Hlavní obsah

Časté triky bazarníků a prodejců ojetin: Neskočte na ně!

Foto: Shutterstock
18. 2. 2019

Kultura prodeje ojetin se u nás sice postupně zlepšuje, ale s některými klasickými triky a malými podvůdky různých bazarníků, kteří pořád žijí mentálně na počátku divokých 90. let, se stále setkáváme. Pokusme se připomenout právě tyto obvyklé „nevinné lži“, které mají váhavého zájemce o ojetinu zviklat ke koupi.

Článek

Pokud jste někdy sháněli ojeté auto, určitě jste se s těmito triky sami už mnohokrát setkali. Byť naštěstí trh se od „divokých devadesátek“ už poněkud vyčistil, takže pravděpodobnost, že narazíte na tyhle otřepané fráze, je stále menší a menší, zejména pak u solidních prodejců. Na druhou stranu ale pořád platí, že prodávající (a často soukromník) potřebuje prodat a vy potřebujete koupit. Takže mnozí prodávající neustále zkouší různé více či méně čisté metody, jak vás přesvědčit. Pamatujte ale na to, že byznys bazarů je založen na principu „levně koupit a draze prodat“. To je samozřejmě zcela legitimní obchodní model, ale je jen na vás, jak opatrní budete a jak dokážete odhadnout, jak moc levně to auto bazarník vykoupil a jakým způsobem se ho pokusil před prodejem zatraktivnit. Váhavý kupec je pak spouštěčem obehrané magnetofonové pásky, kterou prodejce začne vypouštět z úst. Ostatně, posuďte sami:

„To je auto po důchodci z Německa“

Tenhle trik používají snad všichni prodávající ojetých aut, a to nejen u nás. Kamkoli přijdete, prodávající zaručeně ví, že bývalý majitel byl „německý důchodce ročník 1937“, který s vozem jezdil jen o nedělích do kostela. Jako by se zdálo, že 90 % německých aut vlastní důchodci, kteří s nimi za rok najedou zhruba patnáct set kilometrů.

Nicméně je dost dobře možné, že jako majitel bude uveden starší člověk. Může jít o trik, jak mít na vůz například nižší pojištění, i když s ním jezdí v rámci rodiny někdo úplně jiný. Spíše by vás ale mělo tohle lákání na německého důchodce (ideálně ještě doktora) varovat. Může to být totiž jen trik, jak se snažit maskovat vskutku kreativní práci s tachometrem před prodejem.

„Teď volal pán, že se taky jede podívat“

Tenhle osvědčený a velice častý trik použil snad už každý bazarník. Jakmile vycítí, že váháte (protože se vám ten podivně spasovaný blatník jiného odstínu nezdá), zkusí to s obehranou písničkou o tom, že má na auto více zájemců, kteří se na něj jedou podívat a jsou ochotni zaplatit plnou cenu. Mnohdy také prodejci fingují telefonát s potenciálním zájemcem, který už je údajně na cestě.

Pokud se ten kus neprodal doteď, těžko se na něj najednou v jeden den pojede deset dalších lidí podívat. Otázka je, jestli tohle není signál, že před vámi nestojí zrovna poctivý prodávající a vy byste se neměli raději otočit a jít pryč.

„Ten se už prodal, ale máme tady tohohle pašíka!“

Teď už se dostáváme k těm opravdu nekalým praktikám některých bazarníků. Inzerují auto, které vůbec nemají, ale snaží se vám vnutit něco jiného, co je „zaručeně kvalitní“ ojetina. Při tomhle jednání byste se měli rovnou otočit a jet pryč. Není od věci si pro jistotu ještě před cestou telefonátem ověřit, jestli má prodejce konkrétní auto opravdu na ploše k dispozici. Jakmile se začne vykrucovat, ani k němu nejezděte. Inzeráty na neexistující auta jsou zlo, které se stále ještě nedaří zcela vymýtit.

