl klukovský sen. Tyhle poslední a nejvíc vyšperkované škodovky byly na konci osmdesátých let zkrátka něco a já mám možnost strávit s jedním renovovaným kouskem úplně celý den. Přemýšlím, kam se s ním vydám, a říkám si, že takový den si časem musím ještě zopakovat. Až bude můj syn trošku větší, vezmu ho v Rapidu do Vodičkovy ulice na točenou zmrzlinu. Tohle jsou totiž moje dvě malé vzpomínky z útlého dětství. Byla jimi skvělá zmrzlina ve Světozoru, kterou jinde neměli, a „lepší“ auta postávající na ulicích v centru Prahy, která jsem tak rád okukoval.

Foto: Petr Jeřábek

Škoda Rapid 136 se v podobném originálním stavu už moc nevidí; měl jsem radost, že mi klíčky od ní pan majitel vůbec takhle na celý den svěřil

S Rapidem byl každý táta za frajera!

Vidíte, že jakmile jsem si sedl za volant Rapida 136, najednou mi v hlavě naskočila spousta polozapomenutých zážitků z dětství. Abych věc uvedl na pravou míru, naše rodina Rapid nikdy neměla, a dokonce jsem v oné době ani žádným nikdy nejel. Jenže jsem jako malé dítě listoval tátovými časopisy o autech a vídal ho na obrázcích. S kamarády ve škole se auta probírala a řešil se každý detail. Každá škodovka, která měla i otáčkoměr, byla něco extra! Když měla i zadní velký spojler, světle modře lakované plastové nárazníky, jako měl náš soused, velký fanoušek rallye, to bylo zkrátka nejvíc. Vyšperkovanou stotřicítku jsem si moc přál i do naší garáže.

Foto: Petr Jeřábek

Škoda Rapid 136 se dala v roce 1988 koupit přes Mototechnu, ale i v Tuzexu; to výklopné střešní okno byl doplněk za příplatek, který stál víc než jeden tehdejší měsíční plat

Dvoudveřový Rapid stál v roce 1988 v Mototechně rovných 84 500 korun, velmi podobně jako první Favority. To byla spousta peněz. Legrační je, že ani když jste je tehdy měli, nebylo lehké ta auta koupit. Favority reálně nebyly v roce 1988 ani zpočátku 1989 příliš k mání, jezdily leda ve vybraných podnicích. Ono to bylo vlastně i dobře, protože dnešníma očima byly ty první kousky stále spíš testovací muly podniku AZNP než sériová auta. Kvalita Favoritu se ustálila na přijatelné úrovni až později, byť jeho cena také skokově vzrostla.

Na rozdíl od něj byla stárnoucí klasická škodovka s motorem vzadu na svém vývojovém vrcholu. Rapid 136 měl v sériové podobě vše, co se postupně za léta zkušeností s řadou Škoda 742 v Boleslavi a Kvasinách, kde se Rapid vyráběl až do srpna 1990, objevilo. Měl už úhlovou kyvadlovou nápravu, hřebenové řízení, přední sedačky s integrovanými opěrkami, samonavíjecí pásy a třeba i ono zmíněné manuálně výklopné střešní okno. Staré „užovky“, ale i většina běžných širších „emkových“ modernizovaných škodovek řady 105/120, jezdily podstatně hůř než poslední model Rapidu, za jehož dvouramenným plastovým volantem dnes sedím.

Foto: Petr Jeřábek

Plasty přístrojovky jsou dnešníma očima dost příšerné, ale tehdy to tak bylo moderní; když jsem jako kluk tenhle Rapid někde náhodou zahledl, jen tak z něj nešly spustit oči

Příplatky za „stotřicítku“, dvoudveřovou karoserii Rapidu a různé výbavové doplňky byly na tehdejší finanční poměry horentní sumy. I proto jsme si i jako malí kluci dokázali zdánlivě malých rozdílů všímat a lepší „stotřícy“ neřkuli hned Rapidy, měly v našich očích úplně jiný kredit než běžné „podnikové“ šedé 120L. Asi jsme to odkoukali od našich tátů, kteří to prožívali v oné době doopravdy, šetřili na Rapid, ale nakonec byli rádi za červenou stopětku.

