Velký český návrat do Le Mans: Jak Škoda závodila s ferrari, jaguary a astony

Pochodová kapela dohrála Marseillaisu, traťoví maršálové vyhnali okounějící diváky z trati, mechanici sklidili své nářadí a odvážejí náhradní gumy do boxů, cílová rovinka okruhu La Sarthe se vyprázdnila. Zůstala tam už jen závodní auta vyrovnaná u boxové zídky a proti nim na druhé straně trati stojí připravení závodníci v overalech a helmách.

Někteří si tu výjimečnou chvíli evidentně užívají, jiní přešlapují nervozitou, aby si při klasickém Le Mans startu neutrhli ostudu před tisíci diváky na tribunách. Nebrknout při běhu přes trať, rychle se vmáčknout do těsné kabiny, nastartovat hned napoprvé a hlavně nezpackat rozjezd – aby motor nechcípnul, aby se auto pod plynem neroztočilo, aby do nikoho nevrazili a aby také nikdo nevrazil do nich. Pokazit se toho dá vážně hodně - a tím celý závod teprve začíná.

Napětí je doslova hmatatelné, vteřinová ručička neúprosně poskakuje k celé, atmosféra houstne, tep se zrychluje a čas se zpomaluje, táhne se jako med, aby měl každý dost prostoru na přemýšlení o tom nejhorším, co může nastat. Nebo snít o vavřínech pro vítěze. Už jen poslední sekundy… A pak se najednou všechno odehraje prakticky naráz: Felipe Massa odmávne francouzskou standartou, piloti přesprintují asfalt a naskočí za volant, motory zaburácí a první auta s pískotem gum vyrazí na trať. Závod začíná!

Zatímco moderní čtyřiadvacetihodinovka Le Mans běžecký start z bezpečnostních důvodů dávno zrušila, na Le Mans Classsic této nádherné tradici zůstávají věrní. „Klasický Le Mans start se mi moc líbí, je to krásné připomenutí starých časů a samozřejmě porce adrenalinu navíc,“ souhlasí Michal Velebný, vedoucí restaurátorské dílny Škoda Muzea a pilot Škody Sport, která se v roce 1950 zúčastnila skutečného závodu 24h Le Mans (a dodnes je posledním českým vozem s českou posádkou, který zde startoval).

Závodní speciál Škoda Sport se totiž povedl natolik, že na domácí půdě prakticky neměl konkurenci (v závodě o Cenu města Brna 1949 - doprovodném programu ke Grand Prix - dojel na prvním a druhém místě), proto se škodováci rozhodli zkusit změřit síly v zahraničí. V sobotu 24. června 1950 tak posádka Václav Bobek a Jaroslav Netušil vyrazila do vytrvalostního závodu na plný plyn, a kdyby je po třinácti hodinách nezastavila drobná porucha motoru, kterou však s použitím nářadí a náhradních dílů vezených přímo v autě (nic jiného posádky tehdy nesměly použít) nebylo možné opravit, mohli pomýšlet na vítězství – odstoupili totiž z průběžného druhého místa.

V plánu bylo vrátit se do Le Mans hned další rok a vše napravit, ale to už neklaplo – zatáhla se železná opona a Češi museli zůstat sedět doma (což byla věčná škoda, protože tehdy debutující Porsche 356 zajíždělo pomalejší časy než Škoda rok předtím). Škoda Sport se tak na okruh La Sarthe podívala s velkou parádou po rozsáhlé pětileté renovaci až v roce 2022 u příležitosti závodů klasických aut Le Mans Classic (konají se od roku 2002 a startovat zde mohou vozy z let 1923-1981, které závod opravdu jely), a při letošní akci tak oslavila 75. výročí své první účasti (a také připomněla 130. výročí automobilky).

