Hlavní obsah

Obojživelný automobil Amphicar 770 se nakonec hitem nestal

Foto: Amphicar
22. 8. 2021

Většina historických aut se u pečlivých soukromých majitelů těší důkladné péči a velmi citlivému přístupu – jezdí jen za slunečných dní kvůli riziku koroze a řízeny jsou velmi opatrně kvůli nebezpečí havárie. Jenže co když je vaším automobilovým veteránem obojživelný vůz? Troufnete si ho vzít na hladinu jezeru, kde se vodě nevyhnete, a dokonce hrozí, že ho kvůli řidičské – nebo spíš kapitánské? – chybě rovnou utopíte?

Článek

Amphicar 770, tedy jediné masově vyráběné obojživelné auto historie, se zrodilo v hlavě německého inženýra Hanse Trippela, který se myšlence vozidla schopného jezdit po zemi i plout po hladině věnoval již od 30. let minulého století. Právě díky němu se nacističtí vojáci mohli za druhé světové války prohánět po souši i po vodě za volantem modelu Trippel SG6 Schwimmwagen.

Foto: Nevington War Museum

Myšlenka obojživelného vozidla fungovala za války, ale i v dobách míru

Jeho nadčasová idea však dávala smysl i v dobách míru, a tak se zrodil Amphicar spolufinancovaný Herbertem Quandtem, zachráncem automobilky BMW. Největším trhem se podle předpokladů měly stát Spojené státy americké, proto se Amphicar 770 veřejnosti poprvé ukázal roku 1961 na výstavě v New Yorku, kde způsobil solidní šok – podobné civilní auto nikdo jiný nenabízel! Vůz navíc měl díky karoserii kabrioletu, bohatému chromování a dvěma zadním ploutvím také slušnou porci stylu, bez kterého by to v Americe nešlo.

Technika pod kapotou však byla i na tehdejší poměry docela skromná. O pohon se staral řadový čtyřválec z Triumphu Herald s výkonem pouhých 45 koní. Tato síla roztáčela přes čtyřrychlostní manuál zadní kola nebo přes jednorychlostní převod dva lodní šrouby. Amphicar 770 tak dosahoval rychlosti 112 km/h na souši a 6 uzlů (11 km/h) na vodě. Funkčnost svého odvážného konceptu demonstroval Trippel přejetím doverského kanálu mezi Francií a Anglií v roce 1962.

Foto: Amphicar

Obojživelné auto přinášelo řidičům zcela nové zážitky

VÍTE, ŽE…

Provoz na vodě nebyl tak jednoduchý. Kromě složitého vjezdu do vody (aby se nepoškodily dva šrouby na zádi) a výjezdu z vody (poháněna byla zadní kola) šlo také o údržbu – po vysušení se vůz musel mazat na 13 specifických místech, kvůli dosažení jednoho z nich jste dokonce museli vyjmout zadní sedačku.

Originální novinka přitáhla spoustu pozornosti, jeho tvůrci se rychle sešlo na dvacet tisíc objednávek, jenže realizace a uvedení do provozu byl oříšek – zvlášť v USA, zamýšleném hlavním trhu, byly velkou překážkou emisní a bezpečnostní požadavky. Amphicar tam proto nebylo možné prodávat napřímo, ale pouze formou individuálního dovozu. Taky cenovka nebyla nejnižší, vůz se prodával za částku mezi 2 800 a 3 300 americkými dolary, což byla zhruba cena tehdejšího Jaguaru E-Type. Ve finále tak do roku 1968 vzniklo pouhých 3 878 exemplářů.

Jeden z nich – evidentně ve špičkovém stavu – byl uplynulý víkend na prodej na aukci Bonhams a nový majitel za něj zaplatil v přepočtu přes milion korun! Ale jestli si s ním troufne jezdit po vodě i po souši, to si nejsme jistí…

Jak se vám líbí myšlenka obojživelného auta?
Přesně něco takového potřebuji!
61,2 %
Buď auto, nebo loď. Obojí naráz nefunguje
28 %
Zůstanu na souši, vody se bojím
10,8 %
Celkem hlasovalo 1258 čtenářů.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata:
Amphicar
Obojživelná auta