Foto: Petr Jeřábek

Hrdý nápis „5 speed“ říká, že svezení v téhle Škodovce bude o dost lepší než obvykle

Nenazývejme Škodovku českým Porsche, prosím!

Zahřívající se motor hezky bublal na volnoběh a hlavou mi probleskly všechny výše uvedené staré vzpomínky. Zadíval jsem se kolem sebe v Rapidu a podobnosti se starými Porsche 911 jsou natolik marginální, že se v duchu směji a přemýšlím, jak ona přezdívka asi vůbec vznikla. Možná to byl jen jeden z mnoha žertíků, které na škodovky během osmdesátých let kolovaly zejména v Británii, kam se docela úspěšně vyvážely. Byly to na tamním trhu levné a vyšperkované exportní modely, zejména na kolech „Apollo“ vypadaly vážně parádně.

Foto: Petr Jeřábek

Škoda Rapid 136 v originálním provedení interiéru; sedačky s integrovanými opěrkami hlavy vypadaly opravdu parádně

Vyjíždím z parkovacího domu na okraji Prahy a první sepnutí blinkru při odbočení svým charakteristickým cvakáním přerušovače vybudí další ze série vzpomínek. I vůně interiéru, zejména pak později vyhřátého od sluníčka, přesně připomněla ony víkendové výlety s rodiči nebo prarodiči v létě k vodě. A když mi pak teplý motor nechtěl v jednu chvilku chytit, živě jsem viděl ten nespočet navlas stejných situací, jak se s červenou „stopětkou“ tehdy trápil děda. Rapid má tedy už lepší model karburátoru, dvojitý spádový Jikov 32 SEDR, který byl majitelem mimochodem velmi slušně seřízen, ale přesto se ty klasické nectnosti během krásného letního počasí, které poslední dny panuje, projevily.

Jízda Rapidem má něco do sebe. Když bych si půjčil podobně starý Favorit, rozhodně mne to nebude tak bavit. Své jsem si v nich najezdil a více už asi netřeba. Tehdy se na Favorit všichni těšili, protože měl představovat konečně moderní auto, které nebude oproti západní konkurenci tak zastaralé, ale právě unikátní koncepce starých škodovek s motorem vzadu je něco, proč se k nim s odstupem času rádi vracíme. Soudný člověk ví, že se ani v nejlepším sériovém Rapidu nesveze nijak sportovně, ale o tom ta jízda starou škodovkou není. Je o všech podivnostech a charakteristikách, které tak zoufale dnešním moderním autům chybí.

Foto: Petr Jeřábek

Škoda Rapid 136 má pochopitelně motor vzadu; ten modrý box vzduchového filtru je nesmírně povědomý; měly ho tak v tehdejších dobách všechny Škodovky

K Rapidu se musíte chovat laskavě

Vytáhnete sytič, který leží pěkně vedle páky ruční brzdy, klíčkem FABkou se se štěknutím roztočí startér a hliníková třináctistovka s osmikanálovou hlavou se probudí k životu. Bublání z výfuku, lehounce se zadrhávající lanovod pedálu plynu při rozjezdu a vyosené pedály s velkou boulí předního podběhu přesně v místě, kam byste si jinak rádi při jízdě odložili levou nohu, to jsou roztomilá specifika starých škodovek. Zezadu se linou vůně benzinu a zplodin z výfuku a já si v duchu říkám, že dnes s Rapidem nikam spěchat rozhodně nebudu.

Foto: Petr Jeřábek

Řadicí páka je docela velká a jednotlivé rychlosti zapadají do převodovky hladce jen zkušeným řidičům; každá rychlost vyžadovala svůj správný pohyb a za parádní přeřazení vás Škodovka rozhodně vždy pohladila na duši

Na řazení se musí taky pěkně rozvážně. Dráhy pětikvaltu jsou už rozhodně lepší, než tomu bývalo u předchůdců této vyšperkované stotřicetšestky, ale pořád je ideální nic neuspěchat a jednotlivé rychlosti pak krásně zapadají. Musím najít ten správný grif. Převody jsou překvapivě docela dlouhé. Podřazování s meziplyny je samozřejmostí a zvuky, které auto vydává, to jsou přesně ty, které si pamatuji z dob, kdy jsme jezdívali s dědou a jeho stopětkou na výlety.

