Článek
Báli jseme se chvíle, kdy mu budeme muset psát nekrolog, protože Alex Zanardi pro nás byl hrdina. Idol. Symbol touhy nejen přežít, ale i žít.
Ať ve formuli nebo na vozíku, vždycky bavil všechny kolem
Takže si to shrňme. Když byl Alex Zanardi ještě školák, zemřela jeho sestra při autonehodě. V té době už závodil na motokárách a jeho rodiče ho v tom dál podporovali, protože se báli, aby malý a nadšený Alex nezačal jezdit na motorce. V roce 1987 už měl titul mistra Evropy a v roce 1991 odjel tři závody v monopostu F1 závodního týmu Jordan.
Když se v roce 1993 stal pilotem Lotusu, zdálo se, že ho čeká skvělá kariéra, hned v druhém závodě dojel šestý. Jenže pak ho srazil nepozorný řidič, když Zanardi trénoval na kole. I se zlámanými kůstkami v levém chodidle závodil, ale při tréninku na Velkou cenu Belgie mu selhal aktivní podvozek jeho Lotusu, vůz vylétl z Eau Rouge do hrazení, auto se mění v ohnivou kouli a v divokých hodinách naráží do svodidel na druhé straně tratě. Těžký otřes mozku mu ukončil sezonu a následující rok to bylo spíš trápení…
V roce 1996 získal Zanardi místo u špičkového týmu Chipa Ganassiho v IndyCar, ve svém prvním roce skončil celkově třetí, a stal se tak nováčkem roku a miláčkem diváků s divokými piruetami v oblacích kouře po vyhraných závodech. O rok později byl šampión a v roce 1998 titul obhájil! Je hvězdou nejen na závodní dráze, respektují ho i soupeři, milují ho fanoušci a novináři jsou nadšení z jeho bezprostřednosti, ale i z toho, jak je ukecaný.
I když měl docela krušný život, většinou se smál a sršel energií. Takhle zachmuřený musel být, snad jen když jezdil ve Formuli 1.
Přesto následuje (nijak úspěšný) návrat do Formule 1 a pak… „Myslel jsem si, že už je konec. Stal jsem se otcem, koupil si loď a měl spoustu času na přemýšlení, jestli je tohle život, který chci žít,“ vzpomínal Zanardi v jednom z rozhovorů. Jenže když jste jednou závodník… V sezoně 2001 se vrací do závodů CART v týmu Morrise Nunna s podporou Hondy, která Nunnovi slíbila finanční pomoc s druhým autem, pokud získá Zanardiho.
Kombinace mladého týmu a mála zkušeností s technikou si však vybírá svou daň, výsledky jsou mizerné. Ale postupně se všichni v týmu zlepšovali, a když se měl jet na německém okruhu Lausitzring první závod v Evropě, cítil Zanardi šanci. V závodě se propracoval na první místo, a když vyjížděl po tankování z boxů, aby odjel posledních třináct kol, hlavou mu běželo jediné: „Tenhle závod vyhraješ!“
Jenže pak přišel smyk, náraz do svodidel, která ho odhodila zpět na závodní dráhu, a pak fatální srážka s monopostem Alexe Taglianiho, který neměl jedinou šanci reagovat. V rychlosti 300 km/h trefil přední bok Zanardiho formule, ta se roztříštila a Zanardi během zlomku vteřiny přišel o obě nohy. Všude byla spousta trosek, kolem auta silně krvácejícího jezdce, který byl v těžkém šoku, se vytvořila zlověstná rudá skvrna a rozbíhá se souboj s časem.
Náraz byl tak silný, že se zranění prý podobala případům, kdy vojáci šlápnou na pěchotní minu. Doktor, který k němu spěchal, neustále klouzal po klopeném okruhu. Předpokládal, že jde o olej z havarovaného vozu, ale ve skutečnosti to byla krev.
Ano, měl umřít. Ztratil víc než čtyři litry krve, třikrát se mu zastavilo srdce. Ještě předtím, než se dostal na operační sál v Berlíně, se mu ale dostalo posledního pomazání. Ale on to zvládl! Po třech dnech ho probrali z umělého spánku, po šesti týdnech už seděl za volantem svého nového BMW a ptal se technika, jak má tedy pracovat s ručním řízením. Rehabilituje, učí se chodit na protézách. Z kraje roku celý svět užasle sleduje, jak se účastní motokárových závodů v Monaku a pak si na Lausitzringu objel v upraveném monopostu těch posledních třináct kol, která mu zbývala do cíle.
„Všichni čekali, že pojedu exhibiční jízdu, ale když sedíte v dobře připraveném autě a máte chuť, tak je jedno, jestli máte, nebo nemáte nohy,“ vyprávěl Zanardi na tiskové konferenci. Bylo tam narváno, novináři stáli i na chodbě. Aby taky ne, Zanardi totiž zajel čas, který pro nadcházející závod zajistil páté místo!
„Když jsem se dostal z nemocnice, novináři se mě hned ptali, jestli se znovu posadím do závodního auta,“ vzpomínal Zanardi v rozhovoru pro TopGear. „Jsem stejný člověk jako dřív,“ řekl jim. „V mojí hlavě jsem tatáž osoba. Kdyby se podařilo najít způsob, jak propojit můj mozek se závodním autem, jsem si jistý, že bych byl dost dobrý na to, abych se správným vybavením vyhrával závody.“ A to se zcela evidentně podařilo! V letech 2005 až 2009 opět závodil, tentokrát v evropském šampionátu cestovních aut, čtyřikrát dokázal zvítězit, z toho dvakrát v Brně. Jezdil po boxech na Segwayi a s širokým úsměvem rozdával autogramy.
I po osudné nehodě strávil Zanardi v závodním autě další čtyři sezony! A vyhrával
A když už to na auta nebylo, začal naplno jezdit na svém handbiku a v roce 2012 na paralympiádě v Londýně vyhrál dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili, o čtyři roky později v Riu svůj úspěch zopakoval a mezitím si střihnul několik Ironmanů…
Jenže 9. června 2020 se Zanardi opět setkal se smrtí. Při štafetovém závodě na handbiku ztratil kontrolu nad řízením, vjel do protisměru, kde se srazil s nákladním vozem. Jeho řidič neměl šanci nehodě zabránit. „Když jsem viděl, jak se ke mně přibližuje, strhl jsem volant úplně doprava, bohužel dostal smyk a vletěl přímo pod auto. Udělal jsem všechno, abych se střetu vyhnul. Myslím na to každou noc. Je mi to strašně líto,“ řekl Mark C., řidič nákladního vozu.
Do závodění na handbiku se Zanardi pustil stejně jako do závodění v autě. Naplno!
Vyhlídky třiapadesátiletého závodníka byly víc než mizerné. Měl četné zlomeniny a vážné poranění hlavy a lékaři upřímně řekli, že když přežije, pak asi nebude slyšet, vidět a že bude mít omezenou hybnost. Zanardi život přesto nevzdal. Už po pár měsících lékaři hlásili italskému deníku Corriere, že Zanardi byl schopen pohnout rukou a zvednout palec, aby signalizoval „OK“, a také otočit hlavu ke své ženě Daniele.
Zanardi se částečně zotavil, ale tentokrát si na něj smrtka počkala. Alex Zanardi tento svět opustil 1. května 2026 a poslední roky svého života, během kterého se pohyboval mezi nemocnicí, rehabilitací a svým domovem v Padově, strávil v láskyplné péči rodiny. Nejen oni, ale ani my a celý automobilový svět na tohohle hrdinu nikdy nezapomene.