Hlavní obsah
záhlaví
Hlavní obsah

Měl dobýt Antarktidu, ale nakonec se ani pořádně nerozjel

Foto: United States Antarctic Service

Obrovský kolos byl plný výjimečných technických řešení, jeho vývoj trval skoro dva roky, stavba pak zabrala pouhých 11 týdnů

23. 3. 2020

Objevitelské cesty na Antarktidu jsou lemovány neúspěchy. Ten největší z nich váží 34 tun, má dva naftové šestiválce a stál strašně moc peněz. Teď je ztracen někde v závějích, nebo odpočívá na dně oceánu… Snow Cruiser je úžasnou ukázkou lidského snažení, celý projekt však pohřbila jedna fatální chyba.

Článek

Možná tomu nebudete chtít ani uvěřit, ale první auto se na ledovém kontinentu objevilo už v roce 1909, tedy před více než 110 lety. Tehdy mělo zlepšit zásobování a usnadnit polárníkům cestování, ale jeho tenká loukoťová kola osazená hubenými pneumatikami v hlubokém sněhu jednoduše nefungovala. Nicméně polárník Robert Falcon Scott v něm viděl potenciál a namontoval místo kol pásy. A to už fungovalo. Nicméně na objevení svých tajemství Antarktida teprve čekala.

Foto: United States Antarctic Service

Velikost stroje Snow Cruiser nejlépe vynikne na dobových fotografiích

Ledový kontinent se pokoušeli lidé dobýt ještě před první světovou válkou všelijak. V roce 1911 mělo na Antarktidě přistát první letadlo, ale havarovalo ještě před začátkem výpravy při letecké přehlídce. Polárníci se pokoušeli stroj i tak využít a přeměnili ho na motorový traktor na tahání saní, kdy z letadla prostě sundali křídla a nechali jen drak a motor s vrtulí, jenže, jak je vám asi jasné, ani tento improvizovaný vynález moc nefungoval. Jeho osud se naplnil velmi záhy, polárníci ho prostě odstavili a nechali na pospas přírodě.

Podobných případů byste v dějinách dobývání Antarktidy našli spousty, ale ten největší a nejdražší propadák měl teprve přijít…

Stroj, který měl dobýt Antarktidu

Koncem třicátých let se strhl závod o to, kdo si ledový kontinent podmaní. Nároky si dělaly USA, ale i nacistické Německo. Nešlo ani tak o nerostné bohatství, ale o ryze vojenskou a strategickou převahu. A polárník Richard Evelyn Byrd dostal od americké vlády téměř neomezené technické a finanční prostředky.

Nedivte se, Byrd byl ve své době opravdovou celebritou, jeho přelet jižního pólu v roce 1926 se stal světovou senzací a událostí, která plnila přední stránky novin. A tak vznikl projekt, který byl pozoruhodný nejen svou finanční náročností a velikostí, ale taky do detailu promyšlenou technikou a bohužel i téměř okamžitým selháním hned po jeho nasazení do praxe.

Neuvěřitelné rozměry a úžasná technická řešení

Původní nákresy stroje byly stejně impozantní jako finální vzhled. Než byla v roce 1937 zahájena jeho výroba, pracovali na něm inženýři ze všech možných odvětví.

Pro expedici vznikl Snow Cruiser. Obr měřil 17 metrů na délku, šest na šířku a vážil 34 tun. Podobně jako byl ve své době Titanic údajně nepotopitelný, Cruiser byl nezastavitelný. Rozdíl je nakonec v tom, že na Cruiseru naštěstí nikdo nezemřel.

Foto: United States Antarctic Service

Řez celým strojem ukazuje, jak bylo vše vymyšlené...

O jeho pohon se staraly dva naftové šestiválce Cummins, každý o objemu 11 litrů. Jenže ty nepoháněly obří třímetrová kola (každé mělo vyhřívání), ale elektrický generátor. Snow Cruiser byl totiž jedním z prvních hybridů, kdy každé kolo mělo svůj elektromotor s výkonem 75 koní. Maximální rychlosti 48 km/h se pro ledové podmínky zdála být víc než dostatečná.