Foto: Petr Jeřábek

V kastlíku u spolujezdce nechyběl ani dobový původní návod k obsluze

Jen on musel v kopcích daleko dřív podřazovat na trojku a pravým meziplynem často až na dvojku, protože stopětka prostě nejela. Tohle je daleko lepší. Motor je v podstatě z Favorita, jen bez karburátoru Pierburg, a jede velmi ochotně. Dokonce jsem cestou pár loudalů na okresce předjel. Určitě koukali… On vlastně na Rapid v krásném stavu zíral doslova každý, i daleko mladší kluci a holky, než jsem já, kteří ani žádné autentické vzpomínky na tyhle škodovky nemají. Inu svět je plný paradoxů.

Foto: Petr Jeřábek

Klíčky FAB fungují každý na něco jiného, ten černý největší zapadne do spínací skříňky a startuje se s ním, těmi menšími se otvírají zámky dveří anebo uzamykatelné víčko nádrže

Se západní konkurencí srovnávat nelze, ale dnes už to nevadí

Abych věci opět uvedl na pravou míru a abyste mě nevzali za slovo, svezení s Rapidem je pomalé ve srovnání s tím, jak fungoval třeba „papírově“ podobně výkonný Escort 1.3, který jsme si před časem půjčili k testu na Garáži, a pořád na ono svezení vzpomínám. Ale bylo by nefér, kdybych škodovku s čímkoli tehdy západním srovnával.

Doma máme například i bílou dvoulitrovou Sierru z úplně stejného roku výroby, se kterou mě občas táta nechá svézt. Jenže porovnávat tímhle způsobem nelze. Sierra by tehdy stála nová jako tři tyhle Rapidy a Escort 1.3, tedy vůz o srovnatelné motorizaci, byl v roce 1988 pro většinu lidí jen nedostupný sen. I litrové Uno bylo dražší než Rapid. Ve skutečnosti si krásný Rapid mohlo dovolit jen velmi málo lidí a v Mototechně ani nebýval tak snadno k dostání. Také se jich nevyrobilo příliš, ve verzi Rapid 136 5 speed vzniklo pouze něco přes devět tisíc aut.

Škoda Rapid už opět není levná. Ještě před nějakými deseti, patnácti lety se tahle auta prodávala běžně za pár tisícovek a láhev kořalky k tomu. Bývávalo. Ceny historických škodovek vystřelily v posledních letech snad až do stratosféry. Ale já nakonec tuším proč. Renovace vycházejí draho a pěkných aut ubývá. Škodovky s motorem vzadu mají svůj charakter a specifika, vyžadují osobitý řidičský přístup, a tím lákají své dnešní zájemce.

Jakmile Škodovku s motorem vzadu pochopíte, chováte se k ní vlídně, ona vám to vrátí v zážitcích za volantem zpět. Má svoji tvrdohlavou osobnost a já byl až překvapený, jak moc se mi den strávený za volantem Rapidu líbil a co všechno se mi vybavilo ve starých vzpomínkách. Nápad takové auto pronajmout vybraným klientům, kteří mají k historickým automobilům vztah a nechybí jim řidičské zkušenosti, je ve skutečnosti velmi zajímavý.

„Naším cílem je poskytnout uživatelům i speciály, které nabídnou jedinečný zážitek a unikátní svezení – ať už jde o obytné vozy, sportovní auta, kabriolety nebo právě o historické youngtimery. Konkrétně u zápůjčky modelu Rapid 136 pronajímatel nabízí také prohlídku kompletní sbírky veteránů včetně odborného výkladu zdarma,“ dodává Jakub Erben, flotilový manager HoppyGo, který nám vůz na test zprostředkoval.

Škoda Rapid 136 5 Speed, typ 747 (1987–1990)
Motorkapalinou chlazený čtyřválec, OHV
Objem válců1 289 cm3
Výkon46 kW (62 koní) při 5 000 otáčkách
Točivý moment100 Nm při 3 000 otáčkách
Rozměry4 200 mm x 1 610 mm x 1 380 mm
Pohotovostní hmotnost890 kg
Maximální rychlost153 km/h
Spotřeba paliva 90/120 km/h a město5,7 / 7,9 a 8,7 litru na 100 km
Počet vyrobených kusů9 708 ks

Reklama

Sdílejte článek