Hlavní obsah
záhlaví
Hlavní obsah

Motorkář skončil na vozíku. Pomáhali mi i cizí lidé, říká

Foto: Archiv Martina Berana

Martin Beran poté, co si ve svých sedmadvaceti letech při pádu na motorce poranil páteř

10. 3. 2021

„Motorka spadla na mě a poranila mi páteř. Od prsou dolů jsem nic necítil.“ V prosinci loňského roku jsme na Garáži publikovali rozhovor s Lumírem Kovářem, který spolu se svou manželkou Štěpánkou organizuje charitativní akci pro zraněné motorkáře s názvem Keep Respect. Článek vyvolal vlnu pozitivních reakcí jak nám do Garáže, tak i směrem k dobrovolníkům z Rehabilitačního ústavu Kladruby. Kvůli nevídanému zájmu nyní přinášíme rozhovor s Martinem Beranem, který se při vyjížďce na motorce vážně zranil a jemuž řada lidí včetně těch z Keep Respect pomáhá se osamostatnit a dostat se zpět do běžného života.

Článek

Rozbitý jako Sarajevo. Tak popisuje Martin Beran svůj stav, když jej v roce 2017 vrtulníkem převezli s poraněnou páteří do Krajské nemocnice Liberec. Martin souhlasil s tím, že pro naše čtenáře znovu převypráví, co předcházelo těžké nehodě, čím procházel bezprostředně po operaci i co ho trápí dnes.

Jak dobře si vzpomínáte na svou nehodu?

Skoro úplně. V létě v roce 2017 jsem jel s partou kamarádů na motorkách na brigádu. Přejížděl jsem trať, na které jsem blbě upadnul, motorka spadla na mě a zranila mi páteř. Byl jsem ale plně při vědomí, pamatuji si ten obrovský šok. Pak mě vrtulník transportoval do nemocnice v Liberci.

Tam mi řekli, že mám pohmožděnou páteř, od prsou dolů jsem nic necítil. Asi po půl hodině jsem už byl na sále, tam jsem byl asi pět a půl hodiny. Do hrudních obratlů mi dali stabilizaci, mezi C 6 a TH 4 (mezi 6. krčním a 4. hrudním obratlem, pozn. red.) jsem měl hematom. Fraktura čtvrtého až pátého hrudního obratle… Byl jsem zkrátka rozbitý jako Sarajevo.

Co bylo potom?

Zaplať panu bohu, že jsem se co nejdříve dostal na spinální jednotku Liberec. Tam se mnou okamžitě začali cvičit. Dá se říci, že jsem se začal učit věci zase od začátku. Jíst, pít, nejhorší bylo se obléknout. Zdravý člověk si oblékne ponožky za pár vteřin, ale mně to trvalo i půl hodiny.

Jak bylo těžké se smířit s tím, že jste ochrnutý?

Můžu vám říct, že asi čtrnáct dní jsem nebyl chopen se podívat na své nohy, nechtěl jsem si to připustit, že se nehýbají.

Tehdy jste šel do rehabilitačního ústavu v Kladrubech?

To ještě ne. Zůstával jsem ještě čas v Liberci, kde se o mě starali doktoři a rehabilitační sestry. Všem jsem jim hrozně vděčný, patří jim obrovský dík. Když jsem se tam dával dohromady, musel jsem vyplnit i zprávu pro pojišťovny. Ale já tam špatně napsal, že se mi úraz stal při tréninku na motorce, takže to automaticky zamítli, protože jsem prý nebyl pojištěný na extrémní sporty. Přitom to tehdy s penězi vůbec nebylo snadné, pracoval jsem na živnosťák jako zedník, půl roku jsem nedostal ani korunu, než jsem zpětně dostal invalidní důchod.

Foto: Archiv Martina Berana

Martin Beran při závodech

Ještě chci říct, že mě tehdy moc podporovala bývalá přítelkyně, ona je shodou okolností zdravotní sestra, takže mi dokázala pomoci ve všech směrech. Pak přišla i rodina a kamarádi. A nešlo jen o psychickou stránku, pomáhali mi i s upravením baráku, aby měl bezbariérový přístup a já se do něj vůbec dostal. Jenom díky téhle podpoře se z toho člověk nezhroutí a nezahodí i to, co mu ještě zbylo.