O hodně zajímavější byla konstrukce podvozku, respektive náprav. Každé kolo mělo totiž pracovní zdvih 95 cm a ten šel ovládat individuálně. V kombinaci s extrémně dlouhými převisy karoserie to pak mělo Snow Cruiseru umožnit překonávat i široké ledové průrvy, kdy se prostě přední část auta přehoupla přes průrvu na druhou stranu, přední kola se zasunula a ta zadní pak celý kolos posunula vpřed. Pak se vysunula ta přední, zatáhla se ta vzadu, a Snow Cruiser se jako housenka posunul přes průrvu v celé svojí délce. A asi je zbytečné dodávat, že všechna čtyři kola samozřejmě zatáčela.

Foto: United States Antarctic Service

...další nákres ukazuje, jak měl Snow Cruiser zdolávat průrvy o šířce až 4,5 metru

Jenže extrémní manévrovatelnost měla být jen z jednou výhod velkolepého ledového křižníku. Gigantické nádrže na palivo měly zajistit dojezd až osm tisíc kilometrů a Snow Cruiser byl plně autonomním vozidlem. V jeho nitru se totiž nacházely pokoje pro pětičlennou posádku, kuchyně byla kombinována s černou komorou pro fotografie, pitnou vodu zajišťovala speciální filtrace sněhu a samozřejmostí byla i obrovská spižírna. A v zadní části vozu byly dokonce uloženy dvě gigantické náhradní pneumatiky. V dílně nechybělo všelijaké nářadí včetně svářečky.

A jestli vám i tohle přijde málo, pak vězte, že na střeše auta bylo zaparkované letadlo s doletem bezmála 500 kilometrů, na jeho spuštění na zem se používal jeřáb, který byl zároveň zapotřebí pro výměnu pneumatik.

Ještě v USA ho zastavil přejezd obyčejného potoku...

Toto impozantní dílo se mělo stát skutečnou revolucí v objevování dosud neprobádaných končin a Američané si od něj slibovali, že jeho klony mohou být do budoucna používány i ve spoustě dalších odvětví. I tím se ospravedlňovala extrémně vysoká investice potřebná k vývoji a stavbě - náklady se nakonec vyšplhaly na částku 150 000 USD, což je na dnešní dobu cca 3 000 000 USD (tedy cca 75 milionů Kč).

Foto: United States Antarctic Service

První selhání přišlo ještě cestou do přístavu. Zdánlivě banální situace se proměnila v záchrannou operaci, která trvala tři dny

Zatímco přípravy na celý projekt trvaly necelé dva roky a byly plné komplikací, dílo se nakonec podařilo postavit za jedenáct týdnů. Když vůz převáželi z Chicaga do Bostonu, byla to složitá operace, protože Snow Cruiser zabral celou šířku silnice a na některá místa se dokonce nevešel, takže musel jet terénem „po svých“.

Teoreticky to pro něj měla být hračka, ale posádka poprvé dost znejistěla, když stroj zastavil úplně obyčejný potok a jeho vyzvednutí se ukázalo jako docela náročná operace, která trvala celé tři dny. K jeho vyproštění bylo navíc zapotřebí postavit speciální dřevěnou rampu. Tohle že má být expediční stroj do neznámé krajiny plné nástrah?

Foto: United States Antarctic Service

Aby se Snow Cruiser vešel na palubu, museli mu uříznout zadek

Přesto se do přístavu dostali včas a na konci roku 1939 se se na ledoborec North Star společně s veškerým dalším potřebným vybavením. Aby se stroj vešel na palubu, museli ho sice částečně rozebrat, konkrétně uříznout celou zadní část vozu, ale to podle dobových záznamů nebyl žádný větší problém. A i obavy kapitána o stabilitu lodi se nakonec ukázaly jako liché, ten největší problém se měl objevit až na samotné Antarktidě…

