Pro bezpečnější silnice: Svítící vozovka, odpočtové semafory a další chytrá konstrukčních řešení

Doba jde dopředu mílovými kroky, což se týká také dopravy, takže není s podivem, že stavy našich silnic, dopravní značení a další motoristické prvky už nedostačují. Hustota provozu za poslední roky významně vzrostla, ovšem kapacita cest pořád značně pokulhává.

Zaměřili jsme se ve spolupráci s královéhradeckou dopravní policií a lektory Polygonu Hradec Králové na to, které konstrukční prvky by při hojném nasazení mohly naše silnice udělat bezpečnější. Víme, že některé z nich to dokonce dotáhly až do testovacího či lokálně-trvalého nasazení, zatímco jiné skončily ve formě pouhých návrhů.

V roce 2014 v Nizozemsku testovali svítící dálnice, kdy se do bílých jízdních pruhů přidával fotoluminiscenční prášek, který během dne absorboval sluneční paprsky a v noci je postupně uvolňoval. Výsledkem byla osvětlená cesta, která sama aktivně svítila a nespoléhala jen na odraz světelného toku vydávaného automobily.

Nadějný projekt se ovšem nijak zvlášť nechytl, nicméně my si myslíme, že v Česku by měl na řadě úseků smysluplné a praktické využití.

Pokud bychom k našim semaforům přidali další displej s odpočtem, který by ukazoval, kolik zbývá do zelené/červené, rozhodně by to prospělo jak plynulosti, tak bezpečnosti dopravy. Víme také, že se tento typ řízení křižovatek objevil například v Mostě na severu Čech.

Alternativně se v některých zemích dají nalézt rovněž semafory, které s blížícím se koncem zeleného světla blikají, a varují tak před rychlým nástupem žluté a červené barvy. Nedávno jsme takovými křižovatkami projížděli ve Valencii, ovšem blikání v nás spíše zanechalo stresující dojem než nějakou jistotu. Projekt blikající zelené testovali rovněž v Břeclavi, ovšem výsledek nebyl jednoznačný.

Tento projekt se nikterak nerozšířil a skončil jen jako koncept. Šlo o návrh jednoduchého konstrukčního řešení, kdy by se světelná signalizace železnice navíc umístila ještě dostatečně daleko před samotné koleje. Mezi provozem a vlaky by tak vždy vznikla záchytná zóna, pokud by někdo např. nedobrzdil.

Také si myslíme, že dostatečná vzdálenost od kolejí by odradila určitou skupinu hazardérů spoléhajících se maximálně na vlastní rozhlédnutí. Alternativně by pak šel tento systém doplnit ještě červeně svítící závorou, což zvýší psychologický efekt pokynu „stůj“.

Tento vynález se testoval v roce 2021 na Tachovsku a do určité míry sklidil úspěch. Plzeňský projekt nazvaný I-Patník je totiž navržen tak, že se jednotlivé chytré patníky umísťují do vybraných nebezpečných úseků, kde vytvoří celý koridor.

Jakmile vozidlo přijede k prvnímu předsazenému patníku, ten dá okamžitě pokyn ostatním patníkům, které započnou světelné a zvukové rušení, což případné skokany přes silnici obvykle odradí. Jakmile vůz odjede, relace skončí a zvěř může opět bezpečně přecházet přes cestu.

Celý problém smykovosti na našich silnicích začíná jejich dezolátním stavem. Tehdy povrch totiž přichází o svoji strukturu, což zvyšuje kluznost. Tento atribut je pak nebezpečný zejména ve směrových obloucích.

Určitým řešením mimo obnovy silnic může být aplikace speciálního protismykového nátěru (tzv. rocbindy), který se objevuje třeba před přechody, přejezdy nebo právě před směrovými oblouky.

Znáte ty betonové propustky, které se objevují v blízkosti silnic, dálnic nebo železnic? Jejich tvar je častokrát kolmý, což při nehodě může znamenat problém, jelikož vozidlo naráží do pevné kolmé překážky. Netřeba připomínat, že v rychlostech nad 80 km/h už může taková kolize znamenat konečnou.

Pokud by byla všechna čela šikmá, je větší šance, že se po nich automobil sveze, případně je přejede. Jde o lepší řešení než tvrdá bouračka do kolmého. Ve formě experimentů existují i propustky s deformační zónou (něco jako tlumič nárazu).

„Někdy je potřeba si šáhnout na svodidla, abych věděl, jak se mám udržet mezi nima,“ zpívá Adam Svatoš (Kato) z Prago Union. O pravdivosti výroku a jeho skrytých významech nepochybujeme, jenom musíme vzpomenout na počáteční kraje svodidel, po nichž už vyletělo ven nejedno auto.

Přitom snadným řešením může být trvalý tlumič nárazu, který v Česku nabízí například firma SAFEROAD Czech Republic. Pakliže do tlumiče automobil narazí, započne řízená deformace, která vozidlo zpomalí a zároveň pohltí nežádoucí kinetickou energii. Pro posádku vozu je tedy obvykle nejbezpečnější bourat do tlumiče než se za pomoci svažujících se svodidel vydat na svůj (poslední) let autem.

Na našich dálnicích a silnicích prvních tříd najdeme jen minimum měnitelných světelných tabulí, které by mohly řidiče častěji upozorňovat na blížící se nebezpečí před nimi, případně regulovat nejvyšší dovolenou rychlost. Ona totiž informace, že za 30 km je někde odstavené vozidlo, pozbývá po pár ujetých kilácích na smyslu. Informační tabule včasného varování by tedy měly být na cestách hustěji, daleko hustěji než dosud.

Jako řidič vozu jste povinni z něj před jízdou omést sníh a odstranit led, který by jinak mohl během jízdy ohrozit ostatní řidiče. U osobáků se o tento úkon postará obyčejný smeták, ale co šoféři velkých dodávek, náklaďáků a tahačů? Ti svou situaci nemají kolikrát jak řešit, tak prostě vyrazí do provozu a doufají.

A přitom by stačilo na parkovištích a odpočívadlech vybudovat obyčejné rampy nebo jednoduché systémy mechanické očisty, pod nimiž by řidič mohl projet a velké kartáče by se postaraly o úklid nánosu ze střechy/plachty. Abychom byli přesní, jednu rampu přece jen máme, a to na odpočívadle na dálnici D5 u Rozvadova.

Jsou křižovatky, které by musely být za normálních okolností řešeny složitým křížením, značkami STOP, pomocným vodorovným dopravním značením a dalšími příkazy. Kolikrát je tedy snazší vybudovat na takovém místě kruhový objezd, který zvýší bezpečnost, pakliže je ona okružní křižovatka navržena správně a vhodně.

Kruháč jako takový totiž automaticky neznamená výhru, obzvláště pokud je moc malý, případně jsou na příjezdu k němu umístěné přechody pro chodce, kteří neustále migrují a tím zdržují celou dopravu.

Na závěr je třeba zmínit, že sebelepší technologie, stavby i zlepšováky nebudou naplno fungovat, dokud k sobě nebudeme jako šoféři na cestách ohleduplní, přestaneme si plést parkoviště obchoďáků s videohrou Need for Speed a naopak budeme jezdit s určitou mírou pokory. Skutečných mistrů volantu je totiž na světě jen velmi málo, ovšem těch, kteří si myslí, že řídit umí jako nikdo, bohužel až přespříliš.