Tehdy jste se začal pomalu vracet zpátky do normálního života?

Až po třech měsících jsem se poprvé dostal do Kladrub, kde jsem si začal zkoušet různé druhy vozíků a další rehabilitační pomůcky k usnadnění životu na vozíku. Poznal jsem Štěpánku a Lumíra z Keep Respect, kterým jsem tenhle příběh vyprávěl a řekl jsem jim, v jaké složité situaci se zrovna nacházím. Zeptali se mě, jestli bych se nechtěl akce zúčastnit, a já to přijal. Říkal jsem si, že každá pomoc je dobrá pomoc.

V rámci srazu se pro vás vybralo skoro sto tisíc, ty peníze jste dal na úpravu domu?

Jo, díky těm penězům jsme mohli přizpůsobit příjezd k domu a další věci, co se týkaly baráku, abych byl trošku soběstačný. Je to úžasné, když vám cizí lidi podají pomocnou ruku. V tom roce jsem jezdil ještě závody CAMS (Českomoravská asociace motocyklového sportu), kluci ze závodů a můj tým pro mě taky vybrali peníze. Pomohla mi spousta lidí. Míša Klepsová a Míša Zouharová taky uspořádaly sbírku, jestli můžu, chci poděkovat ještě Automotodromu Brno, paní Ulmanové a panu Abrahamu za doplacení mého invalidního vozíku a za krásny sponzorský dar, novou čtyřkolku...

Jak jste se cítil tehdy a jak vidíte svou situaci do budoucna?

Bylo to něco úžasného, co pro mě všichni udělali. Cítíte se být úplně na dně, ale lidi kolem vás vám připomínají, že život nekončí, že se dá žít i s hendikepem. Proto bych chtěl lidem vzkázat jednu věc, nikdy nic není ztraceno. Člověk prostě musí zatnout zuby a bojovat. A jestli mám nějaký cíl do budoucna, tak bych se rád dopracoval k získání handbajku.

Jak teď trávíte svůj běžný den?

Snažím se vstávat před osmou. Nejhorší jsou rána, když jsem celý ztuhlý a mám křeče. Ty jdou přes břicho až do nohou. Někdy se tak sotva udržím ve vozíku. Ranní hygiena mi zabere klidně i hodinu a půl, není to vůbec snadné. No a pak se nasnídám a jdu si zacvičit. Někdy s činkami, pravidelně ale šlapu na rotopedu, kde si rukama poháním i nohy, odjedu si svých dvanáct kilometrů a jdu pracovat.

Vyděláváte si?

Jo, jo. Přivydělávám si na poloviční úvazek v chráněné dílně. Jsem rád, že mi umožnili pracovat doma. Není možné, abych někde seděl třeba dvě hodiny, natož osm. Mívám totiž bolesti. Denně pracuji tak tři, někdy čtyři hodiny. No a dvakrát týdně si pro novou práci musím zajet.

A jak pokračuje léčba?

Když to ještě šlo, jezdil jsem na rehabilitace. Už se těším, až se situace trochu zlepší a já budu moc zase do bazénu, voda je nejlepší lék na protažení těla. Člověk na všechno zapomene, a když vyleze z vody, nic ho nebolí. A když je zima a nasněží, tak odhrnuju kolem baráku sníh. Mám tu čtyřkolku i s radlicí, takže když to jde, zajedu i do vedlejší vesnice a prohrnuji sníh i u kamarádů. V létě zase jezdím se čtyřkolkou na houby.

Jak se dá s vaším zraněním houbařit?

No, pořídil jsem si chňapku na odpadky a s tou je sbírám. Na zem bych normálně ze čtyřkolky nedosáhl. Je to parádní relax. Obecně v létě rád trávím čas venku s kamarády nebo rodinou.

Přemýšlíte někdy nad tím, jak by váš život vypadal, kdybyste se před lety nezranil?

To víte, že někdy myslím na to, jaké by to bylo být zdravý. Mít zase úplně normální život. Ale už jsem se s tím smířil. A asi to tak má být. Člověk si to prostě musí srovnat v hlavě. Nevzdávat se a žít naplno, jak to jen jde. Jak mu to zdravotní stav umožňuje.

Reklama

Sdílejte článek