Fatální selhání hned při prvním rozjezdu

Hned vylodění (v lednu 1940) mohlo dopadnout katastrofálně, protože se pod váhou Snow Cruiser rozlomila část dřevěné rampy a chybělo málo a celá výprava mohla přijít o svého vůdce - Richard Evelyn Byrd při manévru téměř spadl ze střechy vozu, ze které celé operaci velel. Dopadlo to však dobře, řidič a jeden z tvůrců celého stroje Thomas Poulter rychle přidal plyn a Snow Cruiser sjel z rampy dříve, než z ní stihl spadnout. Tak. A teď toto nepřemožitelné monstrum konečně mohlo vyrazit polykat první kilometry ledového kontinentu. Nebo snad ne?

Foto: United States Antarctic Service

Dřevěná rampa nevydržela váhu stroje, ale ten zásadní problém se měl teprve ukázat

Z dnešního pohledu se to může zdát jako neuvěřitelné opomenutí, ale okamžitě se ukázalo, že Snow Cruiser má zásadní problém. Balónové pneumatiky totiž neměly potřebnou trakci a celému kolosu se po sněhu a ledu moc jet nechtělo. Průzkumníci zaimprovizovali, ale nepomohla ani dvojmontáž gum ani nasazení řetězů.

Společnost Goodyear Tire and Rubber, která gumy pro Snow Cruiser vyrobila, totiž zásadním způsobem tlačil čas, a tak místo zdlouhavého vývoje použila pneumatiky pro jiného odběratele, které jen dodatečně vyztužila. Zapomněla však na to nejdůležitější - na vzorek. Ano, kola Snow Cruiser byla hladká jako samet... Ukázalo se, že pneumatiky dodávají alespoň základní trakci při couvání, jenže to vůz jel tak pomalu, že to na delší průzkum rozhodně nestačilo.

Foto: United States Antarctic Service

Tímhle obrázkem se Good Year chlubí nerad, hladké balónové pneumatiky totiž měly na sněhu nulovou trakci

Richard Evelyn Byrd a celý jeho tým okamžitě pochopili, že drahý Snow Cruiser rozhodně nemůže sloužit k tomu, k čemu byl stvořen. Z vozu se stal dobře izolovaný, nicméně poněkud stísněný hotelový pokoj a laboratoř. Fungoval tak ale jen pár měsíců, Spojené státy vstoupily do války a polárníci zanechali Snow Cruiser osudu.

Jiná americká expedice se k němu vrátila až v roce 1946, a když ho částečně vykopala zpod nánosů sněhu a ledu, konstatovala, že je v pozoruhodně dobrém stavu (včetně pneumatik) a že by stačil jen základní servis, aby byl stroj oživen. A s tímto zjištěním Snow Cruiser opět opustila.

Úplně vyproštěn byl stroj až v roce 1958, když ho průzkumníci našli díky dlouhé bambusové tyči, kterou u něj nechala zapíchnutou předchozí výprava. Když se dostali dovnitř, zjistili, že vše je na svém místě, tak jak to tam nechala posádka v roce 1940, a to včetně časopisů, cigaret a plného popelníku.

Navždy ztracen

Jestli teď čekáte na nějaký happyend, třeba že byl Snow Cruiser dopraven zpátky do Ameriky a je nyní vystaven někde v muzeu, tak vás zklamu. Konspirační teorie sice hovoří o tom, že stroj ukořistili Sověti, kteří ho následně provozovali, ale není to pravda.

Foto: United States Antarctic Service

K jízdě na sněhu nepomohly ani řetězy ani improvizovaná dvojmontáž

V únoru 1963 ho nejspíš naposledy viděla posádka vojenského ledoborce v Rossově moři na obří kře. Nyní už pravděpodobně tenhle úžasný kus techniky leží někde na dně oceánu, navěky ztracen. Můžete sice namítnout, že jako stroj zklamal, ale nemůžete mu upřít, že šlo o impozantní dílo. A stejně jako první auto a první letadlo na Antarktidě, tak i Snow Cruiser posloužil jako studnice vědomostí pro stroje, které byly vyrobeny po něm.

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.