„Fakt to má najeto jen šedesát osm“

Česká klasika se jmenuje stáčení tachometrů. Nejjednodušší cesta je stočit dovážené auto před první českou STK, kde se kilometry zapisují. Ale nemyslete si, že se jinde nestáčí. Například v Německu údajně jezdí až třetina aut s upraveným tachometrem. Tam to má ale mnohdy jiný důvod. Plno vozů je z operativních leasingů s omezeným ročním nájezdem třeba na 15 000 km. „Majitel“ pak auto stočí každý rok třeba o 10 až 20 tisíc dolů, aby nemusel doplácet překročené kilometry.

Tenhle podvod může odhalit jen velmi důkladná diagnostika, proto na prověření kupovaného auta trvejte. Například z paměti motohodin se dá snadno odhalit trik s tím, že někdo auto stočil. Stačí přepočítat hodiny na ujeté kilometry a vyjde vám průměrná rychlost třeba 6 km/h. To je samozřejmě pitomost. Obvykle mají auta celoživotní průměr 40 až 50 km/h. Cokoli pod 30 km/h by vás mělo varovat.

„Pán měl asi moc agresivní pot“

Že svítí na tachometru 31 000 km, ale volant je osahaný na obruč a řadicí páka obroušená? „Pán měl jen agresivní pot,“ zní typická výmluva prodávajícího. Ti důkladnější podvodníčci aspoň vymění volant, pedály a řadicí páku za skoro nové díly (z nějakého kradeného nebo bouraného auta), aby nevypadaly tak použitě a zájemce si na první pohled ničeho nevšiml.

Zkoumejte detaily, ze kterých můžete odhadnout skutečný nájezd. Nemá auto prosezenou sedačku? Nemá extrémně unavené koberce? Nemá zaneřáděný zavazadlový prostor? Koukejte se na špatně přístupná místa, kde můžete najít opravdu hodně pokladů. Nepozorný prodávající klidně zapomene v útrobách přístrojové desky protokol z poslední německé STK, kde bude napsaný údaj tachometru.

„Ne, to nebylo nikdy bourané“

Odhalit bouračku je docela těžké, zejména pokud nemáte trénované oči. Chce to ale také dobré světlo a neobejdete se bez pár užitečných pomůcek. Hlavní je přístroj na měření laku, je to malá krabička do kapsy. Snadno odhalí, jestli bylo auto někdy lakované a jakým způsobem. Sledujte také zlomy karoserie, zda na nich nejsou stopy po maskovací pásce. Pozorně zkontrolujte spáry na karoserii a mezi plastovými díly.

Na bouraném autě, které bylo opravené podle schválených postupů automobilky, by nemuselo být nic špatného, pokud by to prodejce přiznal a adekvátně tomu upravil cenu. Nejhorší (a nejnebezpečnější) jsou ale vraky neodborně svařené ze tří kusů, které se vám při první menší kolizi zlomí jako sirka a nikdy nebudou schopny chránit posádku v případě nárazu tak, jak bylo zamýšleno.

„To je normální, to takhle dělají všechna auta“

Testovací jízda je nesmírně důležitá. Právě při ní se dá odhalit spousta problémů a potenciálních oprav. Táhne auto ke straně? Kope do brzd? Hučí mu ložiska? Drhne převodovka? Automat prokluzuje? Motoru kolísá volnoběh? To všechno mohou být signály, že s autem není něco v pořádku a bude se to muset řešit. A do toho přijde bazarník s ohranou písničkou, že „tohle je normální, že to dělají všechna tahle auta..."

Šlápnete na brzdu a autu se rozklepe volant, ale to je přece normální, to tyhle modely dělají. Chcete přeřadit z trojky na čtyřku, ale ozve se křupnutí a rychlost nechce zapadnout. To je taky přece normální, to dělají tyhle modely vždycky... Podle některých prodejců je normální i to, že do auta teče a že mu nejdou pořádně zavřít dveře. A že autu svítí kontrolka motoru? „No, to je jenom tím, že to dlouho stálo...“ Nic z výše uvedených projevů normální není a žádné auto to běžně nedělá.

Setkali jste se už někdy s těmito klasickými bazarnickými triky? Nebo ještě s jinými? Pište své zkušenosti do komentářů pod článkem.

autowebAUTOWEBaUtOwEb