„Pokaždé, když na tomto ikonickém okruhu usedám do kokpitu našeho zrenovovaného vozu, si v hlavě představuji tehdejší start Václava Bobka. Je to pro značku Škoda i pro mě osobně opravdu výjimečný okamžik, ze kterého mám husí kůži,“ přiznává Michal Velebný. Atmosféra na okruhu se totiž dá doslova krájet, tak obrovskou auru mají legendární závoďáky na ikonické trati (nemluvě o zdi omamného hluku, která je obklopuje).

Vmáčknout se za volant přitom není nijak snadné. I když má otevřenou karoserii, tak to vyžaduje určitou gymnastickou průpravu – opřít se o křehce působící karoserii, protáhnout pravou nohu úzkou mezerou mezi spodkem věnce a sedačkou, vklouznout dovnitř i levou nohou a usednout do sedačky bez bočního vedení. A i tak mám nohy jako žabák a volant v klíně a blíž k hrudníku, než bych si přál. „V autě nemáme ideální posez, protože bylo stavěné na štíhlé jezdce vysoké asi 170 cm,“ přitakává Michal Velebný.

O to větší mám úctu k jeho řidičským schopnostem, že auto dokáže vodit po náročné trati v plné rychlosti a při dvojitém vyšlapávání spojky. Aspoň že Škoda Sport není nijak zrádná. „Auto má pomalé šnekové řízení a pákové tlumiče, což ale na hladkém okruhu není žádný problém. Jen u kyvadlové zadní nápravy se při extrémních náklonech vozu mění její geometrie a to umí pozlobit.“

Větší výzvu tak představuje sledování ostatních závodních strojů – v rámci jedné skupiny (gridu) jsou totiž na trati vozy hned několika výkonnostních tříd. „Provoz na trati se neustále mění. Zpočátku po letmém startu se ti nejrychlejší vzdálí, ale jezdec se pohybuje v menší či větší skupině vozů s podobnou výkonností. Tam je třeba být ve střehu a hlídat si jak vůz vepředu, tak i další konkurenty v zrcátkách. Potom se startovní pole roztáhne a díky 13 km dlouhé trati se stane, že i ve startovním poli 80 účastníků se jezdec ocitne na trati sám, 100 m dopředu i dozadu nikdo. V tom se rozblikají modrá světla – ta přijdou ke slovu hlavně v noci – a traťoví maršálové modrými vlajkami signalizují blížící se rychlejší vůz zezadu. Zásadou je držet si stopu u strany a neměnit ji na poslední chvíli, rozdíl ve výkonech vozidel a jejich maximálních rychlostech je totiž velký. Třeba prvních deset vozů jaguar, aston martin, cooper, ferrari a mercedes-benz míjí zbytek startovního pole rozdílem 50-100 km/h,“ vysvětluje Michal Velebný.

Ještě větší mazec je to v noci, když se celý okruh zahalí do tmy (osvětlené jsou pouze zatáčky a cílová rovinka u hlavních tribun), takže zmizí všechny záchytné body a jede se spíš po paměti. A když do toho začne ještě pořádný slejvák, jako tomu bylo letos, je zaděláno na pěkné drama – které si někteří piloti raději nechají ujít, mnoho aut totiž zůstalo při nočních deštivých jízdách skrytých v boxech (jejich majitelé buď nechtěli promoknout na kost, nebo se báli, že s tím někde praští). „Jízda v Le Mans za deště je velký zážitek, protože neustále hledáte meze přilnavosti. Ta se neustále mění podle toho, jak je která zatáčka od předchozích závodů nagumovaná nebo třeba i potřísněná olejem.“

Pokud si tedy myslíte, že se na Le Mans Classic jezdí majitelé jen předvádět se skvosty ze svých sbírek, tak na to zapomeňte. Jezdí si je užít přesně v tom stylu, pro který byly zkonstruovány. Tady se totiž jezdí na plný plyn (i když s citem k technice) a závodí se tu sice gentlemansky, ale pořád s maximálním nasazením – a to za všech podmínek. A také pořád platí: Abyste mohli vyhrát, musíte nejdřív dojet do cíle.